V dětství byl členem astronomické společnosti, v dospělosti organizoval výpravy na Saharu a coby ochránce přírody procestoval svět. Vystudovaný chemik Jiří Haleš se zasloužil o vyhlášení několika chráněných oblastí na Slovensku a v Chorvatsku. Prolezl řadu jeskyní, účastnil se speleologických konferencí, zmapoval osmnáct do té doby neznámých propastí na Slovensku. Je velkým milovníkem přírody, ale jeho největší láskou jsou hadi. Napsal o nich řadu publikací a článků, je jejich chovatelem, obdivovatelem a především advokátem, který se snaží o zlepšení hadí reputace mezi lidmi. Pokud tedy náhodou nepatříte mezi fandy těchto zvířátek, možná že Jiřího vášeň a tenhle rozhovor váš postoj alespoň trochu pozmění.

Kde se u vás vzala láska k přírodě a plazům?
Můj dědeček byl ředitelem měšťanské školy v Blatné a já tam jezdil na prázdniny. Jednou mě vzal na kraj lesa, kde jsem čapnul ještěrku a utrhl jí ocásek. Přišlo mi to tehdy hrozně líto. Stejně jako mi bylo a je líto, jak lidi zejména plazům ubližují. Tehdy ve mně vzniklo rozhodnutí, že bych se měl těchto krásných zvířátek zastat a lidi poučit. A tak jsem se věnoval hadům a na své okolí možná působil jako dost zvrhlé dítě, které by se snad mělo léčit, kdežto já jsem lidem říkal, že to oni jsou nemocní…

Takže jste jako malý kluk chytal hady a nosil si je domů?
Tenkrát se v Blatné daly nachytat jen užovky obojkové, nicméně jsem se jich nemohl nabažit… Takže ano, přivezl jsem si je domů a v Praze je pak pěstoval. Svou první zmiji jsem chytil na Benecku, taky jako malý kluk. Tehdy jsem věděl, že se dá vzít za ocásek a zvednout.

V jedné scéně slavného filmu Na samotě u lesa loví zmiji tak, že na ni házejí propocenou košili. Dá se něco takového použít?
Tenhle způsob lovu je nesmysl. Zmije se chytá za ocas a zdvihne se. Sama se totiž do ruky nezvedne a tím pádem ani nemůže kousnout. To dokážou jen někteří svalnatí hadi, zmije nikoliv, ale laik by to stejně neměl dělat. Já jsem na to přišel jako gymnazista na brigádě v Harrachově, kde bylo zmijí spoustu. Také jsem přišel na to, že zmije kouše opravdu jen tehdy, když musí. Hadi zkrátka jedem neplýtvají. Ona to taky není nic moc obrana – jed neúčinkuje hned, takže ten člověk, kterého kousla, ji stejně může zamordovat… Když ji pak necháte párkrát kousnout do rukavice nebo peněženky a zvykne si na běžnou manipulaci, pak ji můžete nosit třeba po kapsách nebo pod košilí.

Opravdu?
Ano, pak jsem je samozřejmě nosil do tanečních a vybíral jsem si partnerky podle toho, jak se zachovají, když na ně z kapsičky vykoukne zmijička.

To by mě zajímalo, jak jste byl úspěšný.
Ale jo, nebyly všechny jako vy… naopak. Ani si kolikrát neuvědomovaly, že je to jedovatý… (smích)

Jak se pozná zmije bezpečně?
Bezpečně prakticky jen podle očí, protože má štěrbinovou zorničku jako kočka, jinak jsou natolik rozmanité svým zbarvením, že žádný takový jasný znak se říct nedá. Většinou má klikatý tmavý hřbetní pruh, pokud tedy není celá černá, což je běžné ve vyšších horských polohách.

Odkud se podle vás strach z hadů bere?
Se serpentofobií se lidé v naprosté většině případů nerodí, ale získají ji v dětství napodobováním dospělých. Dnešní městské děti už touto „chorobou“ prakticky netrpí a hady považují za zvířátka jako každá jiná. Je zajímavé, že objektivní vztah k hadům v Evropě ubývá od severozápadu k jihovýchodu, i Slovensko bylo oproti Česku o dvacet let pozadu a ještě hůře je tomu dnes na Balkáně.

Kolik lidí jste už vyléčil?
Ale jo, celkem dost, s dětmi to jde snáz, ale někteří dospělí jsou těžké případy. Často na své fobii přímo lpí jako na nedílné součásti své osobnosti. Účinnější než přednášky je pak živá ukázka, na které se pacient může postupně přesvědčit, že to není slizké, studené, do všeho to nekouše a tak dále. Pak už většinou není schopen vysvětlit, co mu vadí, a nakonec si hádečka nechá zalézt do rukávu. Trvá to průměrně asi půl hodiny.

Jak se na vaše netradiční hobby tvářila vaše rodina?
To víte, výchova rodičů jest velice obtížná záležitost. O otce jsem přišel relativně brzy a pak žil jen s matkou. Nejprve jsem měl jen užovku, před kterou matka prchala na pět metrů, pak se vzdálenost postupně zkracovala a nakonec nám už užovka běhala volně po bytě. Přechod od užovky ke zmiji, to byl zase úkol, takže bez pozvolné výchovy se to neobešlo. (smích)

Přes tuhle vášeň pro přírodu jste nakonec vystudoval chemii…
Neměl jsem pocit, že bych těm zvířátkům měl ubližovat, pitvat je a podobně. Když jsem viděl, co s nimi dělají ti studenti – to není ono, chci je mít rád a ne jim ubližovat.

Přitom nedávno had ublížil vám…
To víte, jednou za dvacet let se něco přihodí… (smích) Bylo to takové nedorozumění se zmijí růžkatou. Strčil jsem ruku do terária a ona si myslela, že je to myš, tak na mě rovnou vybafla a rafla mě. Teprve až když mě popadla, zjistila, že myš nejsem, ale to už bylo pozdě.

Zmije růžkatá je ale druh, který se v ČR ani nevyskytuje.
Ano, ta se vyskytuje na Balkáně a v Evropě jde o nejjedovatějšího hada.

Takže jste věděl, že jde do tuhého.
Ona už mě kousla asi třikrát, ale protože už jsem starší a nejsem, co jsem býval, tak to se mnou praštilo víc než obvykle. Přešel jsem z kuchyně do pokoje, sedl si do křesla a zvadnul. Byl tady u mě tou dobou zrovna čtrnáctiletý Peter Čisárik ze Slovenska, takový můj následník trůnu – strašně šikovné dítě nejen na zmije, a ten mi zavolal sanitku.

Tak to nebylo vaše první kousnutí?
Samozřejmě, že ne. Kupodivu mě vždycky kousli jenom evropští hadi, naše zmije obecná a růžkatá. Ale ono takové hadí uštknutí jest koření života – kolikrát jste uštknutá, tolikrát jste člověkem, takže máte co dohánět! (smích) No a potom ta radost, když to přežijete, ta je k nezaplacení. Život se zdá pořád stejný, než si uvědomíte, jak vzácné je, že jste na světě, a jak je ten život vlastně krásný. Na druhou stranu si říkám, že už jsem na tom světě docela dlouho, a připadalo mi, že by to byl důstojný odchod.

Jak by se měl člověk zachovat, když ho náhodou uštkne had?
Rozhodně by neměl panikařit. Měl by počítat s tím, že mu to oteče – otok se šíří asi 15 cm za hodinu. Taky mu bude asi všelijak mizerně, možná se i pozvrací. Určitě není dobré být na sluníčku, v horku, ani pít alkohol, tím se totiž šíření jedu po těle jen podpoří. Normální zdravý dospělý člověk by to ale měl bez problému přežít. Samozřejmě pokud není alergik, lidi dnes umřou i na včeličku. Jiná situace je taky v případě uštknutí dítěte.

S dětmi pracujete pravidelně, musel jste to někdy řešit?
Naštěstí ne. Tuhle zmiji růžkatou jsme měli i na akci ke Dni Země s různými jinými zvířátky. Kdo si ji chtěl pochovat, musel složit 100 Kč kauci, která propadne, když ho nekousne, a ona opravdu nikoho nekousla. Podobně jako naše krajta mřížkovaná, ta je v teráriu nevrlá a může i rafnout, ostatně říkáme jí Raflézie podle jedné smrduté květinky v tropech, ale na zahradě si s ní dětičky v klidu hrají…

Raflézie – to je pěkné jméno, jak říkáte jiným hadům?
Máme hroznýše, kterému říkáme děsnýš císařský. Inspiroval nás Ch. Morgenstern svými Šibeničními písněmi, kde zvířatům vymýšlel nové názvy a skvěle to přeložil Josef Hiršal – třeba sýkora koňadra se změnila na sýdřeň koprsa, z levharta udělal náhradou tygra za lva tygrharta a tak dále.

À propos, jak si děti s tou Raflézií hrají?
Všelijak si ji dávají kolem krku a zkoušejí, jestli je zaškrtí, nebo ne. (smích) Už má čtyři metry a dvacet kilogramů, dorůst může až osm metrů a vážit může až 160 kilogramů.

To už byste ji asi neunesl…
No, ono unést už tu čtyřmetrovou je občas náročné, když s ní jezdíme na Balkán…

Vy s ní jezdíte na výlety?
Ano, občas beru i hroznýše, kdo by se tu o ně staral. Od ministerstva životního prostředí mám certifikát, že jsou to moji domácí mazlíčci. Naše krajtička se už koupala na Jadranu, v Ochridském jezeře, v Prespanském jezeře…

Jak to děláte, to je máte na vodítku?
Hroznýš má tu vlastnost, že když s ním odjedete na člunu a hodíte ho do vody, tak on odplave po hladině na břeh. Krajta jde pod vodu, po dně a od břehu pryč. Vždycky musíme být alespoň dva.

Měl jste nějakého hada extra rád?
Odjakživa miluji lékařské hady Aeskulapovy, miláček mých univerzitních let byl ploskolebec mokasinový a vodní, k mým oblíbencům patřil taky saharský čertík – zmije rohatá. Taky jsem měl chřestýše, který když jsem přišel domů, vrtěl ocáskem, přitom to byl jediný had, kterého jsem neměl ochočeného.

Jak to?
Jeden můj kamarád emigroval v roce 1968 do Arizony. Když se vracel do Prahy, ptal se, co mi má přivézt. Chřestýš byla jasná volba, jenže mláďátko nesehnal a přivezl mi obrovskou obludu. Aby se ale had na letišti neprozradil chřestěním, olepil mu chřestidlo leukoplastí, kterou jsem mu pak doma musel sundat. Had se na mě namíchnul a už mi to nikdy neodpustil, s ním jsem musel být opatrný.

Potřebuje člověk k chovu hadů nějaké povolení?
Dokud nepřijde člověk k maléru, tak si ho nikdo nevšímá a má pokoj. Od té doby, co mě loni kousla zmije, na mě dorážejí veterináři a chtějí povolení, které jsem prý měl mít, tak jsem musel zaplatit 500 korun pokutu.

Mazlíte se se svými hadími miláčky?
Oni se spíš mazlí se mnou. Jednou, když jsme se vraceli ze Slovenska, to krajtička tak přeháněla, že mi prolezla volantem, a než jsem ji stihl vrátit zpátky, tak zabrala, až jsme o svodidla urazili zpětné zrcátko… (smích)

Mají hadi nějakou vlastnost, která by nás mohla inspirovat?
Jsou strašně šikovní, umějí chodit a plavat, aniž by měli nohy, šplhat i poletovat, a jsou krásní. Nemají totiž žádné zohavující výrůstky jako uši, ruce…

Jsou to samotáři?
V páru moc často nežijí, ale v Olšových Vratech jsem několikrát za sebou přistihl páreček zmijiček, které tam spolu bydlely, několik let žily spolu a byly si zřejmě i věrné.

Za hady a jinými zvířaty jste pravidelně vyrážel i za hranice. Jak jste se vlastně dostal do pouště?
Převlékl jsem se za ochránce přírody pod vlajkou Českého svazu ochránců přírody a krajiny a využil jsem toho, že jsme tehdy měli nějakou spolupráci s Alžírskem. Všichni nás tam vítali, protože se osvobodili od Francouzů pomocí našich zbraní, a tak jsme prolezli Saharu. Výsledkem bylo několik návrhů na chráněná území, taky knihy a výstava pro Alžířany – s názvem Poznej a chraň. Tu jsme tehdy uspořádali na radnici města Alžíru. Původně tam naše velvyslanectví chtělo uspořádat výstavu 30 let socialistického Československa, ale s tím je vyhnali…

Tak to vás zdejší úřady asi neměly moc v lásce…
No, to mě opravdu nemilovaly… Přišel tam tehdy zapšklý velvyslanec, který si nemohl nechat tu parádu ujít. Alžírský státní film pak ještě natočil film Stopy v písku podle mé stejnojmenné knihy a ten film dostal zvláštní cenu na festivalu v Kartágu. Já jsem ho už nikdy neviděl, protože přišla normalizace – a ačkoliv Alžírsko chtělo ve spolupráci na ochraně přírody pokračovat, naše strana se starala, aby nikdo za hranice nevyjel. Další výpravu jsem jako fotograf podnikl do Ekvádoru a taky na Galapágy, kde jsem pracoval na výchovném letáku pro kolonisty, kteří tam přijíždějí z kontinentu a neváží si místní vzácné fauny a flóry. Taky jsem byl v Indonésii, kde jsem se potápěl a shromáždil materiál pro podmořské video na téma korálový útes.

Do Alžírska jste stihl jet celkem šestkrát, přivezl jste si nějaký suvenýr?
Poprvé jsme tam byli celkem 33 dní, najezdili 4000 km a přivezli si spoustu zvířátek, která tady nikdy nikdo neviděl – scinky, acanthodactyly, rohaté zmije, jen varana jsme tehdy nestihli…

Později jste si odtud přivezl i fenka berberského a úspěšně je množil…
Ano, přivezl jsem si páreček. Dvakrát se to nepovedlo, tehdy se to nedařilo ani v zoo, oni totiž potřebují naprostý klid… S matkou jsme se vystěhovali z kuchyně, u okna jsme jim udělali doupě a skoro týden jsme tam nevkročili. Asi po čtrnácti dnech už samička snesla, že se jí někdo plete do rodiny. Mám i jejich pěknou fotku, na kterou jsem do kuchyně přivezl pravý pouštní písek, kterého mám metrák v Ďáblicích, dozadu jsem dal modré pozadí jako oblohu, házel jsem jim tam moučné červy – a fotil.

Na jiném svém snímku jste zachytil kobru, jak vystřeluje jed.
Ano, ta fotka vyšla jako titulka časopisu Vesmír. Ale trvalo to, než se to povedlo. Vždycky když mi přišla návštěva, šla ji k teráriu dráždit, samozřejmě s plexisklem přes obličej. Já vzal foťák a lovil. Tehdy jsem používal formát filmu 6 × 6, ale než jsem ten Pentacon six zmáčkl, tak už bylo dávno po výstřelu, takže jsem to musel zmáčknout dřív, to ale zase člověk neodhadl. Nebudete tomu věřit, ale trvalo mi to pět let.

Kolik těch filmů jste spotřeboval?
Asi dvacet, no hrůza. Nakonec jsem nasadil prošlý černobílý film a ono to tam bylo… (smích)

Je něco, po čem jste toužil a zatím se vám to nesplnilo?
Ale já jsem se vždycky snažil, aby se mi to splnilo. (smích) Takže jsem byl i na těch Galapágách a viděl komodské varánky. Jediné, co jsem v životě ještě neviděl, je osmimetrová krajta v přírodě. Kdysi v pražské zoo měli asi sedmimetrového macka, to je ale už strašně dávno.

V Praze 8 provozujete ekocentrum zaměřené na děti. Co všechno tam máte k vidění?
Ano, mám radost, že dětí nám stále přibývá, momentálně zde fungují tři oddíly různých věkových kategorií. Máme tam varánka, agamky, dvě krajty mřížkované, s nimi bydlí hroznýš, pak dvě krajty tmavé, z nichž jedna je spíš do světla a ta druhá je vysloveně albín. Pak tam máme užovku stromovou, kterou mají ve znaku lékaři a na stromech nežije, pak taky korálovky nebo užovku levhartí a tenkoocasou a také skákajícího pagekona Rhacodactylus ciliatus.

Máte nějaké hady doma?
Samozřejmě, momentálně jich tu mám asi sedm.

Je nějaký had, kterého jste neměl?
V Indonésii jsem zatoužil po létacím hadovi, nakonec jsem ho koupil od nějakého showmana, co tam na ulici dělal produkci pro turisty. Když jsem ho přivezl sem, snědl ještě žabku a pak umřel, s tím jsem si moc radost neudělal…

Jak dlouho vlastně takový had žije?
Těžko odhadnout, jak který – některý třináct, některý i třicet let, někdy víc, přijde na had. (smích)

Co s ním děláte, když umře?
To je různé. Jednoho hada jsem například věnoval zájemci, který si chtěl vypreparovat kostřičku.

Kde zvířata sháníte?
Kdysi v Kostarice jsem upytlačil baziliška, a ten můj chřestýš mi ho zakousl, tak jsem si řekl, že už z přírody nic nechci. Za mého mládí toho bylo tolik, že nebyla škoda si něco upytlačit, dnes je to všechno tak vzácné, že je naprostý hřích si něco z přírody odnést. Na Výstavišti kousek od bazénu bývají pravidelné burzy, tam se dá sehnat všechno možné.

Na Sedmičce žijete celý život, jak vnímáte její vývoj?
Moc pozitivně ne. Třeba přímo naproti mému domu postavili novostavbu, která mi zastínila výhled. Viděl jsem od Bulovky až na koně se Žižkou. Ke všemu mi ty neony svítí v noci do oken, no hrůza hrůzoucí. Tady v těch kanálech Vltavy plavaly ondatry, to je všechno zasypaný, kdysi tu byla čtyři říční ramena, v přístavu pluly lodě, no opravdová nádhera. Když jsem byl malý, stačilo mi dívat se jen tak z okna.

Jsou v okolí Sedmičky nějaké hadí lokality?
Ale jo, u zoo jsou třeba užovky podplamaté. V Povltaví najdete i užovky obojkové, které jsou dlouhé i přes metr. Problém je s tou cyklostezkou, protože hadi se potřebují vyslunit, a tak se stahují na černý asfalt. Podobné je to v Šárce se slepýši, s cyklisty je zkrátka potíž…

Přes sedmdesát let chodíte do přírody. Jak byste zhodnotil její aktuální stav?
To je bohužel úplná pohroma. Dvakrát v rozmezí tří let jsem byl v Indonésii a i během tak krátké doby se tam staly opravdu velké změny k horšímu – tam, kde byla rajská příroda, stojí hotel, na korálový útes hází dynamitové patrony s kyanidem, po dně vlečou sítě… V Jugoslávii, kam jsem rád jezdíval, bylo tehdy tolik ještěrek a hádečků… Dneska je to podél pobřeží mrtvé. Rajská místa jsou zastavěná nebo v soukromém vlastnictví.

Je to tak špatné i v Česku?
Možná to nejde tak rychle, ale třeba v Krušných horách jsem znal místa, kam člověk přišel a hned narazil na dvě tři zmije. Dneska tam jdu a žádnou nepotkám. Ještě že nám podél Ohře drží užovky stromové neboli eskulapky, ale musíme se o ně starat.

Nenapadlo vás někdy, že byste mladé hady pouštěl zpět do přírody?
Samozřejmě, ale kam s nimi? Ono to totiž není kam dát… Pokud jsou v přírodě podmínky, tak to tam žije, ale když tam ty podmínky zničíte, tak to nemá cenu.

Máte nějaké poselství pro obyvatele naší planety?
Aby se nemnožili! Je jich příliš mnoho a pořád přibývají. Za tu dobu, co jsem na světě, se počet lidí na planetě ztrojnásobil a jde to pořád dál. Z té přírody takhle nakonec opravdu nic nezbude. Vemte si třeba Borneo, tam je to jedna velká plantáž palmy olejné a sem tam kousíček pralesa, a za to může přelidnění. Obnovitelné zdroje se postupně stávají neobnovitelnými. Takto může naše civilizace fungovat tak sto let a kdo ví, jestli ne jen dvacet… Rozumné měřítko pro planetu je podle mě tak jedna miliarda lidí.


Ing. Jiří Haleš (*1936) se narodil v Holešovicích. Absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po celý svůj život usiluje o ochranu přírody, a to zvláště plazů. Navzdory komunistickému režimu procestoval značnou část světa. Je autorem řady odborných knih, v nichž spojuje své cestovatelské zkušenosti se zájmem o přírodu. Z jeho tvorby jmenujme například tituly Moji přátelé hadi, Stopy v písku nebo Sahara není jen písek. Od 60. let je členem Krasové sekce ochrany přírody Společnosti Národního muzea a nositelem medaile za zásluhy České speleologické společnosti. Dodnes je aktivním členem Českého svazu ochránců přírody. V Kokořínské 2 v Praze 8 provozuje od roku 1997 ekocentrum. Více informací naleznete na www.webik.brb.cz nebo na www.hales.iprofil.cz.