Vystudovala právnickou fakultu a coby podniková právnička přihlížela privatizaci Brandýských strojíren a sléváren. „Byla to doba takzvaného baby managementu. Do vedení nastoupili lidi po škole, kteří uměli jen cizí jazyky. Pak naši fabriku, která tehdy zaměstnávala 2,5 tisíce lidí, koupila malá firma z Francie a šlo to velmi rychle z kopce. Skoro se mi zdálo, jako by si záměrně chtěli zlikvidovat konkurenci,“ popisuje Zdenka Andresová. Výpověď, kterou záhy dostala, uvítaly hlavně její děti. „Pamatuji si, jak mi syn říkal: Ty už nejsi doktorka, ale naše maminka.“

Spokojené mateřství pak vystřídalo období hektického podnikání. „Byla jsem jak tank v porcelánu, jela jsem na plný plyn a baterky nedobíjela. Jezdila jsem v bavoráku, vydělávala hodně peněz, cestovala po celém světě a nic moc jiného mě nezajímalo. Spousta lidí mě štvala a moje duše byla čím dál tím černější,“ vzpomíná Zdenka, která si v roce 2000 dala od všeho nečekanou roční pauzu. Lékaři jí totiž diagnostikovali pokročilé stadium Wilsonovy choroby. „Nemohla jsem se hýbat, ležela jsem, nedokázala jsem psát ani jinak komunikovat, vydávala jsem jen nesrozumitelné skřeky. Vnitřně jsem přitom byla naprosto v pořádku.“

Chmurný scénář lékařů ale nakonec svépomocí překonala. „Prognóza zněla blázen na invalidním vozíku. Byla jsem tehdy opravdu na dně. Začala jsem ale konečně poslouchat svoji intuici i tělo a můj stav se každým dnem o chloupek zlepšoval. Nejdůležitější bylo odpustit všem, kteří mi někdy ublížili, a mít duši čistou,“ popisuje svůj „elixír“.

Přes invalidní důchod již několik let pomáhá v rodinné firmě a prodává v trafice na Dělnické ulici. „Lidi kouřit nepřestali, spíš než po své oblíbené značce ale začali sahat po té nejlevnější krabičce,“ popisuje trafikantka a přidává i důvod, proč z trafik mizejí známky či jízdenky. „Z jejich prodeje má trafika jen čtyři procenta, navíc když vám někdo bloček jízdenek či známek ukradne, je to problém.“

Hodně lidí k ní ale nechodí jen pro noviny či cigarety. „Mám takový okruh lidí, kteří se za mnou pravidelně zastaví pro dobré slovo, jsem skoro takový sociální pracovník,“ směje se a hned dodává: „Víte, mezi lidmi je strašně málo lásky. Přitom stačí obyčejné objetí, to se ale bohužel dnes nenosí ani mezi těmi nejbližšími. Často slyším od starých lidí smutné příběhy, jak je vnoučata i děti navštíví, jen když berou důchod. Je to zvláštní doba.“

I kdyby to její zdravotní stav umožňoval, k právničině by se už nevrátila. „Mám pocit, že dneska žádné právo neexistuje, vyhrává ten, za kým jsou peníze. Jsem moc ráda, že už se tomu nevěnuji.“ Přestože je věřící, do kostela nechodí. „Každý má právo mluvit s tím nahoře, ať je kdekoliv. Bůh pro mě není ten šedivý děda, ale vnímám ho jako lásku. Kdyby se všichni lidi měli rádi a chovali se podle Desatera, bude tu ráj na zemi.“