I když od konce druhé světové války uplynulo již více než sedm desetiletí, stále mezi námi žijí hrdinové, kteří neváhali riskovat své životy a rozhodli se bojovat za svobodu. Jedním z nich je i Leteňák Viktor Wellemín, který nedávno dostal prestižní ocenění – Cenu Paměti národa.

Viktor Wellemín se narodil v Praze 24. března 1923. Vyrůstal v pražské asimilované židovské rodině spolu se starším bratrem Adolfem (1919–1974). Jejich otec se během bojového nasazení v I. světové válce seznámil s Leem Kasparem, který ve Vídni vyráběl malířské barvy a obchodoval s nimi. Po vzniku ČSR spolu založili pražskou filiálku firmy, kde pan Wellemín starší vlastnil poloviční podíl. I mladý Viktor se po absolvování měšťanské a soukromé obchodní školy zapojil do práce v rodinné firmě jako praktikant.

 

Dlouhá pouť do Palestiny

Vzhledem ke kontaktům s rakouským prostředím si Wellemínovi velice dobře uvědomovali nebezpečí postupující nacistické ideologie. Po anšlusu Rakouska se navíc jejich byt stal prvním útočištěm pro mnoho židovských uprchlíků. Ale i situace v tehdejší ČSR se rychle komplikovala, záhy přišel Mnichov a zábor českého pohraničí. Poslední kapkou byly události 15. března 1939, kdy oba bratři sledovali obsazování karlínských kasáren německou armádou. „Měli jsme to z první ruky, poněvadž jsme bydleli proti dvoru karlínských kasáren. Fakticky se německá armáda československými zbraněmi dozbrojila… My jsme byli skutečně vyzbrojeni tak, že jsme se mohli vyrovnat kterémukoli jinému státu,“ vzpomíná Viktor Wellemín.

Bratři se záhy nato rozhodli pro emigraci do Palestiny. Na pražském Masarykově nádraží tak odstartovali svou poměrně komplikovanou cestu. Nejprve zamířili do Bratislavy, odkud dále pokračovali po Dunaji na jihovýchod. K cestě po řece využili malého parníku, který za normálních okolností vozil výletníky z Bratislavy do Vídně. Tentokrát ale mířil dál na jih až k ústí řeky. Před místem zvaným Železná vrata, na hranici Jugoslávie a Rumunska, přestoupili pasažéři na vlečnou nákladní loď Spirola, kterou pak pokračovali až do přístavu Sulina při ústí Dunaje do Černého moře. Na lodi museli nakonec strávit celou zimu, protože rumunské úřady neumožnily posádce loď opustit. Až na jaře se podařilo získat tureckou nákladní loď na uhlí Sakaria, kterou se mělo pokračovat dále. Viktor Wellemín se zapojil do prací na zprovoznění tohoto plavidla. Po proplutí průsmyku Dardanely byla Sakaria a její pasažéři zajati anglickou válečnou lodí, která donutila tureckou posádku lodi doplout do palestinského přístavu Haifa. Zde byla osádka lodi rozdělena na dvě skupiny, které byly poslány do detenčních táborů.

Viktor Wellemín se dostal do největšího zajateckého tábora v Sarabandu, kde pod dohledem anglických orgánů spravujících tehdy území Palestiny strávil další půlrok. Situace se pro něj i další československé zajatce změnila až ve chvíli, kdy britská vláda oficiálně oduznala platnost mnichovské dohody. Tehdejší generální konzul ČSR v Palestině J. M. Kadlec začal rozesílat výzvu ke vstupu do nově formované čs. jednotky. V polovině května 1942 tak oba bratři Wellemínovi vstoupili do armády. První výcvik prodělali ve městě Nahariya, nejprve jako příslušníci pěšího oddílu, poté byli přeškoleni na působení v protiletadlové jednotce. Po skončení výcviku Viktor Wellemín působil jako člen roty, která měla pomocí protiletadlových děl Boforce bránit přístav Haifa. Posléze bylo rozhodnuto o přesunu jednotky do Tobruku, jemuž měla předcházet aklimatizace na obtížné podmínky v Jerichu. Zde ovšem Viktor onemocněl furunkulózou, a tak místo do Tobruku byl poslán do nemocnice v Jeruzalémě. Když se jeho stav zlepšil, v nemocnici vypomáhal. Po úplném uzdravení odcestoval ke své jednotce. Po konci bojů na Středním východě nastoupili českoslovenští vojáci včetně Wellemína na loď Mauretania, která je po nebezpečné cestě kolem Afriky dovezla 11. srpna 1943 do anglického Liverpoolu. Vojáci ze Středního východu byli po vstupu na britskou půdu začleněni do 1. čs. samostatné brigády, přičemž Wellemín byl zařazen do motopraporu.

 

Štěstí v neštěstí

K bojovému nasazení československých vojsk došlo v říjnu 1944. Přístav Dunkerque, ač obléhán spojeneckými vojsky, byl stále v moci německé armády. V den výročí vzniku ČSR se uskutečnila ofenziva československých jednotek na přístav a jeho okolí. Jedním z dobrovolníků, kteří se na tuto akci přihlásili, byl i Viktor Wellemín. Při akci byl těžce zraněn. „Skoro bych měl říct, že jsem byl šťastně zraněn, poněvadž jsem zůstal klečet na mině, která vyskakovala a pak měla mnohem větší rozptyl, což bylo účinnější, než když to explodovalo přímo v zemi. Tím, že jsem na ní zůstal klečet, šla hlavní síla právě do země a mě to odhodilo asi tak deset patnáct metrů. Přistál jsem do živého plotu a na chvíli jsem ztratil vědomí. No a než jsem propadl přes ten živý plot na druhou stranu, tak jsem vědomí zase nabyl,“ vzpomíná Wellemín.

Dva mladí kolegové operující poblíž takové štěstí neměli a během akce přišli o život. Vážně zraněný Viktor ještě došel pěšky do čtyři kilometry vzdálené ošetřovny. Poté byl odvezen do kanadské polní nemocnice, kde se podrobil operaci. Po nezbytné rekonvalescenci byl transportován zpět do Anglie, kde byl zařazen k náhradnímu praporu se sídlem ve West Cliff nedaleko Londýna. V britské metropoli měl Wellemín příbuzné, které často navštěvoval. V Anglii se dočkal i konce války, domů do Prahy cestoval v koloně nákladních vozů s neznámým nákladem. O co se jednalo, se ukázalo až v Praze. „Jeli jsme přes celé Německo až do Prahy. V Růžové ulici jsme náklad skládali do Národní banky, tiskárna cenin byla součástí Národní banky, která byla vlastně v Bredovské. Tak jsme se dozvěděli, že jsme vezli v Anglii tištěné československé bankovky.“

Návrat do osvobozené vlasti nebyl nijak veselý. Nacistickou vládu nepřežila většina příbuzných a bratrům Wellemínovým se nepodařilo získat zpět ani rodinnou firmu, ani karlínský byt po rodičích. Viktor tedy začal pracovat u firmy na výrobu barev a laků Kozák a spol., po jejím znárodnění přešel do Gramofonových závodů, kterým tehdy šéfoval jeho kolega a bývalý nadřízený z armády Imrich Hudec. Starší bratr Adolf odešel po srpnové okupaci 1968 do Kanady, kde však nedlouho poté zemřel.

Po válce se Viktor Wellemín oženil, s manželkou Karlou se usadili v bytě jejích rodičů na Letné a vychovali zde dva syny. Pan Wellemín zůstal Praze 7 věrný dodnes, žije zde déle než šedesát let. Kromě toho, že je čerstvým nositelem Ceny Paměti národa a držitelem celé řady vojenských vyznamenání, je od roku 2012 také čestným občanem Prahy 7. ○


01 Identifikační průkaz Viktora Wellemína z pobytu v Palestině.

 

02 Viktor Wellemín (sedící na stoličce) s bratrem Adolfem.

 

03 Wellemín (vpravo) jako člen motopraporu.

 

04 Viktor Wellemín (vpředu) s bratrem Adolfem v Haifě.

 

05 Děla Boforce bránící přístav Haifa.

 

06 Mladý voják Viktor W.