>Kyslík pro Molochov

Ulička za Molochovem se mění k lepšímu. Na podzim se v ní rozeběhly zahradnické práce, které by měly ulici utopené ve stínu funkcionalistické památky přinést tři sta keřů, dvě stě popínavek, dvanáct stromů a jeden psí pisoár.

Letenský Molochov patří mezi místa, okolo kterých kráčely dějiny. Ať už šlo o průvody na Prvního máje, vojenské přehlídky nebo demonstrace v roce 1989. Zatímco na Letenské pláni se psala historie, v uličce za domem se rodily malé lidské příběhy. Ulice se jmenuje U Letenské vodárny a zajímavé na ní je, že tvoří zadní trakt k dvanácti budovám spojeným jednou fasádou. Z tolika domů se Molochov skládá a odtud se také odvíjí jeho lidové pojmenování.

Když jej v roce 1938 dokončovali zedníci, začali mu kvůli jeho mohutnosti přezdívat Moloch. Za jeho zdmi se od té doby vystřídala pestrá škála obyvatel – od původních bohatých židovských obchodníků přes nacistickou smetánku a zaměstnance říšského filmového průmyslu až po komunistické prominenty a pracovníky nedalekého ministerstva vnitra. Jedno celé patro v jednom z vchodů obýval například komunistický ministr spojů Karel Hoffman.

Ulička dlouho pustla, až na její úpravu radnice před třemi lety vypsala architektonickou soutěž (ulici má svěřenou městská část, zatímco dům má několik soukromých majitelů). Zakázku vyhrál Ivan Marek s týmem Zahradní architektura Martinov, který má za sebou zkušenosti z kultivace zahrad Černínského paláce, zámeckého parku v Litvínově nebo revitalizace parku profesora Procházky v Lázních Toušeň, za niž studio získalo ocenění Park roku 2011. Samotné práce začaly loni na podzim tak, aby ulička byla v novém na konci května.

 

Změna plánů
Všechno ale nešlo hladce. „Původně jsme si představovali, že vytvoříme veřejný prostor, kde spolu budou moct obyvatelé trávit volný čas,“ popisuje nad půdorysem ulice svou ideu Marek. Když však s návrhem seznámil obyvatele domu, začala se mu scházet jedna připomínka za druhou. Postupně vzaly za své navržené stolky se šachovnicemi, sloupky se zásuvkami na dobití mobilů, lavičky a nakonec i tabule, na které by si místní mohli po vzoru německých měst nechávat vzkazy. „Ozvala se hlavně starší generace, která nechtěla, aby jim pod okny seděl někdo cizí a rušil je,“ vzpomíná Marek.

Podíval se tedy na celou věc z jiného úhlu a začal se soustředit víc na zjednodušení prostoru, výraznější oddělení chodníku od silnice a zazelenění ulice. Ta totiž trpí několika neduhy – je tmavá, otevřená na sever, stíní ji vysoký dům, chodník blokují zaparkovaná auta, navíc jeden její konec ústí na improvizované parkoviště u obchodu Erotic City a druhý ke sparťanskému stadionu, takže se ulice během zápasů mění ve veřejné záchodky. I když protější stranu uličky tvoří zahrady mateřské školy, dopravního hřiště a vodárenské věže, pozemky jsou oddělené plotem s ostnatým drátem.

Architekti tedy navrhli položit na chodník dlažbu z velkoformátových betonových dlaždic, která odpovídá té původní, jež se zachovala v některých vchodech, silnici od prostoru pro chodce oddělit sloupky, založit záhony květin, do ulice vysadit v pravidelném rytmu dvanáct stromů se světlými korunami, plot po celé délce nechat zmizet pod popínavkami a k tomu v celé ulici vysázet cibule narcisů a hyacintů, které na jaře vyraší jako první poslové jara a pak zase zmizí, takže by je nikdo neměl zdevastovat.

 

Lavičkové referendum
V potaz se museli vzít i venčící psi, proto Marek záhony osadil trvalkami, které nejsou tak choulostivé jako stálezelené rostliny a keře. „Když přes ně přeběhne pes, ulomí maximálně list a nic se nestane,“ líčí architekt. Na místě by se také měl objevit jeden psí pisoár, který si architekti prosadili z původně zamítnutého mobiliáře.

Kapitola sama pro sebe jsou lavičky. V původním návrhu jich bylo v ulici rozestaveno přibližně deset, aby ji opticky členily a do uličky přilákaly obyvatele domu. To se ale nelíbilo místním, podle kterých by se z nich brzy stala noclehárna bezdomovců. Lavičky by viděli raději na Letenské pláni, odkud nedávno zmizely.

„Starší a nemocní lidé nedojdou do Letenských sadů. Sama jsem před pár lety chodila několik měsíců o berlích od lavičky k lavičce, protože jsem měla velké bolesti a potřebovala si odpočinout,“ vzpomíná dlouholetá obyvatelka domu Miroslava Moučková, jež otázku Molochovu několikrát otevřela na zastupitelstvu a platí za neoficiální mluvčí jeho nájemníků. Spolu s Letenskou plání by lavičky přivítala také u vodárenské věže za brankou, od které by měli nájemníci klíč. V jednom vchodě svolali nájemníci kvůli lavičkám místní referendum, ale neprošly ani tady. Pokud by se situace změnila, je možné je do ulice dodat i později.

 

Teorie rozbitých oken
Dalším výrazným prvkem v ulici budou nové lampy, které si museli architekti vyvzdorovat na správcovské firmě veřejného osvětlení Eltodo. Ta jim navzdory projektu chtěla dodat zbytečně velká svítidla, která se do stísněné uličky nehodí a ani nevejdou. „Nakonec jsme je přesvědčili čistotou svých myšlenek,“ popisuje vyjednávání Marek. Na místě se tak objeví drobnější odrazné lampy, které nebudou svítit lidem do oken ani vytvářet světelný smog. Tato svítidla byla jednou z podmínek zútulnění prostoru.

Jakmile se bude revitalizace chýlit ke konci, začne radnice shánět zahradníky na údržbu. Ta totiž bývá často kamenem úrazu – sebekrásnější zeleň se obvykle promění v plevel jenom proto, že se o nové záhony nikdo nestará. Kvalitní založení zeleně je jenom polovinou úspěchu. „Na zahradníky vypíšeme další veřejnou soutěž,“ líčí vedoucí odboru životního prostředí Prahy 7 Hana Horská.

Když se v roce 1994 stal Rudy Giuliani novým starostou New Yorku, rozhodl se snížit kriminalitu pomocí takzvané teorie rozbitých oken. Ta říká, že čím víc se v ulicích povaluje odpadků, čím víc je okolo nás rozbitých oken nebo zdí pokrytých graffiti, tím víc roste zločinnost, protože lidé začnou být ke svému okolí neteční. Jedním z Giulianiho prvních kroků tak byl velký úklid. Podobně se na svět dívá i Marek. „Všichni na začátku říkají: Žádný hezký mobiliář tam nedávejte, lidé to stejně zničí, ulámou a zdevastují. Ale když se zrodí něco pěkného a funkčního, lidé se na ta místa naučí chodit a mají k nim respekt,“ vysvětluje. „Byli bychom rádi, kdyby ulička kultivovala své obyvatele a oni na oplátku kultivovali ji.“ Proto se do budoucnosti nevzdává myšlenek na lavičky, stolky nebo dobíjecí sloupky. Jak se říká: každá akce má svůj čas.