archivní článek, informace již nemusí být aktuální

V Království u Kolína hospodaří už čtvrtou generaci. „Se zemědělstvím začínal už můj praděda. Dědovi pak v roce 1958 pole znárodnili a v roce 1990 jsme to zase převzali,“ načrtává historii firmy Jiří Buchal, který čerstvou zeleninu do stánku v tržnici vozí již 24 let. V mládí chtěl být sice opravářem nebo kosmonautem, zemědělství má ale přeci jen v genech. „Vyrostl jsem v tom, od osmnácti jezdím na trhy a je to práce jako každá jiná. Jedeme v tom celá rodina. Na poli pracuje bratr s otcem, já s manželkou a maminkou pak obstaráváme prodej. V sezoně si najímáme další spolupracovníky.“

Na 120 hektarech půdy pěstují celoroční sortiment zeleniny od cibule, cukety, kapusty či okurek po zelí a dýně Hokkaidó. Poslední tři roky se u nich daří i melounům. „Momentálně máme na sedmdesáti procentech polí obiloviny a na zbytku zeleninu. Každý rok to měníme, půda si totiž potřebuje odpočinout.“ Svoji zeleninu kromě zákazníků v tržnici dodávají i do restaurací, třeba řetězce Ambiente, nebo do školních jídelen na Kolínsku.

V sezoně vstává Jiří už ve čtyři hodiny ráno, aby byl od šesti na tržnici. „Do postele chodím nejpozději v deset, momentálně vlastně dřív než moje děti,“ směje se Jiří, který v hale 22 potkal před patnácti lety i svoji manželku, jež tu pomáhala své babičce s prodejem květin.

Stejně jako všichni pěstitelé je i Jiří rád, že se trh zase otevřel. „Měli jsme vlastně tak trochu štěstí, zasáhlo nás to v nejlepší okamžik, loňskou úrodu jsme měli téměř kompletně prodanou a zbylá zelenina se k lidem dostala i tak. Samozřejmě, že jsme ten pokles pocítili, ale nestěžuji si. Když jde o zdraví, musíme být soudní. Nejvíc jsem se bál, aby si k nám naši zákazníci zase našli cestu. Naštěstí na nás nezapomněli.“ Mnohem větší vrásky na čele mu dělá počasí. „Sněhu moc nebylo, prší také poskrovnu a v naší oblasti obecně té vláhy moc není. Prodat úrodu je tak mnohem menší problém. Hlavní je, aby nám vůbec něco vyrostlo,“ strachuje se Buchal.

Sám má zeleninu rád, ale nejradši takzvaně propasírovanou přes pašíka. „Stále si krouháme zelí, nakládáme okurky, ale krkovicí také nepohrdnu, však jsem kluk z vesnice. Mám skoro metrák a určitě nejsem takto udělaný po bramborách,“ dodává s úsměvem.

Svá pole pravidelně hnojí kravským hnojem a v rozumné míře používá i chemické postřiky. Jinak to podle něj ani nejde. „Zcela bez chemie to můžete dělat leda tak na nějaké malé zahrádce. Mandelinku na velkém prostoru ručně neseberete. V Česku je navíc tak obrovská kontrola používaných látek, že pokud máte jistotu, že ovoce nebo zelenina vyrostla u nás, pak je to skoro jako bio kvalita v Německu, kde se chemikálií může v zemědělství používat daleko víc než u nás,“ uklidňuje zemědělec, který doufá v pokračování rodinné tradice. „Rodičům táhne na sedmdesátku, tak samozřejmě přemýšlím, co a jak dál. Naštěstí se synovi na polích líbí, tíhne také ke strojům, pomáhá nám je opravovat, tak snad to jednou celé převezme.“