Originální návrhy scény a kostýmů pro světovou premiéru divadelní hry Karla Čapka R.U.R. v Národním divadle (25. 1. 1921) byly jedny z prvních scénografických a výtvarných počinů Bedřicha Feuersteina pro divadlo.
Feuersteinův životní román se začal odvíjet jako v pohádce. Vyrostl na zámku v Loučeni, kde jeho otec Konstantin spravoval panství Thurn-Taxisů. Dětství pak prožil v okolí Nymburka. V letech 1910–1917 studoval architekturu na České vysoké škole technické a souběžně se zapsal k profesoru Josipu Plečnikovi na pražskou Umprum.
Některé zdroje uvádějí, že absolvoval i speciální třídu architektury na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Kotěry. Pravděpodobně ale studentem AVU nikdy nebyl a ke Kotěrovi docházel pouze na soukromé přednášky. Už během studií se věnoval malířství. Přátelil se s o rok mladším Josefem Šímou, který výrazně ovlivnil Feuersteinovu životní dráhu. Společně se počátkem 20. let vydali na francouzsko-španělské pomezí, kde vznikl soubor Feuersteinových kubistických akvarelů zachycujících pohledy na města Hendaye nebo Biarritz.
Pravděpodobně zájem o malířství také Bedřicha Feuersteina přivedl v říjnu 1920 na první schůzi levicového uměleckého svazu Devětsil. K avantgardnímu sdružení patřily i další osobnosti mladé české umělecké generace, jako Vítězslav Nezval, Karel Teige či nerozluční Jindřich Štýrský a Toyen. A právě Toyen, jakožto jedné z mála žen v Devětsilu, se dostávalo velké pozornosti. Svým chováním a tajemnou minulostí řadu lidí provokovala, jiné bezmezně přitahovala. Jedním z nápadníků mladé malířky byl údajně i architekt Bedřich Feuerstein, jehož dvoření však nenalezlo u Toyen patřičnou odezvu.
Sázka na čistotu tvarů a barev
Slibně započatá Feuersteinova kariéra se právě začínala rozvíjet. Vystavoval na První jarní výstavě Devětsilu v Rudolfinu v roce 1922 a o rok později se stal spoluzakladatelem jeho architektonické sekce. V té době se zabýval mimo jiné i designem pohřebních uren a architekturou kolumbárií. Zájem nevšední, ale v té době více než aktuální. „Pohřbívání ohněm jest povoleno“, tak se jmenoval první paragraf zákona o pohřbívání ohněm, jenž vstoupil v platnost v dubnu 1919. V ten samý rok obdržel Bedřich Feuerstein třetí cenu za návrh pardubického krematoria, jež nakonec vzniklo podle plánů Pavla Janáka. Feuersteinovi byla svěřena až realizace městského krematoria v Nymburce (1922–1924), které se stalo ikonou architektonického purismu. Další z nemnoha Feuersteinových stop u nás se stala neoklasicistní budova Vojenského zeměpisného ústavu (1921–1925) v Rooseveltově ulici 23 v Praze-Bubenči.
Těžiště své tvorby sice Feuerstein spatřoval v architektuře, bylo to ale divadlo, které mu poskytlo větší prostor pro realizaci, a on se tak stal jedním z klíčových představitelů meziválečné scénografie. Spolupracoval s režiséry Karlem Hugem Hilarem, Jiřím Frejkou, Jindřichem Honzlem a dalšími. V roce 1921 jej bratři Čapkové požádali o návrh scény k vědecko-fantastickému dramatu R.U.R. pro pražské Národní divadlo. Scénické návrhy, zvláště pak pro hry jeho přítele Karla Čapka, proslavily Feuersteina i za hranicemi. Pro divadlo vytvořil zhruba čtyřicet scénografií, z nichž zmiňme alespoň spolupráci s K. H. Hilarem na inscenaci Molièrovy hry Zdravý nemocný, výtvarné zpracování Marloweova Edwarda II. nebo scénu pro balet Bohuslava Martinů Istar.
Fotografie celkové scény pro balet Bohuslava Martinů Istar – baletní mysterium o třech dějstvích a pěti obrazech představilo Národní divadlo v premiéře 11. 9. 1924.
Architekt světoběžník
Tou dobou měl již Bedřich Feuerstein za sebou několik zahraničních cest. Jeho kroky nejčastěji mířily do Francie. Nějakou dobu pendloval mezi českou a francouzskou metropolí, než se v Paříži usadil. Náhoda tomu chtěla, že ho přítel Josef Šíma představil architektovi Augustu Perretovi, jehož portrét právě maloval. Perret Feuersteina pozval do svého ateliéru, a ten zde pak zhruba dva roky pracoval. Jeho hlavním projektem u bratří Perretových byla stavba divadla pro Mezinárodní výstavu dekorativních umění, která se konala v Paříži roku 1925.
Ve stejnou dobu dostal Feuerstein nabídku asistovat v ateliéru Josefa Gočára na pražské Akademii a zároveň jej začal lákat ke spolupráci architekt Antonín Raymond působící v Japonsku. Jestli misku vah pro Raymonda nakonec převážila touha po cestování, renomé spolupracovníka věhlasného Franka Lloyda Wrighta, anebo spíše odpor k lokálním třenicím na české umělecké scéně, které často až ironicky z Francie komentoval, nevíme. Během čtyřletého pobytu v Japonsku Feuerstein společně s Raymondem projektovali domky Raising Sun Petroleum, belgickou a sovětskou ambasádu a komplex americké nemocnice St. Luke’s Hospital. Úspěšná spolupráce však skončila roztržkou – neplacení honorářů ze strany Raymonda a spory o autorství donutily tehdy šestatřicetiletého architekta Japonsko opustit a navrátit se zpět do Prahy.
Feuerstein se nastěhoval do secesního domu z roku 1900 s bohatě zdobenou fasádou na rohu ulic Milady Horákové a Šmeralovy (tehdy se ovšem jmenovaly Belcrediho a Schnellova). Doba mu však nepřála, hospodářská krize s sebou přinesla útlum stavební činnosti. Ostatní architekti měli již své zavedené ateliéry a Feuerstein v konkurzech prohrával. Někteří z kolegů se k němu otočili zády – jako by mu opláceli za jeho kritické výroky na adresu české umělecké scény.
Zaměřil se tak alespoň na divadelní a filmovou scénografii. Navázal spolupráci s Osvobozeným divadlem, kterou zahájil výpravou politické satiry Osel a stín (1933). V krátkém období tří let se podílel na přípravě čtyř filmů režiséra Vladislava Vančury, z nichž nejznámější je ten poslední – Marijka nevěrnice (1934). Věnoval se propagaci orientálního umění, přednášel o japonské architektuře, mluvil o buddhismu, jenž „učí, že smrt není než zdání, že každá bytost ožívá znovu v nových existencích“. Slova o absenci strachu ze smrti nabývají ve světle pozdějšího Feuersteinova osudu až mrazivého významu.
Po návratu z Japonska navázal Feuerstein spolupráci s Osvobozeným divadlem. Jeho prvním počinem zde byla výprava a kostýmy pro politickou satiru Osel a stín (1933), jež čerpala z principů japonského divadla kabuki.
Slavný až po smrti
Počáteční entuziasmus vystřídalo hořké zklamání. Převaha nerealizovaných architektonických projektů a pocit profesního zneuznání přispěly k rozvinutí Feuersteinovy psychické choroby. Trpěl depresemi a nespavostí, postupně ztrácel i sluch. Nevedlo se mu ani v osobním životě. Svoji roli možná sehrála i nešťastná láska k malířce Toyen, to už se ale dnes nedozvíme. Sužovaný Feuerstein se dostal do izolace, kterou nakonec vyřešil sebevražedným skokem z Trojského mostu 10. května 1936 v pouhých 44 letech.
Uznání se mu u nás dostalo, jak už to někdy bohužel bývá, až po smrti. Psalo se o skonu mimořádně nadaného umělce a ještě téhož roku byla na jeho počest uspořádána velká výstava v Mánesu. V českých dějinách architektury platí Feuerstein za tragickou postavu. Vítězslav Nezval se v básni Trojský most ze sbírky Praha s prsty deště ve vzpomínkách vrací k momentu, kdy se o skonu svého přítele dozvěděl. V závěrečných verších se vypisuje z pocitu smutku, beznaděje, lítosti i sebelítosti: „Je mi líto všech příliš jemných bytostí / Je mi líto že jsem tě nepotkal v neděli ráno na trojském mostě / Je mi líto že nejsi alespoň ty Vltavo něžnou náručí.“
Osud Bedřicha Feuersteina nám může připomenout příběh jiného českého architekta, jenž působil v zemi vycházejícího slunce – Jana Letzela. Dobový Feuersteinův souputník, autor paláce dnes známého jako Atomový dóm či Hirošimský památník míru, přežil v Japonsku ničivé zemětřesení a na základě této neblahé zkušenosti se vrátil do vlasti se začínající duševní nemocí. Poslední měsíce života strávil v léčebně choromyslných v Kateřinské ulici v Praze. Zemřel ve 45 letech na sklonku roku 1925.