archivní článek, informace již nemusí být aktuální

Včely jsou na naší planetě nejméně 100 milionů let. Poletovaly kolem dinosaurů a naštěstí poletují i kolem nás. Přínos opylovatelů je nesporný. Stejně jako fakt, že jejich druhová pestrost mizí. Avšak i my, lidé městští, jim můžeme pomoci. Jak říká sedmičkový včelař Miloš Vondruška, i balkonový truhlík s květy plnými nektaru má svůj význam.

Jedenáct let již máte úl na střeše domu ve Veletržní ulici. Jak jste se k včelaření dostal?
S včelařením začal můj tatínek. Když na chalupě v Řevnicích na začátku sedmdesátých let sázel jabloně, tak ho jeden známý do včel vyhecoval. Pak bohužel v roce 1985 přišla varoáza (parazitární onemocnění včel způsobené roztočem Varroa destructor, který parazituje jak na zavíčkovaném plodu, tak na dospělých včelách, pozn. red.) a o všechny včely přišel. Do Břevnova si ale donesl úly a na střeše domu, kde jsme bydleli, začal nanovo. Když jsem se přiženil na Sedmičku, řekl jsem si, že to také zkusím. Vzal jsem si jeden úl na zkoušku, a protože se včelám dařilo, zůstal jsem u toho. Své včelstvo mám teď na třech stanovištích, tady v Holešovicích, na Břevnově a po čase jsem je vrátil i na chalupu.

Pozorujete mezi nimi nějaký rozdíl?
Obrovský. Je zajímavé, že v Praze mají daleko větší snůšku medu. Praha je 220 metrů nad mořem, stejně jako Řevnice, a přesto zdejší včely mají dřív trubce a matka také dřív začíná s kladením. Je znát, že město je tepelný ostrov, který urychluje jejich vývoj. Hlavně je v Praze daleko rozmanitější včelí pastva, plno parků, které od března do října stále kvetou. Stromovka, zoo, botanická zahrada, jerlíny na náměstích, akáty v ulicích…

Sousedi s vaší zálibou problém nemají?
Myslím si, že ne. Ale jak se říká, lepší je žádat o odpuštění než o povolení. (smích) Před těmi dvanácti lety jsem sám nevěděl, zdali je střecha šestipatrového činžovního domu vhodné stanoviště pro včely, tak jsem zde na zkoušku umístil jeden úl. Po první sezoně jsem zjistil, že se tu včelám daří, a tak jsem v jejich chovu pokračoval. Sousedé se o včelách dozvěděli při prvním medobraní, tedy v rámci příjemné akce. Každopádně jsem se včelařením na střeše měl zkušenost z Břevnova ze střechy garáže a s chovem včel mám odmalička praxi.

Jak složité je s včelařením začít?
Vůbec to není složité. Důležité je se nebát. Sám jsem plno kamarádů do včelaření uvrtal. Samozřejmě je dobré si něco načíst z kvalitní literatury, a pokud to jde, mít po ruce včelaře, který dobře poradí. Hlavně doporučuji vyvarovat se rad na internetu. Je hrůza, co tam občas lidé píší. Především ti lidé, kteří začali s včelařením minulý rok, ale už letos všem udílejí moudré rady, a přitom neznají ani základní terminologii.

Co musí člověk udělat pro to, aby se mohl stát chovatelem včel?
U nás platí pouze jedna povinnost a tou je registrace v databázi Státní veterinární správy (ČMSCH – Českomoravská společnost chovatelů, pozn. red.). Od ní dostanete registrační číslo včelaře a stanoviště a tím to končí. Za nedodržení téhle povinnosti bývají vysoké pokuty. Registrace má své opodstatnění. Když vypukne nemoc, veterinární správa musí o včelařích vědět a dát jim nějaké pokyny. U nás jsou ty povinnosti velmi mírné. Zjišťoval jsem, jak je to po světě, a třeba v Americe je nutné mít svolení sousedů. V zemích bývalého Rakouska-Uherska je nejvíce včelařů a pohled na ně je trochu jiný. V našich zemích bylo včelařství vrchností propagováno už za Karla IV., který uděloval brtníkům různé patenty a osvobozoval je od daní a mýtného. Zlatá doba včelařství byla i za časů Marie Terezie, která jej velmi podporovala a vydávala také své patenty. Vrchnost kupříkladu nesměla zabraňovat chudině, aby si přistavila k polím úly. Císařovna založila i včelařské školy ve Vídni, v Novém Kníně a v Brně. Včelaření bylo podporováno i tak, že u každé školy nebo fary musel být úl. Na včelaře se zde pohlíží jako na moudré lidi. Když se ale kouknete do anglosaského světa, tak je to přesně naopak. U nás máme vtipy na blondýny a tam jsou vtipy na včelaře. Když byl někdo obecní hlupák a neměl co dělat, tak mu dali na starost alespoň ty včely. (smích)

Můžu včelařit, myslím tím umístit úl, kde chci, nebo existují nějaké požadavky na vhodné stanoviště?
Těžko říct. Tvrdí se, že nejvhodnější místo pro včely je někde pod listnatým stromem, kde je na jaře ohřívá sluníčko a v létě zas není takové vedro. Mně přijde, že na střeše se včelám daří. Za ty miliony let evoluce jsou včely zvyklé přežít kdekoliv. Samozřejmě v létě na střeše musí úl výrazněji klimatizovat, ale jinde zase musí přes zimu více zahřívat. Včely klimatizují úl tak, že v něm rozstřikují vodu a odpařují ji vířením křídel, proto se snažím včelám dát co nejblíž vodu. Včely si umějí klima v úlu udržet samy, i když je to stojí nějaké úsilí.

Může včela zabloudit?
Může. Zjistilo se, že i včela může určitým způsobem zabloudit do jiného úlu. Pokud nejde loupit a vletí tam s košíčky pylu na nohou, tak ji vpustí a může tam i zůstat. Pak se může stát, že když včelař kočuje a odjede, zůstane po něm na stanovišti plno včel bez úlu a ty se vžebrají do jiného úlu. Různé chemické postřiky také způsobí, že včela jakoby zblbne a už se navždy ztratí.

V roce 2017 jste v jednom z článků pro internetový deník Ekolist uvedl, že jsme čtvrtou nejzavčelenější zemí na světě. Platí to stále?
Už jsme snad dokonce i druhou. Co se týče počtu včelařů na počet obyvatel, jsme jednoznačně na prvním místě.

Pokud je včelařů takové množství, nevede to k nějakému problému? Není to kontraproduktivní?
Myslím si, že ano. Včelstev je tu plno a konkurují si. A to je i v tuhle chvíli výhoda městského včelaření, protože přeci jen ve městech je včelařů relativně málo. Ale když pak máte řepkový lán a u něho přistavené stovky úlů, tak je to problém. Na internetu se dá dohledat mapa zavčelení a z ní lze vyčíst počty včelstev (databáze LPIS – Veřejný registr půdy, pozn. red.), ale i nerovnoměrnost jejich rozmístění. Jsou místa, kde je 60 včelstev na kilometr čtvereční a to už není dobré. Šíří se pak nemoci a není dostatek potravy. Včela pak konkuruje nejen sama sobě, ale i včelám samotářkám, čmelákům, motýlům a ostatním opylovatelům. Před sto lety byly kolem polí remízky, koukol, kvetlo tam kdeco. Ale dnes včelí pastvy opravdu rapidně ubývá. Další věc je i ta, že dnes je ovocný strom v zahradě sprosté slovo. Lidé chtějí zahradu typu rozptylová loučka s jednou tújkou. Včelaři tomu říkají funerální styl. (smích)

Jak jim můžeme pomoci?
Stačí se zamyslet, co by kde mohlo kvést a jakou nektarodárnou rostlinu by člověk mohl vysadit. Třeba i tady v truhlíku na balkoně. Pomůže tím všem opylovatelům. Včela medonosná má velkou výhodu ve svém včelaři. Když on otevře úl a vidí, že tam včely nemají žádné zásoby, rozmíchá cukr s vodou, a zachrání je tak od vyhladovění. Ale těm ostatním nikdo nic nedá. Diskutuje se o tom, zda cukr s vodou je dobré řešení, ale pořád je to lepší než zemřít hlady. Spíš by se měla vést debata o tom, že každý květ, ze kterého se dá vzít nektar, se počítá a má svůj význam.

V minulých týdnech jeden supermarket vyklidil velkou část regálů, a chtěl tak demonstrovat, jaká by byla nabídka potravin, kdyby z přírody zmizely včely. Za dobrou myšlenku však sklidil i mírnou kritiku, že věc zjednodušil a zaměřil se pouze na včelu medonosnou a opominul ostatní opylovatele.
Také jsem to zaznamenal. Oni kupříkladu dali pryč i čokoládu, jejíž kakaové boby opyluje jiný druh hmyzu, než je včela medonosná, kupodivu druh komára. Ta věc je složitější. Správně by totiž pak museli dát pryč třeba i polovinu hovězího, protože nebýt opylovatelů z řad včel, není vojtěška a krávy by neměly co pást. Není to jen o rostlinách, ale zrovna vojtěšku neopyluje včela medonosná, protože na to má krátký sosák, takže se o ni stará včela samotářka, takzvaná šedosrstka, a čmeláci, kteří mají delší sosák. Jednoznačně se to prostě říct nedá. Je potřeba se na to podívat komplexně, ale chápu, že když se vede kampaň, má být úderná a není moc místa vysvětlit věci do hloubky.

Jaký největší přínos včel ve městě spatřujete?
Pro mě samotného je to o tom, že se celý náš dům sejde při medobraní, děti mají radost a včelař med. (smích) Tedy je to i osvěta pro lidi z okolí, kteří se díky tomu začnou více zajímat nejen o opylovatele, ale i o to, co ve městě roste. Pro mě je to hezký koníček, ze kterého má užitek i městská zeleň.

Kdo je největším nepřítelem včel ve městě?
V současné době je to kleštík včelí, což je roztoč, kterého jsme si přivezli z Asie a bohužel se s ním musíme nějak naučit žít. Dalším nepřítelem jsou různé viry, které tento roztoč přenáší. Ostatně i tyto viry si sem vozíme ze všech koutů naší planety. Občas se stane, že i taková žluna rozklove úl. Tu mimochodem najdeme i ve Stromovce. Jeden rok byla tuhá zima a žluny se mi pustily do střešních úlů. Na chalupě dávám na zimu přes úly síť, kterou používají vinaři proti špačkům, ale tady jsem to nečekal. Uvidíme, kdo se stane dalším nepřítelem včel. Jestli se sem dostane sršeň asijský, tak to nebude veselé ani pro včely, ani pro lidi.

V přírodě se včelstva rozmnožují rojením, a když se v úle vychová nová matka, ta stará odlétá pryč najít si nové stanoviště. Jak s touto situací pracují včelaři ve městě?
Včelař se rojení snaží co nejvíce zabránit. Nejen kvůli tomu, že roj se špatně chytá, ale i proto, že roj ve městě je problém, když se vám dostane třeba na tramvajovou trolej. Já sám malinko zastříhávám matce křídlo, což například ekologičtí včelaři neuznávají. Tím, že matka neletí, roj ji nemůže následovat, a nevznikne tak další stanoviště. Také se tomu dá předejít tím, že včely dostanou větší prostor. Nemají pocit stísněnosti a nechtějí se rojit. Dále je to tvorba tzv. oddělků, což je takové umělé rojení. Část včel přesypeme do jiného úlu a necháme je vychovat novou matku. Získáme tak nové včelstvo, které můžeme buď dále chovat, nebo prodat.

Vychová si vaše včelstvo vždy novou matku?
Včely si buď vychovají novou matku z vajíčka, z matečníku, nebo zajdu k renomovanému šlechtiteli včel a koupím si buď matečník, nebo už samotnou matku. Já dávám přednost matečníku. Není totiž stoprocentní, že včely přijmou cizí matku. Jakmile se ale matka z matečníku vylíhne, tak je jejich. Matka pak v úlu žije pár dní, než vylétne na snubní prolet. Při něm se páří s několika trubci a po návratu do úlu už jen čtyři až pět let klade vajíčka. Nic dobrého už ji po snubním proletu nečeká. (smích)

Co když se do úlu nevrátí?
Stane se. Většinou proto, že ji po cestě sezobne třeba sýkorka. Jsou i teorie, že z čím většího úlu matka vylétne, tím větší pravděpodobnost je, že se do něj navrátí. Ona totiž neletí sama, ale doprovází ji takový průvod ostatních včel. A pokud je ten doprovod větší a zaznamená nějaký trabl po cestě, jednotlivci se obětují a tím matku ochrání. Ale je to jen teorie. Každopádně profesionální včelaři, kteří chovají stovky matek v malých úlkách, tzv. oplodňáčcích, mají statisticky asi o 20 % větší ztráty matek při snubních proletech.

Jaká je linie vašich včel?
Všechny včely žijící v úlech jsou druh včela medonosná. Díky různým klimatickým podmínkám – včela žila od Afriky po Skandinávii – a nyní i díky šlechtění člověkem rozeznáváme různé linie. Teď tady na střeše mám singerky a buckfastky. Experimentoval jsem i s pradědkami. V Praze chci mírnější včely. Na chalupě mám vigorky, které jsou trochu ostřejší, ale lépe se brání loupeži. Každopádně už v druhé generaci se neubráníte křížení a pak je to taková pouliční směska. Když si vezmu matečník od chovatele, tak mi řekne, že má čistou linii. Když ale matka vyletí, tak já neovlivním, s kým se snubně proletí. (smích) Ta čistota linie se nedá udržet a vlastně to ani není důležité, pokud jsou včely mírné a vitální.

Máte odhad, kolik včel čítá váš úl?
Nepočítal jsem to, ale říká se, že v zimě to bývá 2 až 3 tisíce a v létě až 50 tisíc včel.

Včelař není jen ten, kdo vybírá med, ale je především pečovatelem. Jak často úl navštěvujete?
To záleží na tom, jaká je roční doba. Na jaře se jednou za 7 až 10 dní podívám, jestli už včely nemají rojovou náladu. V létě chodím kontrolovat, jak jsou na tom se zásobami na zimu a jaký pyl nosí. Ono totiž i co rostlina, to jiná barva pylu. Mám takovou tabulku, říká se jí tabulka barev pylových rousek, ze které vypozoruji, co asi v okolí právě kvete. Takže když jdu se psem do Stromovky, tak už i vím, z čeho to asi nanosily. Třeba z vlčích máků je úplně černý pyl, z kaštanů zase červený.

Koncem léta včelaři často přikrmují včelstvo cukernatým roztokem, ze kterého dělnice připravují zásoby na zimu. Děláte to též, nebo jsou vaše včely v tomto ohledu samostatné?
Přikrmuji, musím. Když jim ty zásoby seberu, čímž myslím, když si vezmu med, musím se o ně postarat. A pravdou je, že já si jej beru rád. Může se hodit jako dárek pro paní učitelku na konci školního roku. Někdo jde s kytkou, moje děti se sklenicí medu. (smích)

V soutěži Med roku 2017 byl váš med vyhodnocen jako třetí nejlepší…
Zajímavostí je, že v Praze je med tak pestrý, že se místním včelařům v soutěžích neobyčejně daří. Med roku vyhráli třeba hradčanské včelařky, nějakou cenu vyhrála i Anna Kárníková, jež chovala včely u AVU, nebo školník z Prahy 2. Oproti zbytku republiky, kde jsou často řepkové medy, je ten pražský chuťově velmi odlišný.

Možná se ptám hloupě, ale zajímalo by mě, jestli existují květiny, které mají včely nejraději…
Včela nám bohužel neřekne, kterou má nejraději. (smích) Otázkou spíše je, jaký med mají rádi lidé, ti pak včely přistavují s úly třeba k lánům slunečnice, nebo vytáčejí med, pokud dokvete například akát nebo lípa. Třeba zrovna teď kvete loubinec, lidově psí víno, na něm je sice hodně nektaru, ale med z něho bývá hořký. Ten včelám milerád na zimu nechám, pro ně hořký asi není. (smích)

Poznáte na první pohled kvalitní med?
Když si stočím svůj med, tak vím, že je kvalitní. V dnešní době je tolik způsobů pančování medu, že na první pohled to ani poznat nejde. Člověk často najde nějaké univerzální rady, ale spolehnout se na ně nedá. V dnešní době je pančování medu tak rozšířené, že se většina prohřešků dá odhalit až v laboratoři.

Včely medonosné jsou ceněné i za svou věrnost druhu květu. Tedy že ve svém okolí opylují určitý druh delší dobu, kupříkladu až do odkvetení. Je to pravda, nebo je to jen hezká zajímavost z knížek?
Je to pravda. Včela je florokonstantní. Na které rostlině se ráno rozhodne sbírat nektar a pyl, tak ten samý květ navštěvuje celý den.

Je něco, co na včelách máte obzvlášť rád?
Líbí se mi, jak jejich společnost funguje. Každý má svou činnost. Je to velmi nesobecké prostředí. Včela, co teď sbírá nektar, ví, že ho jíst nebude. Sbírá ho pro tu, která přijde po ní. Kdyby to neudělala, celé společenství vymře. 
 





Miloš Vondruška (*1971) vystudoval SPŠ dopravní a pak pokračoval na ČVUT FEL obor telekomunikace. V telekomunikacích pracuje celý svůj profesní život. Zájmem o přírodu a zvířata vyvažuje svůj technický profesní život. Je vášnivým rybářem, chová loveckého psa a zajímá se o včelaření. K včelaření se dostal přes svého otce, který choval včely. Své znalosti o včelách si doplnil i na Středním odborném učilišti Blatná, kde dálkově vystudoval obor včelař, a vlastní tak výuční list v tomto oboru. Jeho soužití s včelami můžete sledovat na webové stránce vcelynastrese.cz.