archivní článek, informace již nemusí být aktuální

I v meziválečném období byl ostrov Štvanice místem, kde Pražané rádi trávili svůj volný čas. Oproti předchozím dobám se ale do popředí zájmu dostal nový druh zábavy – sport. Na Štvanici se toho ovšem mezi válkami dělo mnohem víc.

Tenis i hokej
Prvním organizovaným sportem, který na ostrově našel svůj domov, byl tenis, tehdy řečený lawn-tennis. V roce 1901 si část zdejších pozemků pronajal jeden z nejstarších českých tenisových klubů – I. Český lawn-tennis klub (ČLTK). Ten se sem přestěhoval z Bubnů, původně totiž míval kurty uprostřed slavné bubenské cyklistické dráhy. Na jejím místě později vyrostl kostel svatého Antonína a část Strossmayerova náměstí. Sezonu 1902 tak tenisté zahájili na čtyřech vlastních dvorcích na Vltavě. Celý areál byl ohrazen dřevěným plotem, k dispozici byly oddělené dámské a pánské šatny. O tom, že tenis byl nejen sportem, ale do značné míry i společenskou událostí, svědčí i pozvánka na štvanické kurty, která se objevila v Národních listech v dubnu 1902: „… v I. Českém lawn-tennis klubu v Praze na ostrově Velkých Benátkách dnes v neděli po odbytých matchích pořádají členové klubu malý piknikový večírek, ke kterémuž členstvo dámské zváno jest.“ Klub se na Štvanici zabydlel, areál se postupně rozrůstal a stal se dějištěm mnoha lítých tenisových bitev, například s největším rivalem – letenským klubem LTC. Hrála se zde i mezinárodní utkání v dodnes existujícím Davisově poháru. Poprvé se českoslovenští tenisté účastnili této soutěže v červnu 1921, kdy právě na štvanických dvorcích vyzvali Belgii. Národní listy tehdy ve své pozvánce hrály na nacionální strunu: „Zápasy o Davisův pohár sledovány bývají všude ohromným počtem diváků. Zprávy o nich jdou celým světem. Nám, stále ještě nepříliš známému národu, nebude jistě na škodu, bude-li se o nás jednou více mluviti a psáti. Vždyť to dosud mimo hrdinné činy legionářů byl takřka jen ten Sokol a sport, který nás učinil trochu známými ve světě. Ostatně naše obecenstvo je tak sportovně vyspělé a vlastně lépe řečeno sportovní, že není třeba zvláštní výzvy ani reklamy. Na shledanou 13., 14. a 15. v I. Č.L.T.K. na ostrově Velké Benátky.“

V klubu působila celá řada slavných hráčů, od pionýrských dob, které reprezentovali bratři Zdeněk a Ladislav Žemlovi, přes wimbledonské vítěze Jaroslava Drobného a Jiřího Hřebce až po hvězdy současnosti – sestry Plíškovy.


Stavba zimního stadionu v roce 1931

Dalším významným sportovním kolbištěm na ostrově byl od počátku třicátých let minulého století zimní stadion. Za unikátním projektem první umělé ledové plochy v tehdejším Československu stála společnost Pražské vzorkové veletrhy, která pořádala v Praze veletrhy, provozovala bubenečské Výstaviště a tehdy nový Veletržní palác. Stavba „ledového pavilonu“, jak se také stadionu tehdy přezdívalo, byla zahájena v červenci 1930. Ačkoli už v únoru 1931 se zde uskutečnilo první hokejové utkání, definitivně byl stadion otevřen až v listopadu 1932. Stavbu provázely komplikace, obrovské finanční problémy společnosti PVV vedly k převzetí stavby a následnému provozu firmou ing. Tomáše Keclíka, která původně stavbu pouze prováděla. Přesto se aréna stala záhy velmi populární, stejně jako sporty, jež se zde provozovaly. V první řadě samozřejmě lední hokej – stadion se stal domovským stánkem hned pro dva původně tenisové kluby, ČLTK a LTC. Odehrála se zde mezinárodní utkání a významné turnaje – například mistrovství světa v letech 1933, 1938, 1947 a 1959. Stadion výrazně přispěl k popularitě ledního hokeje v naší zemi. Časté a oblíbené byly také zde pořádané krasobruslařské exhibice nebo soutěže. V letních měsících sloužilo sportoviště jako aréna pro „boxerská“ utkání. Stadion byl původně otevřený, střechu dostal až v polovině padesátých let. Po vybudování Sportovní haly na Výstavišti a dalších ledových ploch v hlavním městě se ale štvanický stadion dostal na druhou kolej, postupně chátral a v roce 2011 byl za podivných okolností zbořen.


Bruslení pro veřejnost v roce 1939

Z pláže do bio
Zejména v letních měsících zůstával ostrov oázou odpočinku. Hlavně mladí Pražané se sem chodili koupat, mnozí z nich i přes četná varování „na divoko“. Každoročně před sezonou se sice v tisku objevovala varování před vstupem do řeky mimo vyhrazená místa, přesto se opakovaly případy utonutí. V případě Štvanice si řeka vybírala svou krutou daň především na východním cípu ostrova, kde plavce občas přemohly zdejší víry a Vltava zde byla také poměrně hluboká.

Zatímco říční lázně fungující v 19. století byly orientovány na březích směrem ke Karlínu, meziválečná plovárna byla umístěna poblíž Negrelliho viaduktu a plavci měli výhled na Holešovice. Na počátku dvacátých let minulého století bylo všech patnáct koupališť na Vltavě, včetně toho štvanického, v režii města. Nejednalo se o jediné vltavské „lázně“ v Praze 7. Osvěžit se bylo možné i na koupališti Na Maninách, které bylo jako jedno z mála přístupné zdarma. Před sezonou v roce 1934 se však pražská městská rada rozhodla, že štvanické lázně už pro veřejnost neotevře. Zařízení předala společnosti Péče o mládež, která měla koupaliště po úpravách znovu otevřít, ale napříště pouze pro školní děti a mládež. Veřejnost se tak mohla koupat jen volně v řece, což však komplikovala buď příliš mělká, nebo naopak hluboká voda, případně využít malého soukromého koupaliště u výletního parníku, který tehdy kotvil u Hlávkova mostu. Tlak veřejnosti ale byl zřejmě příliš silný a již o dva roky později byla veřejně přístupná „koupárna“ znovu uvedena do provozu.

Ve dvacátých a třicátých letech bylo možné přímo z plovárny zajít do velkého letního kina, které se nacházelo mezi Hlávkovým mostem a Negrelliho viaduktem. Vybudováno bylo na podzim 1919 a jeho název Bio Benátky odkazoval k dříve používanému názvu ostrova – Velké Benátky. Biograf měl kapacitu 1400 diváků a jako jediný svého druhu v Praze používal zadní projekci. Za první republiky býval provoz kina výdělečnou záležitostí, licence se proto udělovaly neziskovým – sportovním nebo charitativním – organizacím. Bio Benátky provozovala Společnost československých válečných invalidů.

Na ostrov se ale chodilo i nakupovat. V červenci 1924 zde pražský magistrát propůjčil Společenstvu truhlářů pozemek o rozloze 1300 m2 na stavbu výstavního pavilonu. Ten byl hotov už v prosinci téhož roku a pražští výrobci nábytku v něm představovali své výrobky od jara 1925. Expozice se dvakrát ročně obměňovala, důraz byl kladen především na modernost a účelnost výrobků. V propagačním článku uveřejněném v září 1931 sem nábytkáři lákali Pražany: „Na nábytkovém trhu vystavena je řada kompletně zařízených moderních bytových interiérů, počínaje dvoupokojovým bytem až do zařízení bytů o pěti až sedmi místnostech. Výstava tato je největší přehlídkou moderních interiérů, dosud v Praze pořádanou.“


Pavilon pražských nábytkářů


Pozorným čtenářům jistě neuniklo, že v přehledu významných staveb či institucí spojených s historií ostrova Štvanice jedna chybí. Ano, od roku 1919 do začátku osmdesátých let 20. století zde byla v provozu porodnice, kde přišly na svět doslova tisíce Pražanů. Fungování této nemocnice bych v budoucnu rád věnoval samostatný příspěvek.