archivní článek, informace již nemusí být aktuální

V prvních letech 19. století, konkrétně v roce 1805, byly císařským výnosem zakázány souboje zvířat, které daly ostrovu Štvanice jméno. Zatímco Praha a její předměstí se v průběhu 19. století bouřlivě rozvíjely, ostrov zůstával oázou klidu a cílem procházek Pražanů všech sociálních skupin. Ač v soukromých rukou, byla Štvanice přístupná veřejnosti – tuto podmínku totiž nechal původní majitel Staré Město pražské zakotvit do smlouvy o prodeji soukromým vlastníkům.

Na počátku 19. století vyrostl na Štvanici velký objekt – v přízemí byla restaurace a v prvním patře prostorný taneční sál. Zde se o nedělích pořádaly plesy a nejrůznější „merendy“. U restaurace byla zahrada s altánkem a kuželníkem a višňový sad. Ostrov ale zůstával ohrožen prakticky při každém vzedmutí vltavských vod. První větší povodeň 19. století přišla v roce 1824 v předvečer svátku sv. Jana Křtitele (24. června), proto se jí také říkalo svatojánská. Voda tehdy vystoupala dva a půl sáhu nad normál (1 sáh = 1,8 metru) a velké škody způsobily klády a obří vory, které se uvolnily ze svých stanovišť v Podskalí. Další velké vody na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat. Jarní tání zvedlo hladinu řeky i v letech 1827 a 1830. Ještě v roce 1832 topograf Julius Schottky ve své monografii o Praze ke Štvanici uvádí, že „následkem povodní těchto z valné části pískem jest zanesena, tak že obvyklé procházky kol břehů ostrova už nelze konati“. Sotva se ostrov trochu vzpamatoval, přišla nejhorší povodeň za mnoho staletí, srovnatelná jen s velkou vodou z léta 2002, a to 29. března 1845. Dobové zprávy ji popisovaly následovně: „… při ní voda dne 29. března o jedné hodině s poledne vystoupila na 17 stop (1 stopa = cca 30 cm, pozn. aut.) a tři palce. Všecky ostrovy pražské zmizely hluboko pod vodou a způsobena na nich zpousta nevídaná. Na Štvanici pobrala voda všecky mosty a největší díl stromů, z nichž mnohý dvě i půltřetí stopy silný byl, z kořene vyvrátila a zanesla; dřevěné budovy tamní byly veskrz potrhány a odneseny, u kamenných dvou domů pak několik zdí pobořeno. Celý ostrov byl někde na čtyři stopy, někde na sáh pokryt pískem.“

V dalších letech ovlivnilo život na ostrově budování unikátní stavby – Negrelliho viaduktu, který byl součástí Severní státní dráhy Olomouc–Praha–Drážďany. Celá východní část ostrova byla tedy v letech 1846 až 1849 nepřístupná. Mezitím se ještě stala Štvanice svědkem bojů během revolučních bouří v červnu 1848. Karlínští dělníci se 13. června pokusili zmocnit provizorního mostu u budovaného viaduktu s cílem jej zničit, aby nemohl být využit vojsky generála Windischgrätze k přechodu řeky a útoku na barikády. Situaci nakonec vyřešila jednotka husarů, která rozprášila revoltující lid a dřevěný most obsadila. Tím také umožnila přechod mostu pro vojáky pražské posádky, kteří zasáhli proti barikádám na Hradčanech a Malé Straně. Později obsadil ostrov pátý pluk polních myslivců, na které útočili povstalci z vltavských břehů. Štvanice nakonec zůstala obsazena vojskem až do konce července, kdy se situace v Praze uklidnila.


Na Štvanici sídlila i řada nejrůznějších firem. Jednou z nejzajímavějších byla dílna Františka Hummela, ve které se vyráběla piana. Hummel také obchodoval s dalšími hudebními nástroji. Ještě před první světovou válkou přestěhoval svou továrničku do Holešovic – do ulice Na Maninách.

 

Plovárny pro pány
Revoluční události roku 1848 byly na téměř století poslední bojovou operací, která se na ostrově odehrála. V dalších dekádách se Štvanice stala zejména centrem zábavy pro Pražany. Jak již bylo řečeno v druhém díle našeho seriálu, od poloviny 18. století byl ostrov v soukromých rukou a kolem roku 1840 se dostal do majetku rodiny Židlických. Už v roce 1848 angažovala tato rodina hraběcího zahradníka z Lysé nad Labem Pavla Nápravníka, který ostrov v následujícím desetiletí upravil. Vysadil zde velký sad s ovocnými stromy, vybudoval síť stezek a nechal zde osázet okrasné dřeviny. Nejvýznamnější osobností z rodiny majitelů byl bezesporu Karel Židlický (1833–1878). Kromě ostrova vlastnil ještě velkostatek v Troji, byl starostou okresního zastupitelstva v Karlíně, zástupcem obecního starosty tamtéž, předsedou představenstva českomoravské strojírny, členem Družstva pro vystavění Národního divadla a mnohých dalších spolků. Na počátku šedesátých let se Židlický chystal na velice ambiciózní projekt. Ve spolupráci s pražskou obcí chtěl přes Štvanici postavit most mezi Bubny a Karlínem. Jednalo by se tehdy o teprve čtvrté spojení obou vltavských břehů, přičemž třetí most Františka Josefa I. mezi Eliščinou třídou a Bubny existoval v té době pouze na papíře a vystavěn byl až v letech 1865–1868. Propojení Karlína s Bubny, respektive Holešovicemi samozřejmě dávalo smysl a prospělo by oběma obcím. Nejprve se zdálo, že i pražská obec se chce podílet na investici, ovšem postupem času zájem hlavního města poněkud ochladl. Důvodem byl nejen fakt, že obě předměstí, která měl most spojit, nepatřila administrativně k Praze, ale zejména plán vystavět nedaleko už zmíněný most Františka Josefa I. V červenci 1864 se za účasti zástupců hlavního města konalo jednání městské stavební komise přímo na ostrově. Postoj města byl šalamounský – sice se přímo nevyjádřilo proti stavbě mostu, nicméně stanovisko komise naznačovalo, že potenciální investor Židlický nemůže počítat s žádnou zásadní podporou ze strany města. Zároveň si stanovilo několik podmínek s odvoláním na ustanovení smlouvy o prodeji ostrova z roku 1754, kde stálo, že jakékoli stavební práce na ostrově podléhají schválení rady města. Není tedy divu, že majitel Štvanice nakonec vyhodnotil stavbu železného mostu bez podpory samosprávy jako příliš riskantní a od plánu ustoupil.

Vlastnictví ostrova s sebou neslo náklady na jeho údržbu – zejména péči o zeleň nebo udržování jednotlivých mostků propojujících Štvanici s menšími ostrůvky. Majitelům ovšem ostrov přinášel i zisk. V roce 1869 nabídli v tisku pronájem výnosů. Jednalo se o peníze získané z poplatku za přechod mostků mezi jednotlivými částmi ostrova a ze štvanického přívozu, z prodeje ulovených ryb, vybírání písku z řečiště řeky nebo sekání ledu při březích v zimních měsících. Další příjmy plynuly z pronájmu dvou, později tří zdejších hostinců. V roce 1863 byla také u břehu směrem ke Karlínu zřízena plovárna. Lákala potenciální návštěvníky nejen na možnost osvěžení v řece, ale nabízela i „vyučování v plování na celé léto“ či jednotlivé lekce nebo zapůjčení nezbytného vybavení – plachtu (deku), plovací spodky (plavky) nebo plovací kazajku (vestu). Zcela v intencích doby bylo zdejší koupaliště určené pouze mužům.


Ostrov Štvanice míval i své stálé obyvatele, nejčastěji se jednalo o chudinu. Pohled do zdejší kolonie domků na přelomu 19. a 20. století.

 

Centrum zábavy
Štvanice byla v polovině 19. století Pražany vnímána zejména jako místo, kam se chodilo za zábavou. Na Štvanici fungovaly tři restaurace, jedna na východní straně za Negrelliho viaduktem a zbylé dvě na západní straně ostrova. Větší objekt s přízemním sálem a otevřeným ochozem stával v místech, kde býval vchod do zimního stadionu. Třetí hostinec sídlil v budově, která jako jediná stojí na svém místě dodnes – konají se zde kulturní akce v rámci Divadla Vila Štvanice. Ve zdejších restauracích a jejich zahradách byly od jara do podzimu pořádány besedy – tedy koncerty a taneční zábavy, které měly poměrně často charakter benefice. Vystupovali zde i artisté, komedianti nebo loutkoherci. Populární byla také nejrůznější panoptika nebo zvěřince.

Koncem padesátých let 19. století se ředitel vyhlášené kočovné divadelní společnosti Josef Alois Prokop ucházel o vybudování stálé arény na ostrově pro divadelní představení. Z plánů ale nakonec z dnes již neznámých důvodů sešlo. Obdobně nepochodil divadelní režisér Jan Svoboda, který zde chtěl v roce 1862 postavit divadlo pro německé publikum. Do třetice se snažil zřídit divadelní scénu na Štvanici populární divadelní principál Pavel Švanda ze Semčic na konci šedesátých let, ovšem nedohodl se na podmínkách s majitelem ostrova Karlem Židlickým, a tak své dřevěné divadlo postavil poblíž usedlosti Pštrosska na pomezí Vinohrad a Žižkova.

Amfiteátr nakonec na Štvanici vybudoval až italský podnikatel Eugenio Averino. Ten původně v letech 1875–1877 provozoval na Vinohradech vlastní scénu Teatro salone italiano. Celý objekt skončil v prosinci 1877 v exekuční dražbě, což ale Averinovi nezabránilo, aby svůj zájem přesunul na Štvanici. S pomocí dalších investorů už v září 1877 otevřel nový podnik na západním cípu ostrova při železničním mostu. Měl v plánu pořádat zde lidová (tedy komerční) představení, dnes bychom asi použili slovo show – od koncertů přes ohňostroje až po ochotnická vystoupení. Ale ani na Štvanici se italskému impresáriovi příliš nedařilo a už v roce 1878 byla aréna přejmenována na Orpheum a přešla do vlastnictví Jana Pelce. Definitivně zanikla na počátku osmdesátých let, pravděpodobně v roce 1883.

V posledních dvou dekádách 19. století na Štvanici pravidelně zajížděly skupiny afrických kmenů (Ašanti, Habešané, Senegalci a další). Ve svých táborech ukazovali zájemcům obydlí, rituály a vůbec každodenní život. V létě 1881 vystupoval na Štvanici akrobat Blondin, někdy označovaný jako Pseudoblondin nebo vídeňský Blondin, používal totiž stejný pseudonym jako francouzský ekvilibrista, který v roce 1859 překonal na napnutém laně Niagarské vodopády. Národní listy o Pseudoblondinově prvním vystoupení mimo jiné napsaly: „… při druhém čísle programu kráčel přes lano ve výši 120 stop a v délce asi 400 stop, připevniv si na každou nohu vojenský bodák, takže musel při každém kroku opsat pozdviženou nohou polokruh, aby se vyhnul bodáku na druhé noze. Číslo to uvítáno hlučnou pochvalou. Konečně kráčel přes lano, maje hlavu v pytli, a přešel přes něj dvakrát, kupředu i nazpět. Bouřlivá pochvala odměnila odvážlivce, jenž aspoň tak obratný, jako pravý Blondin.“ 


Z dnešního pohledu poněkud bizarní podívaná – pozvánka z roku 1888 na návštěvu osady Dahomejek, domorodých žen ze západní Afriky, z území dnešního Beninu.