Záležitosti spojené s čistotou veřejných prostranství se v Praze řešily už v pozdním středověku. I přes poměrně chabé znalosti v oblasti hygieny bylo tehdejším konšelům jasné, že špína v pražských ulicích přispívá k šíření mnoha nebezpečných, nezřídka smrtelných onemocnění. Už za vlády Jana Lucemburského se začalo s dlážděním vybraných ulic a tehdy také obecní zřízenci uklízeli pražské komunikace a částečně sbírali odpadky po domácnostech. Místem, kde se odpadky ukládaly, bylo tzv. Rejdiště na Starém Městě pražském – dnes zde stojí budova Rudolfina. Tato skládka fungovala zhruba do poloviny 17. století. Nakládání s odpady a jejich likvidace se staly opět aktuální v průběhu 19. století. Společnost se modernizovala, ale především Praha ztrácela svůj středověký charakter, počet obyvatel stoupal a za pomalu mizejícími městskými hradbami rostla průmyslová předměstí. I tehdy bylo pražské obyvatelstvo ohrožováno nakažlivými chorobami, které se dávaly do souvislosti se špatnými hygienickými podmínkami, zejména cholerou a tyfem. Zcela zásadním a nelehkým úkolem pro městskou samosprávu bylo zajistit obyvatelům kvalitní vodu a zřídit funkční kanalizaci. Vybudování této nesmírně důležité infrastruktury zabralo vedení Prahy více než půl století a provázela je celá řada obtíží. Každopádně toto široké téma, které se navíc v případě budování kanalizace bytostně dotýkalo i Holešovic-Bubnů, si necháme na zvláštní příspěvek, protentokrát zůstaneme pouze u úklidu ulic a zacházení s domovním odpadem a jeho likvidace.
Hygienické standardy
Jedním z atributů moderní společnosti je vytváření pravidel a jejich kodifikování. Nejinak tomu bylo v případě hygienických norem pro Prahu. Zdejší magistrát vydal již v roce 1838 „řád o čištění ulic pro hlavní město Prahu“. Nařízení v něm obsažená zcela korespondují s tehdejším životem ve městě. Z dnešního pohledu ovšem působí bizarně hned první odstavec této normy, kde se praví: „Ponešvařování čili znečišťování veřejných ulic tělesnou potřebou zapovídá se. Pro tuto potřebu jsou na všech končinách města tak zvané záchodky, jež se na útraty obce každodenně čistí, neboť toho tak veřejná čest, stejně jako vzhled na slušnost a vzdělanost požadují, aby každý takových urážek mravopočestnosti se vystříhal a tělesné potřeby v domovních staveních odbýval.“ Obšírně se zde řeší také například záležitosti spojené s existencí hnojišť v domovních dvorech nebo s vyvážením hnoje – to se mělo dít v létě nejpozději v 8 hodin ráno, v zimě pak v 10 hodin dopoledne, a to kvůli „povstávajícímu puchu“.
I když uvedený řád adresoval svá ustanovení obyvatelům, ani město samotné na řešení problematiky spojené s odpady nerezignovalo. Zvlášť se to projevilo po prosazení myšlenky samosprávy v 60. letech 19. století, tedy v době, kdy městu začali vládnout lidé s mandátem získaným ve volbách. I když volební systém umožňoval vybírat své zástupce na radnici pouze menšině obyvatel, je evidentní, že zvolení zastupitelé cítili, že udržování pořádku a alespoň minimálních hygienických standardů je pro voliče důležitým tématem.
A jak tehdy probíhal svoz odpadů z domácností? V ulicích se pohybovaly vozy tažené koňmi, do kterých městští zřízenci vysypávali odpadky z domácností. Jejich příjezd oznamoval zvuk zvonce umístěného na voze.
Prachu jak v mlýnici
Jak už bylo řečeno, množství odpadu, který vyprodukovala typická domácnost 19. století, se s dneškem vůbec nedá srovnat. Obecně lidé mnohem méně konzumovali, jak potraviny, tak i spotřební věci, navíc prakticky neexistovaly obaly na zboží, jak je známe dnes a jež tvoří velkou část odpadu. Na druhou stranu se lidem doma hromadily materiály, se kterými se dnes v domácnostech už příliš často nesetkáme – zejména popel. Protože vozy na svážení odpadu bývaly až do přelomu 19. a 20. století otevřené, při manipulaci s popelem se hodně prášilo, ačkoli vyhláška nařizovala popel před vysypáním pokropit. Tento stav byl prakticky neustále terčem kritiky veřejnosti i tisku. Trefný popis návštěvy popeláře přinesl v roce 1900 deník Národní politika: „V domě se ozve pronikavé zvonění a za chvilku shromáždí se služky, posluhovačky, domovnice před domem s nejrůznějšími nádobami s popelem, smetím, střepy apod. Dříve, než si tyto příslušnice slabého pohlaví povědí nejnovější události z domu, přijede obecní vůz, pouze z části plachtou přikrytý, a obecní zřízenc a zároveň kočí vysypává obsah podaných nádob do vozu. Z pravidla se při tom vysýpání zapráší jako v mlýnici, služky se s veselou náladou rozutekou a pěší obecenstvo má potěšení dýchat tento prach, jímž má také šat pokrytý.“
Na rozdíl od současnosti byl sběr domovního odpadu službou, kterou město svým obyvatelům poskytovalo zdarma. To se ovšem netýkalo živnostníků, kteří si museli zajistit likvidaci ve vlastní režii, respektive nechat si odpad vyvézt za úhradu. Samozřejmě není třeba zdůrazňovat, že původ smetí nelze určit, tudíž se toto nařízení často nedodržovalo. V roce 1887 počítal městský rozpočet s náklady na svoz odpadu ve výši 12 400 zlatých, což činilo vcelku zanedbatelných 0,4 % výdajů města.
Sebraný odpad se nejprve odvezl do tzv. obecních dvorů, ve kterých se nacházelo zázemí pro komunální služby a jejich zaměstnance. Na počátku 20. století jich fungovalo celkem pět – na Starém a Novém městě, Malé Straně, v Holešovicích-Bubnech a v Libni. Holešovický dvůr ležel v místech původní obecní plynárny – poblíž Výstaviště mezi železniční tratí a dnešními ulicemi U Výstaviště a Za Elektrárnou. V roce 1907 pracovalo v holešovickém dvoře celkem 114 dělníků, kterým bylo k dispozici 14 párů koní k zapřažení. Provoz tohoto obecního podniku přišel městskou kasu na 112 000 korun ročně. Z těchto dvorů se odpad odvážel na skládky, které se, nikoli překvapivě, nacházely mimo obvod města. Největší z nich fungovala v Libni, podél cesty do Vysočan. V roce 1894 si vcelku pochopitelně stěžovali libeňští obyvatelé, že jim pražská obec zamořuje část obce, kde v poslední době vyrostla celá řada obytných domů. Zajímavý je i pohled na ekonomické aspekty nakládání s odpady. Některé předměstské obce si najímaly na svoz odpadu soukromé povozníky, tuto praxi v 60. letech 19. století částečně převzala i Praha. Zároveň jak předměstí, tak hlavní město prodávaly zájemcům část sebraného smetí, lze předpokládat, že zejména právě popel. V roce 1883 se dle údajů městské statistické kanceláře vyvezlo z pražských domácností 6870 m3 odpadu.
Vyhazování šutru na ulici
V roce 1877 vydalo pražské zastupitelstvo nový řád „o čištění ulic“, který pak v roce 1885 mírně upravilo pro novou část města – Holešovice-Bubny. Oproti předešlému nařízení z konce 30. let se jedná o mnohem podrobnější dokument, což dokládá poměrně překotný vývoj života ve městě. Ze zajímavých ustanovení lze zmínit například zákaz skládání uhlí na ulici, respektive chodník – palivo bylo nutné z vozů přemístit rovnou do sklepů nebo domácností. Vyklízení kališť a žump bylo povoleno provádět pouze v nočních hodinách atd. O tom, že uvedený řád nebyl, eufemisticky řečeno, příliš respektován, svědčí například statistiky činnosti policejní stráže. V roce 1875 řešili strážníci doslova stovky přestupků, které souvisely s odpadem – 299 prohřešků se týkalo „vyhazování popele a smetí na ulici“, více než dvěstěkrát pokutovali „vyhazování šutru na ulici“, v desítkách případů pak zaznamenali „skládání uhlí na ulici“.
Problematika spojená s odpadem a jeho likvidací se mnohokrát dostala na přetřes při jednáních městského zastupitelstva, respektive rady. Radní působili v těchto otázkách poměrně bezradně. V roce 1889 si nechali vypracovat přehled o způsobech hospodaření s odpady a úklidu ve Vídni a srovnatelně velkých německých městech. Zaměřili se ale spíše na ekonomickou stránku věci a ani tak žádný univerzální návod nedostali – v některých městech řešili sběr odpadu ve vlastní režii (jako v Praze), jiné municipality najímaly pro provádění těchto prací soukromníky.
Hledání ideálního systému
Hledaly se ale i lepší způsoby vlastního sběru, v posledních letech 19. století se zdálo, že se v Praze prosadí způsob sběru odpadu vytvořený vídeňskou firmou Hartwich. Zjednodušeně řečeno, do ulic vyrážel vůz opatřený plechovou nástavbou, která se otevírala pomocí rolet. Na voze byly prázdné nádoby na smetí, které se v průběhu služby měnily za ty naplněné odpadem, jenž se pak odvážel do obecních dvorů a dále na skládky. I když se systém jevil jako ideální, měl své mouchy – s roletami, které měly zajistit bezprašný provoz, se velmi obtížně manipulovalo, navíc plně naložený vůz vážil víc než čtyři a půl tuny, což velmi zatěžovalo tažné koně. I když měla tzv. Hartwichova soustava podporu odpovědných míst, fungoval tento způsob sběru jen ve vybraných pražských lokalitách a nikdy se plně nerozvinul.
Novinky ale přicházely i z vlastních řad. Správce novoměstského obecního dvora Jaroslav Riedl si v roce 1905 nechal patentovat vlastní systém sběru odpadků, který nazval Puritas. O testu této novinky referovaly prakticky všechny deníky: „Sběrna smetí nalézá se v krytém voze, na jehož jedné straně je umístěn přístroj zvaný Puritas. Dva nově uniformovaní zřízenci přinesou z domu truhlík s popelem, zavěsí truhlík na onen přístroj a pak obrátí truhlík vzhůru nohama. Po odstranění truhlíku víko přístroje Puritas se přiklopí a to je celá ta novomodní procedura s popelem.“
Přestože i Puritas měl své nevýhody (zejména nutnost používat, a tedy si i pořídit standardizované nádoby na odpad), ujal se více než Hartwichův systém a byl prakticky používán až do počátku 20. let 20. století. Jak fungoval sběr odpadu v meziválečném období, se dozvíte v druhém díle článku v příštím Hobuletu. V něm se zaměříme i na úklid pražských ulic v minulosti.