Koncem devadesátých let s kamarádkami řešila, jak smysluplně trávit čas na mateřské, a tak stála u zrodu rodinného centra při DDM v Praze 8. „V té době v Praze nic podobného nebylo, sjížděly se k nám za cvičením maminky z celého okolí,“ popisuje začátky instruktorka aerobiku Milena Berkmanová, která od roku 2007 vede Rodinný klub na Ortenově náměstí.
Díky nedávné rekonstrukci sousední mateřské školy získal klub více místa. V září otevřeli herničku, kam mohou rodiče vypustit děti a přitom spolu poklábosit, dopoledne si mohou přijít zacvičit, zatímco se jim někdo další postará o děti. Odpoledne a vpodvečer zde probíhají lekce junior aerobiku, večer kondiční cvičení a centrum nabízí i řadu dalších aktivit – výtvarné kroužky nebo dětskou hudební školu, v létě pak organizuje letní tábory. Klub je dle Mileny také jedno z mála míst v Praze, kde se stále cvičí klasický step aerobik. Provoz ale není to, co býval. „Bohužel se nám zatím nedaří to tu oživit tak, jak bych si představovala. Jsme otevření jakékoliv iniciativě, třeba víkendovým seminářům, společenským akcím či oslavám narozenin. Lidi o nás ale asi nevědí,“ posteskne si cvičitelka.
Původně chtěla studovat pedagogickou školu, nehrála ale na žádný nástroj a neprošla talentovou částí zkoušek. „Znáte to – učitel vám jednou řekne, ty už radši nekresli nebo nezpívej, a celý život se tomu pak vyhýbáte. Osobně jsem proti hodnocení v předmětech, jako je výtvarka, hudebka nebo tělocvik – to vše má být přece radost, a ne nějaký výkon.“ Nakonec vystudovala stavební průmyslovku, ale sen o cvičení a výuce si vlastně splnila. Za 30 let, co se aerobiku věnuje, učí už několikátou generaci. „Dnešní mladá děvčata mají krásnou energii, jsou sebevědomá, vědí, že mají žít tak, aby byla šťastná, a dělat to, co je naplňuje – mně tohle zjištění trvalo skoro 50 let,“ směje se a dodává: „Samozřejmě mají svá trápení a taky stres ze školy a obecně je zde velký tlak společnosti. Když pak chybí zázemí v rodině, mohou se objevit problémy třeba s drogami. Někdy se tak přimknou třeba právě k osobě trenéra – těší mě jejich důvěra a snažím se jim pomoci, třeba doporučím kineziologa, který mně osobně velmi pomohl. Přece jen klub není jen o cvičení, ale o mezilidských vztazích, a na těch mi vždy záleželo.“
Sama ví, že život někdy není jednoduchý. Když bylo jejímu synovi šest let, rozpadlo se jí manželství. „Měli jsme střídavou péči a já potřebovala peníze. Jeden týden jsem dělala šestnáctky ve Fortuně za přepážkou s penězi, v podstatě s nemocnými lidmi a v mužském světě – po večerech jsem chodila předcvičovat. Vydržela jsem to rok. Vím moc dobře, jak těžké to mají maminky samoživitelky, kterým navíc často ani nechodí alimenty. Někdy mi proto kurzovné platí na splátky.“