Vystudovala jste loutkoherectví na DAMU, nechtěla jste se divadlu věnovat profesionálně?
Určitě chtěla, ale osud to vymyslel jinak. Brzo jsem se vdala, měla děti, a na divadlo tak už nezbýval čas. Zároveň jsem v té době již vypomáhala svému manželovi s vedením sboru. Díky němu jsem se dostala k práci, které se mohu naštěstí věnovat dodnes.
Po loutkách se vám už nestýská?
Ani ne. Na stýskání nemám čas a divadlo mám ráda stále, i když už pouze jako divák. Celý svůj život učím děti, i to je vlastně takové loutkové divadlo. Já tahám za ty neviditelné provázky a snažím se je nasměrovat, ony přitom nevědí, že na nich jsou, a když na to přijdou, je zle. (smích) Teď si dělám legraci. Divadlo a pěvecký sbor ale mají hodně společného. I ve sboru musíte vytvořit koncertu dramaturgii a režii. Ať už učíte děti cokoli, musíte je umět zaujmout. V tom se mi průprava z loutkárny opravdu hodí.
Jak jste se do sboru dostala?
Na základku jsem chodila do Korunovační, kde již pěvecký sbor byl. Pak už to nějak vyplynulo samo. Zpívání mě bavilo odmala, hrála jsem i trochu na klavír. V tom sboru jsem zpívala asi tři roky, potom jsem nějaký čas studovala Střední pedagogickou školu v Berouně, začala jsem dělat přípravky a už jsem u toho zůstala.
Radost Praha je smíšený dětský pěvecký sbor. Co vás vedlo k tomu, že jste založila ještě chlapecký sbor Pueri gaudentes?
Mnoho věcí. Chtěla jsem si něco vyzkoušet sama, protože v Radosti už všechno bylo zaběhnuté a šlapalo setrvačností. K té myšlence mě přivedl kolega Jiří Skopal z Hradce Králové, který tenkrát vedl chlapecký sbor Boni pueri. Říkal, že v Praze je přeci tolik škol, a tak nebude těžké chlapce do sboru sehnat. Měl sice pravdu, ale už mi neřekl, jaká dřina
to s nimi bude.
Jak to myslíte?
Neměli žádné návyky, všechno se museli naučit – jak se zkouší i jak se přitom mají chovat. Ze začátku to bylo trochu krocení. Manžel mě všemožně podporoval, ale začátky opravdu nebyly jednoduché. Jednu dobu jsem svůj čas dělila mezi rodinu, Pueri i Radost. Když už jsem se ale do toho pustila, couvnout jsem nemohla. Jen mě nikdy nenapadlo, že to vydržím 30 let. V říjnu jsem byla na koncertě v Jeruzalémské synagoze, kde Pueri poprvé po „pandemickém“ roce a půl vystupovali na veřejnosti. Ten koncert jsem nedirigovala. Občas se stává, že když váš sbor diriguje někdo jiný, máte pocit, že vám ho bere, že jej tak trochu ztrácíte, ale teď jsem ten pocit neměla. Byla jsem na ně moc pyšná. Po čase bylo možné opět vystupovat, ta doba bez koncertů se zdála být nekonečná a pro nás všechny moc těžká. Samozřejmě můžeme cvičit doma, ale to je něco úplně jiného. Oni touží být spolu, často si to ani neuvědomují. Jde sice o takovou frázi, ale je to tak. Když začnou společně zpívat a mužské hlasy se rozezní, tak mi někdy jezdí mráz po zádech, samozřejmě v dobrém. (smích)
Zmínila jste kromě Pueri gaudentes i Radost. Působíte ještě někde jinde?
Jsem ještě ve smíšeném dospělém sboru Gaudium a v Retru, který je sborem seniorů. Ten vznikl před několika lety při akademii, kterou založil magistrát. Jenže program byl pouze
na tři roky a pak se muselo skončit. Oni chtěli ale pokračovat dál. Když už někoho k něčemu přivedete, je škoda to opouštět. Slíbila jsem jim, že s nimi budu dál pracovat, když si seženou prostor, a oni jej sehnali. Jednou týdně teď zkoušíme v dolním sále Liberálu.
Vy sama ještě zpíváte?
Ne. Nikdy jsem sama sólově nezpívala. Když jsem byla ve sboru, tak jsem se o to pokoušela, ale víte, je to systematická a soustavná práce a já jsem nemohla žádnému sboru zaručit, že budu schopná chodit na všechny zkoušky a koncerty. Ty mé měly samozřejmě vždy přednost. Když se člověk pro něco rozhodne, musí se tomu věnovat naplno. K tomu se snažím vést i děti. Říkám jim: Když chcete, zvládnete toho opravdu hodně. Děti ale nesmí sbor chápat jako povinnost. Abyste si je získali, musíte je nejprve nadchnout.
Jak se vám daří u dětí vyvolávat nadšení?
Jako jestli mám nějaký návod? Ne, opravdu nemám. Je to o přístupu. Víte, nejdůležitější je, aby člověk, který tu práci dělá, ji měl opravdu rád. Poznají to nejen děti, ale i jejich rodiče. Dnes čím jsou žáci starší, tím obtížněji je získáte. U kluků to platí obzvlášť. Často také od rodičů slýchávám otázky typu: K čemu jim to bude, když se tím nebudou živit?
Co jim odpovídáte?
Že nejde jenom o zpívání. Děti si musí najít k hudbě cestu, naučit se ji poslouchat a mít ji rády. Poznají i různé styly, aby pak dokázaly jít na koncert moderní hudby i na operu. Každá je může nějak oslovit. Všechny neoslovíte operou, ale je důležité, aby ji děti poznaly, a později si tak dokázaly vybrat, co mají rády.
Spolupráce s rodiči musí být někdy komplikovaná.
Kolektiv sboru je důležitý a každá neúčast, byť i jednoho zpěváka, je hned znát. Když chlapec nemůže odjet na soustředění, protože musí s rodiči na chalupu, vznikne problém. Rodiče musí pochopit, že je nutné mít sbor pospolu, všechno musí do sebe zapadat. Rodiče vždycky namítají, že se syn všechno doučí doma, ale sborový zpěv se doma naučit nedá. Chlapci se musí sezpívat, poslouchat jeden druhého, a to nejen v muzice, ale i v kolektivu.
Musíte je naučit spolupracovat?
Nejde jenom o spolupráci, někdy je nutné umět se i podřídit. Potlačit své ego. Na táboře se třeba všem nemusí líbit stejná hra, což je pochopitelné, ale oni se musí naučit to vzít. Každý člen stmeleného kolektivu pociťuje určitou zodpovědnost – ví, že má ve sboru své místo, svoji úlohu, roli. A už jsem zase u divadla. Všechno to je běh na dlouhou trať, proto začínáme u těch předškolních a malých dětí. Rodiče často říkají: On si zpívá od rána do večera. To je sice hezké, ale když mu jsou třeba jen čtyři roky a chce zpívat ve sboru, musí se naučit zpívat, když je zkouška nebo když to po něm vyžaduji já, a ne když chce on sám. Není ale dobré takhle malé děti do něčeho nutit, abych jim to zpívání nezošklivila.
Jak tedy najít správnou míru?
Není to snadné. Při distanční výuce jsem dětem posílala nahrávky na Youtube a ony se podle nich učily. Nazpívala jsem jim písničku, takže se ze mě stala normální youtuberka, (smích) a chtěla jsem po nich, aby mi své nahrávky posílaly zpátky, protože jsme chtěli na Vánoce udělat společnou sestříhanou píseň. Jenže spousta rodičů mi potom psala, že mi ji poslat nemůžou, protože tam děti dělají chyby, a to nám najednou udělalo medvědí službu. Rodiče chtěli, aby byla nahrávka perfektní, a já se jim všemožně snažila vysvětlit, že to tak být nemusí. Je normální, že tam nějaká chyba bude. Nakonec se stalo, že jedno demotivované dítě pak už doma zpívat vůbec nechtělo. Potom jsme od toho trochu upustili, dávali jim třeba nějaké zábavné kvízy, poznávačky podle předehry, a to je už zase bavilo. Stejně jsme se všichni těšili, až nařízení skončí a zase se spolu uvidíme. Když jsme se po pauze setkali poprvé, byl to krásný zážitek. Nejen pro děti, ale i pro nás dospěláky.
Poznáte talent na první poslech?
Šikovné dítě poznám. Talent ale není jenom o tom, umět něco zazpívat. Bez tvrdé práce to nejde. Můžete mít muzikálně velmi nadané dítě, kterému jde všechno lehce. Často se ale stane, že si pak svého talentu úplně neváží. Naproti tomu z dítěte, které si vybere, že do sboru chce chodit, a usiluje o to, může být nakonec ten nejlepší zpěvák. Ty pak ve sboru vydrží nejdéle. Talent je něco, co dostanete do vínku, je to nadání zpracovat informace lépe než ostatní, ale když s nimi neumíte pracovat, tak se talent nerozvíjí, je tam, ale dříme.
Kolik koncertů za rok zvládnete?
Nevím, nepočítám je. Hlavně se vám z toho nesmí stát otročina. Když se radost vytratí a zbude jen práce, je to špatně. Většinu času vám nezaberou koncerty, ale zkoušky. Třeba koncertní sbor kluků a ta nejstarší přípravka zkouší dvakrát týdně, aby si na časté vystupování navykli. Zkoušky přípravného sboru máme rozdělené na dva 45minutové bloky, protože děti nevydrží soustředit se delší čas v kuse. Náročné jsou ovšem nejenom pro malé zpěváky, ale i pro jejich rodiče. Hlavně pro ty, kteří k nám vozí děti z daleka. Skvělé bylo, když kluci zpívali v představení ve Státní opeře, protože rodiče viděli, že to úsilí někam vede. Děti i oni tomu věnují ohromné penzum času. Ten výsledek ale za to stál, najednou všechno dávalo smysl.
Máte čas navštěvovat i koncerty, ve kterých sama nemáte prsty?
Málo, ráda bych jich stíhala více. V uplynulém roce to vůbec nešlo, ale teď už snad bude líp. Je hezké, když člověk jde na koncert a ve sboru vidí známé tváře. Mám z nich radost, i když je často už ani sama nepoznám.
Dospívajícím chlapcům se mění hlas, mutují. Jak se s tím vypořádáváte?
Je to velké specifikum chlapeckých sborů a dlouho jsem si na něj zvykala. Můžeme se na to jen trochu připravit. Mutace je věc, kterou neoddálíte ani neuspíšíte, i když se mě dřív děti třeba ptaly, zda na to nejsou prášky. (smích) Časem nám škola povolila mít skupinu pro mutující děti. Existuje spousta názorů, zda během mutace mají chlapci zpívat, nebo ne, a každý tvrdí něco jiného. Já sama jsem zastáncem toho, že jim to neškodí. Mluvit musí taky, tak proč ne zpívat. Pravdou je, že nemohou zpívat v té poloze, ve které chcete. Hlas jim trochu přeskakuje, ale u cvičeného hlasu to tolik nepoznáte. Když začnou mutovat, přeřazujeme je do skupiny, které říkáme karanténa. V době covidu s tím byly trochu problémy, ale taky spousta legrace. Děsilo to především rodiče, ale přece klukům nebudeme říkat mutanti. (smích) V té skupině spolu normálně cvičíme, ale nevystupujeme. Je dobré být s chlapci ve stálém kontaktu, protože jen co mutování odezní, můžou hned nastoupit do mužské části sboru.
Jak často se vám stává, že děti po přípravce už nepokračují dále?
Samozřejmě se to stává, protože si vyberou něco jiného, čemu se budou dále věnovat. Není jich zase tolik. Největší úbytky máme při přechodu z druhé do třetí přípravky, kdy nastupují na dvoufázové zkoušení.
V jakém věku dětí se vám s nimi nejlépe pracuje?
To jste mě zaskočila. Nikdy jsem o tom takto neuvažovala, opravdu nevím. Pro mě je důležité, aby všichni chodili do sboru rádi. Pracuji se zpěváky od malých dětí až po seniory, přitom každá skupina vyžaduje jiný přístup. Je to takové šamanství. Někdy se daří víc, jindy méně. Nedávno jsme měli zkoušku a já si říkala, panečku, to je krásný, jak nám to šlo, a děti si při odchodu zpívaly ještě na chodbě. Jindy se vám ale hodina hrozně vleče, i když nic není špatně, prostě to nejde.
Jak probíhá hodina zpěvu?
Na začátku máme dechové a hlasové cvičení, trochu rozezpívání. U malých dětí hodinu zahajuji tím, že zazvoním na velký zvon, který dlouho a krásně doznívá. Ony jsou tím tak okouzleny, že se ztiší, a pak můžeme začít. Menším dětem pouštíme třeba úryvky z Večerníčku a ony mají za úkol uhádnout, ze kterého ta znělka je. Zato starší chlapci mají už i hlasovou poradkyni. Také probíráme hudební teorii, tomu se holt ve sboru nevyhneme. Někdy musím být i trochu přísná, aby hodina proběhla v klidném duchu, jinak to nejde. (smích)
V jakém věku je ideální nastoupit do sboru?
Okolo 5 a 6 let. Čím dříve se začne, tím lépe. Zastávám názor, že zpívat se naučí každý. Dětí, které opravdu nemohou zpívat nebo jsou nemuzikální, je strašně málo. I když dítě neumí zpívat, anebo to zní spíše jako recitace, během jednoho roku udělá velký pokrok. Musí zpívat a tím si cvičit hlasivky. Pořád je ale nejdůležitější, aby děti chtěly do sboru chodit samy a nešlo jen o ambici jejich rodičů.
Zmiňovala jste vystoupení ve Státní opeře. S kým dále Pueri gaudentes také spolupracovali?
Dvakrát jsme samostatně vystupovali na festivalu Pražské jaro. Spoluúčinkování nepočítám. Je to pro nás vždycky svátek pracovat s orchestrem. Na takové vystoupení musíme děti nejprve dobře připravit, nová je pro ně třeba už jen práce s cizím dirigentem. Všechno to vyžaduje velké soustředění. Spolupracujeme ještě s Pražskou filharmonií a se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, kde býváme součástí různých programů. Je to pro nás svátek i zážitek. Kluci jsou vždycky v klidu, žádný strach a tréma. Říkají: To dáme. (smích) V tom jsem se od nich hodně naučila. Vždycky jsem měla strach z toho, co bude. To jejich sebevědomí je neuvěřitelné. Holky si tolik nevěří. Zato kluci si věří ohromně, ještě když jsou pohromadě, tak z nich vyzařuje velká energie, taková mužská síla. Na druhou stranu mě tím nabíjejí. Dáváme si něco vzájemně. Abych ale kluky tolik nechválila – proti holkám jsou zase méně samostatní, někdy jsou trochu mamánci. (smích)
V dokumentu Jana Mudry Pueri gaudentes v Estonsku jsem viděla, jak populární může být písňový festival. Laulupidu, jak se estonský festival jmenuje, je dokonce zapsaný na seznam kulturního dědictví UNESCO. Jaké to bylo účastnit se takové akce s tradicí delší než 150 let?
Na něm jsem bohužel nebyla, cesta tam je daleká a pro mě už přeci jen trochu náročná, ale s kolegyní jsme na děti čekaly v Petrohradu, kde se zúčastnily jedné soutěže. Účast na tom festivalu je zážitkem na celý život, i z toho dokumentu to vyzařuje. Na podobném festivalu pobaltských republik jsem byla jako pozorovatel a i to byl neuvěřitelně silný zážitek. U nás by nic takového napodobit asi nebylo možné. Tradice sborového zpěvu zde není tak zakořeněná a pěstovaná. U nich to má ještě takový národnostní náboj, což u nás taky úplně není. Tady se pěvecké festivaly pořádají, ale ne v takovém rozsahu. Účast na tak velké akci je pro kluky velkou zkušeností. O každé zemi, kde vystupujeme, se snažíme chlapce něco naučit, něco jedinečného jim ukázat. Když je čas, chodíme po památkách, galeriích apod.
Existuje ještě nějaký milník, kterého byste chtěla se sborem dosáhnout?
Jestli jsem si dala nějakou metu, které chci dosáhnout? Nejsem ten typ ambiciózního člověka, který by si tohle řekl. Já život beru tak, jak je, a když se naskytne nějaká příležitost, udělám pro ni hrozně moc. Když jsme se přihlásili na soutěž, tak jsme dělali všechno pro to, abychom obstáli, když jsme dostali nabídku zpívat v opeře, tak jsme zase udělali všechno pro to, aby nám to vyšlo na výbornou. Třeba první zájezd na Sicílii, zpívání s FOK a na Pražském jaru nebo v opeře… Všechna ta vystoupení byla pro mě důležitá, ale nejsou to cíle.
Musela jste se za svůj život setkat s mnohými sbormistry. Vzpomínáte na někoho obzvlášť ráda?
Samozřejmě. Hrozně moc mi dali manželé Uherkovi z libereckého sboru Severáček, kteří měli ohromné zkušenosti a byli pro nás velkým vzorem. Manželské soužití a vedení sboru má samozřejmě své výhody i úskalí. O tom se přesvědčili jak oni, tak i já. Velice ráda vzpomínám také na pana Motýla ze Šumperka, velmi mě ovlivnil i Jiří Skopal. Každý z nich je trošku jiný, od každého z nich jsem si vzala něco jiného.
Vraťme se ještě k tomu, že sbor vedou manželé sbormistři. Můžete nám říct, jaké výhody to pro vás mělo?
Výhody to má. Znáte se, umíte si vyhovět, máte společný způsob práce, což je u sboru velice důležité. Ve sboru občas potřebujete trochu maminkovský přístup, což ti chlapi necítí, nemají to zapotřebí. Ony to občas nepotřebují ani ty děti, jen my si to myslíme. (smích) Můj manžel je o něco starší než já, teď už si užívá důchodu a pracuje jen pro Gaudium a v Radosti, kde radí. V kontaktu se sborem zůstal i nadále, to pouto se jen tak utnout nedá. I já jsem už vedení sboru Pueri gaudentes předala mladším, Liboru Sládkovi a Janu Kyjovskému. Nechala jsem si už jen přípravky.
Máte raději řekněme klasické skladby, nebo se nebráníte ani novinkám z oblasti současného pojetí klasické hudby?
Já mám ráda obojí. Nesedí mi asi jen dechovka, ale ani vám neumím říct proč. Je to prostě žánr hudby, který mě neoslovuje. Neumím si to racionálně vysvětlit, a dokonce když ji slyším v rozhlase, tak jej musím vypnout. (smích) Taky když v některých současných skladbách chybí melodie, nevydržím je poslouchat moc dlouho.
Jak dlouho trvá nacvičení skladby pro koncert?
To záleží na spoustě věcí – s kým ji zkoušíte, jak jste na cvičení připraveni, jak je skladba obtížná, a navíc to chce i čas, aby se usadila. Jsou skladby, které nacvičíme rychle, ale u některých to zase tak snadno nejde. Každá nová skladba nám přináší zkušenosti, které zúročíme, když zkoušíme skladbu další. Délka zkoušení závisí na více aspektech, ne vždycky všechno vychází tak, jak má. Třeba se stane, že onemocní tři ze sopránů, alt začne mutovat, a vy pak musíte vzít někoho z mladších.
Pro ně to musí být křest ohněm…
Ti mladší se od těch starších učí zase strašně rychle. Je hezké to sledovat. To, co v přípravce dlouho cvičíte, se na soustředění naučí za týden a jde to. Nápodoba funguje velmi dobře a funguje všude, i u dospělých a seniorů.
Doba pandemie musela být pro všechny pěvecké sbory těžká.
V té době jsem byla na operaci páteře, a následný čas jsem tak využila k rekonvalescenci. Dvě jara jsem trávila na chalupě a měla jsem možnost vidět, jak krásně kvetou stromy. Dřív jsem to nestačila pozorovat, protože na jaře se vždy začíná jezdit na zájezdy. Tentokrát jsem si to užila.
Vystoupení pěveckých sborů máme všichni tak nějak spojené s Vánocemi, respektive s předvánočními koncerty. Máte tyhle tematické koncerty ráda?
Velmi, třeba v Betlémské kapli už máme na 5 let dopředu domluvená vystoupení, jinak bychom se tam nedostali. Právě tam budeme mít 20. prosince koncert, na kterém vystoupí všechny přípravky kromě těch nejmladších. Další koncert, který bude oslavou Pueri s názvem 30+1 let, proběhne 25. listopadu v sále Bohuslava Martinů na HAMU.
Máte na Sedmičce nějaké své oblíbené místo?
Než jsem se odstěhovala, dlouho jsem tu žila a stále tu pracuji, takže těch míst je víc. Ale zároveň nejsem moc nostalgický typ, i když mě to samozřejmě někdy přepadne. Mám ráda Stromovku, ráda chodím do botanické zahrady, Letenských sadů, i když tam jen na jaře nebo na podzim. Tíhnu víc k přírodě než třeba k obdivování městské architektury, občas samozřejmě zvednu oči a na domy se podívám, ale raději mám přeci jen tu přírodu. Ale chybí mi tu koncertní sál, mrzí mě, že ho ještě nemáme, a doufám, že se ta plánovaná Vltavská filharmonie postaví. Dokonce jsem se už účastnila online setkání, kde se mluvilo o možném prostoru, aby tam sbor mohl koncertovat, což by bylo skvělé, ale jak se říká, je to hudba budoucnosti.
Máte svoji nejmilejší skladbu?
Já se tomuhle bráním. Jsou samozřejmě skladby, které mám raději než jiné. Často je to odvislé i od nálady. Před měsícem jsme měli setkání Radosti u příležitosti 60 let od založení sboru a společně jsme si zpívali skladby napříč těmi lety. Bylo to krásné setkání, nejen proto, že z těch malých dětí jsou dnes již maminky nebo babičky a jejich potomci k nám třeba chodí do sboru, ale i díky zpětné vazbě, kterou jsem tam od nich nečekaně dostala, protože mi začali říkat, co všechno jim sbor dal. Je to hezký pocit, ale člověk se tím nesmí moc opíjet. (smích) Je to život. Dokud budu mít ještě sílu, chci s dětmi pracovat dál. Až mě bude tahle práce stresovat a nebude mi přinášet radost jako doposud, skončím s ní. Není to věc, na kterou se člověk těší, ale takový život prostě je.
Zdena Součková (1949) získala pedagogické a umělecké vzdělání na pedagogické škole v Berouně. Ve studiích pokračovala na DAMU v Praze, kde se specializovala na loutkoherectví. Protože se vždy velmi zajímala o dětský sborový zpěv, věnovala veškeré své úsilí náročnému povolání sbormistryně. Od roku 1967 spolupracovala se svým manželem Vladislavem Součkem na vedení dětského pěveckého souboru Radost Praha v jeho přípravných odděleních. Chlapecký sbor Pueri gaudentes založila v roce 1990. Oba sbory, ve kterých aktivně působí, sídlí v základní umělecké škole v Šimáčkově ulici. Dále působí ve sboru Gaudium a Retro.
V roce 1997 obdržela Cenu Františka Lýska, nejvyšší ocenění sbormistrovské činnosti v České republice. Za kulturní přínos Městské části Praha 7 jí bylo v roce 2005 uděleno čestné občanství Prahy 7. V roce 2016 byla za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost v oblasti uměleckého vzdělávání oceněna Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně. Ve stejném roce byla také za celoživotní úspěšnou sbormistrovskou činnost vyznamenána Cenou Bedřicha Smetany. V letošním roce byla se svým manželem navržena na čestnou bronzovou medaili hlavního města Prahy.