Již šest generací rodiny Hainzových se stará o věžní hodiny v celé Praze i v dalších městech republiky. V domě v Tusarově 55, který hrdě nese jméno firmy, jsem si povídala s Jaroslavem Záveským, který u hodin pracuje pětatřicátým rokem. Čas našeho rozhovoru nám v kanceláři neúprosně odbíjely hned několikery hainzovky.

Co vás přivedlo právě k tomuto řemeslu?
Vyučil jsem se strojním zámečníkem a třináct let jsem svářel ve Stavomontu v Českém Brodě, odkud pocházím a kde stále žiju. Manželka měla kamarádku a její manžel tehdy pracoval v Pragotronu v Hloubětíně (jedna ze socialistických odnoží znárodněné firmy Hainz, která se specializovala na věžní hodiny – pozn. redakce). Představa, že budu celý život jen svářet, mě moc nenaplňovala, navíc to není zrovna zdravé, a tak slovo dalo slovo a šel jsem se tam podívat. Tehdy jsem o věžních hodinách nevěděl vůbec nic. Mezi zaměstnanci byl i pan Valášek, který se ještě učil u pana Hainze a po válce opravoval s bratry Veseckými orloj. Ujal se mě a já se brzy všechno naučil.

 

S orlojem to vůbec bylo dost nahnuté…
Ano, v minulosti se už několikrát uvažovalo o jeho odstranění. Například ve dvacátých letech 19. století, kdy se stroj zastavil. Tehdejší primátor nakonec rozhodl, že jej nechají opravit, ale klidně mohl skončit na skládce. Pro opravu tehdy lobboval i zakladatel firmy Ludvík Hainz, který byl současně i městským radním a na opravě se pak podílel. Těsně před koncem druhé světové války pak zasáhl radnici dělostřelecký granát a orloj de facto shořel. Vytekla mosazná ložiska a celkově se zdálo, že už ho nikdo nedá dohromady. Navíc neexistovaly plány, jak na to. Bratrům Veseckým spolu s panem Valáškem pod vedením pana Hainze se to ale podařilo. Však se také firma Hainz o orloj s malou odmlkou starala už od roku 1866. Pokud se dožiju, tak příští rok budu orloj opravovat již potřetí.

 

Je orloj to nejlepší, co můžete mít v dílně na stole? Je to ten Rolls-Royce mezi hodinami?
Rozhodně, je to prostě unikát. Tohle vymyslet, klobouk dolů, to opravdu byli chlapi – vždyť je to 600 let zpátky. A to tehdy nebyly frézy ani soustruhy, všechno se skovávalo zatepla ručně. Muselo se to dobře spočítat, aby to všechno do sebe krásně zapadalo, to nebyla žádná legrace. Má to čtyři časy – slunce, měsíc… obdivuju to. Zlaté české ruce, jak se říká. (směje se) Ta velká ozubená kola jsou ještě původní – navrhl je rektor Univerzity Karlovy Jan Šindel a ukoval je Tomáš z Kadaně. Mistr Hanuš se pak o orloj staral, měl tam pohovku a hodiny každý den seřizoval a mazal je. Dnes je tam chronometr, který dá hodinám každou minutu impuls, a tak není potřeba je každý den seřizovat.

 

Každopádně se ale vaše firma o orloj nadále stará, je to tak?
Teď je tam s námi odborník pan Skála – orlojník ze Sadské. Jsou totiž nové regule a orlojník musí mít nějakou uměleckou školu. Dříve jsme to dělali sami. Chodili jsme na orloj každý pátek kolem deváté hodiny, akorát když začali chodit apoštolové. Pod dveřmi jsme jednou za měsíc našli papír, kde nám astronomové napsali polohu Slunce a Měsíce. Dodnes se ale staráme o věžní hodiny, které jsou hned vedle orloje a na věži radnice.

 

To ale nejsou jediné hodiny, o něž pečujete. Celkem jich v Praze máte na starosti osmdesát. Co konkrétně to obnáší?
Jde o pravidelný servis, který provádíme jednou za tři měsíce. Hodiny musíme seřídit a promazat. Stačí obyčejný olej na šicí stroje a kola, nic speciálního. Většina hodin má dnes minutové vypouštění nebo jsou řízeny rádiovým signálem (takzvaný DCF), takže zpožďování je opravdu minimální. Navíc je rádiové řízení velkým pomocníkem v době, kdy se mění čas. Stroj automaticky počká a srovná si čas sám, podobně jako třeba na mobilním telefonu. Pamatuji si ale ještě doby, kdy jsme do všech osmdesáti věží museli vyšplhat a čas změnit ručně. To jsme vždy začínali už týden před změnou a končili týden po. (směje se)

 

A to máte od všech těch věží klíče?
Máme všehovšudy asi desatery klíče – zpravidla od vodáren a některých kostelů nebo třeba od orloje. Dnes procházíte kostelem, úřadem, školou, hodiny jsou ale třeba i v soukromých domech nebo hotelích – od nich klíče samozřejmě nemáme, a návštěvu si tak musíme předem domluvit.

 

Jsou někde ještě věžní hodiny, které se musí pravidelně natahovat?
V Praze už ne, ale jsou ještě taková místa. Třeba v Písku je stará tabáková továrna, kde mají Hainzovy hodiny z roku 1903, které natahujou klikou, nebo v Nových Hradech na radnici – to jsou opravdoví nadšenci. Je to skoro takové hobby. Nemůžete odjet na dovolenou, musíte najít náhradníka, jinak hodiny nepůjdou. Natahovací věžní hodiny s kyvadlem se navíc už dlouho nevyrábějí, ale třeba na Karlštejně, tam mají ještě kamenné závaží na provaze.

 

Tušíte, jaké jsou nejstarší věžní hodiny v Praze?
Asi na Chrámu sv. Víta, to je přibližně rok 1560, ty také občas servisujeme, před dvěma lety jsme se podíleli na jejich rekonstrukci. A opravujeme také hodiny v Břevnovském klášteře. Vlastně nevím, které z nich jsou starší. V klášteře ale mají takový unikát – v hlavní lodi kostela jsou Hainzovy hodiny ve stropě. Když chcete zkontrolovat čas, tak se musíte z lavic zaklonit. Pak tam také mají čtvery sluneční hodiny – ale ty my neděláme…

 

Je to někdy na věži nebezpečné?
Je! Když pominu ten nepořádek, který často na půdách panuje, někdy je tam žebřík starý padesát či šedesát let, no a pod vámi třeba zničehonic praskne šperlinka. Proto tam musíme být vždycky minimálně dva. Nejhorší je to tam všechno vytahat. Schody jsou většinou dost úzké. Těžké hodiny, které mají třeba 250 kilogramů, pak musíme rozebrat a smontovat je až nahoře. Člověk si mákne, ale musím to zaklepat, úraz jsem zatím žádný neměl.

 

Podobné to bude asi s hodinami z vodárenské věže. Slyšela jsem, že kvůli schodům jste je sundávali po fasádě. Jsou něčím specifické? A co jejich oprava obnášela?
Jde o klasické čtvrťovky s dvěma cimbály, přibližně z roku 1950, poměrně moderní, řízené rádiovým signálem. Rozebrali jsme je, natřeli načerno, promazali, zkontrolovali ozubení i ložiska. Měly by jít jedna báseň.

 

O jaké hodiny v Praze 7 se kromě vodárenské věže staráte?
Na Sedmičce toho moc není. Loni jsme dělali rekonstrukci v Průmyslovém paláci, kde jsou Hainzovy hodiny. Dávaly se tam také nové nátěry číselníků, ručky i osvětlení. Jsou tam taky takové strmé schody, tak to bylo krkolomnější. Ještě jsou hodiny v dolních Holešovicích v přístavu. Loni nebo předloni je ale majitelé zastavili, prý že moc bijou a ruší, ale teď je snad správci zase pustili. A teď budeme opravovat elektrické hainzovky ze sakristie kostela sv. Antonína.

 

Několikrát jste zmínil Hainzovy hodiny. Měla tehdy Hainzova továrna vůbec nějakou konkurenci?
Konkurentem byl například Adamec z Čáslavi, který začal s výrobou hodin v roce 1890. Proti němu byli ale Hainzovi opravdoví megalomani – ten poměr byl tak dvacatery hainzovky na jednoho Adamce. Hainzovi totiž začali jako první se strojní pásovou výrobou. Ruční manufakturu přeměnili na fabriku, kde jeden člověk dělal jednu součástku. Nakoupili mašiny a chrlili věžní hodiny po celém Rakousku-Uhersku.

 

Tak to se teď dost najezdíte do zahraničí, nebo ne?
Ba ne, těch 40 let komunismu udělalo své, vazby jsou zpřetrhané. Je to ale asi dvacet let, co jsem byl v Uzbekistánu. Dávali jsme tam nové hodiny, které jsme vyrobili. Byla to zakázka od nějakého tamního magnáta, který v Taškentu otevíral restauraci, autosalon a součástí toho komplexu byla i věž s hodinami.

 

Jdou ještě?
No, zatím nevolali, tak asi jo. (směje se)

 

Jak dlouho vlastně trvá vyrobit nové věžní hodiny a jakou mají životnost?
Odhadem tak tři měsíce, ale to už všechny komponenty musí být předpřipravené. S pravidelnou údržbou vám pak vydrží klidně 100 let. Pak se udělá větší rekonstrukce a může to šlapat dalších 100–150 let a tak dále.

 

Co věžním hodinám nejvíce ubližuje?
Dříve stály hodiny jen tak ve věži, sedal na ně prach, holubince i špína, do některých i teklo. Dnes už jsou hodiny převážně v prosklených skříních. Problém jsou ale zloději. Někde mají zabezpečený kostel, ale věž už ne. Loni na Štědrý den volal šéfové starosta ze Senomat u Rakovníka, že jim hodiny někdo ukradl. Kostel i hřbitov byl plný lidí, přesto si toho nikdo nevšiml. A bohužel nejsou jediní.

 

Na jakou opravu nejradši vzpomínáte?
Jednou jsme byli v Bratislavě a tam byl rozvod do čtyř stran na jednotlivé číselníky – taková hřídel. Všechno jsme to zapojili a mysleli, že máme hotovo, když najednou koukám a ty hodiny šly v protisměru. Bylo tam obrácené kolečko, ale to jsme s sebou neměli. Co teď? Kolega byl ještě v Praze na dílně, kolečko rychle vyrobil a skočil na Florenc za autobusákem, co jel do Bratislavy. Chvilku se tak na Slovensku vraceli do minulosti.

 

Staly se hodiny za tu dobu vaším životem?
A jo, už jsem si za tu dobu zvykl. V Českém Brodě, kde žiju, mám na starosti tamní hodiny. Je to krásná a zajímavá práce, u které se musí přemýšlet. To není jednotvárné jako sváry u vrat a dveří.

 

Na čem teď pracujete?
Teď děláme hlavně na ovládání zvonů. Člověk už nemusí tahat za provaz, ale funguje to na dálkový signál. Když někdo umře, tak starosta jednoduše zazvoní. To víte, staří už zvonit nechodí a mladým se do toho nechce. Dálkové ovladače teď připravujeme pro zvony na Šumavě, kolem Třeboně, kluci dělají v Liberci – máme toho dost.

 

Dokázal byste opravit náramkové hodinky?
Ne, to ne, to je úplně jiný mechanismus. Ale kolega, co jsem s ním dole na dílně, ten si udělal před třemi lety školu v Jihlavě, takže je šikovný i na ty menší hodiny – teď opravuje hodiny na Pražském hradě, říkáme mu hradní orlojník – třeba v kanceláři u prezidenta.

 

Jestli je pravda, co jsem se dočetla, tak řemeslu věžního hodináře se dnes v Česku vyučit vlastně ani nedá, je to tak? Jediná šance je tedy pracovat s vámi…

Je to opravdu tak, tohle řemeslo se vlastně dědí. Teď tu máme přes půl roku nového kolegu, vyučeného hodináře původem z Karlových Varů. 


Firmu L. Hainz založil v roce 1836 jeden z nejlepších pražských hodinářů Ludvík Hainz (1813–1873). Jeho syn – opět Ludvík Hainz (1842–1893) odjel na zkušenou do Švýcarska, kde vyráběl kapesní hodinky. V roce 1875 firmu převzal a rozšířil o továrnu na kyvadlové a věžní hodiny, jednu z největších v Rakousku-Uhersku.

Za jeho života se v továrně vyrobilo přes 300 věžních hodin, které se vyvážely do celé Evropy. V roce 1928 se firma z původního sídla v Dlouhé ulici přestěhovala do nové továrny postavené na zelené louce v Tusarově ulici, kde sídlí dodnes. V roce 1948 byla firma znárodněna a pravnuk zakladatele Ludvík Hainz si odseděl sedm let na Pankráci. V roce 1993 se firma vrátila rodině, a ve výrobě a servisu hodinových strojů tak pokračuje šestá generace Hainzů. Její výrobky najdete po celé České republice. V Praze pečuje o osmdesát věžních strojů, včetně Staroměstského orloje, o nějž se stará již od roku 1866.