archivní článek, informace již nemusí být aktuální

„Na svou první návštěvu tržnice mám trochu mlhavou vzpomínku. Bylo mi asi osm let, ma­minka šla nakupovat na zeleninový trh a já si hrála s malými kuřátky, která se zde tehdy prodávala,“ vzpomíná Jaroslava Holová, jež je už 25 let hlasem Pražské tržnice. Její reklamy na Železářství u Rotta, Bramborové taštičky a další stálice tržnice určitě znáte. „Byl to nápad pana Jedličky, který si sám pronajímal jednu z hal a pořád ne a ne se v tržnici zorientovat. Nakou­pil pár malých repráků, obešel místní živnost­níky a začal s živým vysíláním. Dnes vede firmu jeho vnuk, takže jsem přežila už třetí generaci,“ směje se Jaroslava. Kromě reklam na místní podnikatele a firmy se od ní dozvíme třeba o za­pomenutých dokladech, špatně zaparkovaném autě nebo ztracených dětech – ty se prý v tržnici dosud vždycky všechny našly.

„V devadesátých letech, tedy v době, kdy ještě běžně nebyly mobilní telefony, u mě v kan­celáři jednou zaklepali policisté. Pátrali po muži z jižních Čech, který jel údajně do Prahy s rodi­nou na výlet a v plánu měl i návštěvu tržnice. Bylo velké štěstí, že jsme ho díky hlášení v na­šem rozhlase našli. V ten den pro něj totiž našli dárce ledviny, a tak jel z tržnice přímo do ne­mocnice na transplantaci,“ líčí jednu z historek se šťastným koncem. Naopak nejdramatičtější dny zažila Jaroslava během povodní. „Pamatuji si, jak jsme tehdy řešili uzamčení stánků a hal, nikdo z nás ale netušil, že je pak všechny splách­ne voda.“

V tržnici hlásila poprvé už jako osmnáctiletá. „Nedávno mě oslovilo divadlo Pomezí, které mé archivní nahrávky využilo ve svém představení Neviditelná tržnice. Slyšíte opravdu mladou holku, která nemá moc hezkou intonaci. Nicmé­ně to představení je moc povedené a díky němu jsem se dostala do míst, kde jsem v životě neby­la, a dozvěděla se spoustu zajímavých informací o fungování jatek.“

Jaroslava na Sedmičku dojíždí jen za prací. „Určitě to tu neznám tak, jak bych mohla. Ráda zde ale nakupuji látky a galanterii, někdy zajdu i do papírnictví v Dělnické.“ A jak vnímá posled­ní vývoj a změny v prostoru tržnice? „Kdysi to byla opravdová tržnice s mumrajem a stánky a vším, co k tomu patří. Většina hal byla obsa­zená a bylo tu opravdu živo. Poslední úpravy zase daly vyniknout krásné architektuře, je to tu vzdušnější a díky konaným akcím se sem poma­lu vrací i ta pravá atmosféra.“

Ve volném čase se věnuje potápění, ráda cestuje a tančí. Již patnáct let je členkou a v po­sledních letech i manažerkou skupiny scénické­ho historického a orientálního tance s názvem Ambrosia. „Jezdíme po městských slavnostech, na hrady a zámky či firemní akce. Nejsme mlčící tanečnice, naše vystoupení prokládáme třeba i scénkami a interakcí s diváky.“ Díky historické­mu tanci se naučila i šít. „Snažíme se o zdobné dobové kostýmy, které jen tak někde nepořídí­te, a tak nám nezbývá nic jiného než si je ušít. Kostýmů mám doma plnou skříň.“