Veřejné záchody u tenisových kurtů v Letenských sadech v polovině sedmdesátých let 20. století. Později byl objekt adaptován – dnes je zde restaurace Na Baště.
První zmínka o veřejných záchodcích v Praze pochází z roku 1853, je ale velice pravděpodobné, že v nějaké podobě tato zařízení ve městě existovala již v první polovině předminulého století. Ani o jejich existenci v následujících desetiletích se toho moc nedozvíme. V roce 1877 je pro Prahu vydán obecní řád (jakýsi soupis pravidel pro fungování města), který sice řeší nutnost udržování čistoty studní, kašen, vodovodů nebo veřejných lázní, o záchodcích v něm však není ani zmínka, přestože skoro jistě jich v té době fungovala již celá řada. Svědčí o tom zpráva městského fyzika (lékaře) z roku 1885, která uvádí, že v té době je v provozu v centru Prahy již 24 veřejných záchodků. Ještě o dva roky dříve vedení Prahy uzavřelo dohodu s vybranými hostinskými a kavárníky, kteří se uvolili zpřístupnit svá „sociální zařízení“ k použití nejen svým hostům, ale všem potřebným. V roce 1892 jich takto v Holešovicích-Bubnech fungovalo třináct.
MUDr. Jindřich Záhoř (1845–1927) – pražský městský fyzik, propagátor hygieny a iniciátor vzniku četných veřejných záchodků. V roce 1895 byl za volební obvod Holešovice, Vyšehrad a Hradčany zvolen poslancem českého zemského sněmu.
Toalety jako byznys
Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že provozování veřejných WC mohlo být předmětem podnikání. A dle dostupných informací zřejmě i úspěšného. V létě 1888 uzavřel pražský magistrát s (lesním inženýrem!) Bohdanem Procházkou smlouvu, která ho zavazovala vybudovat a posléze provozovat dvanáct veřejných záchodků na přesně stanovených místech. Mělo se jednat o zděné podsklepené vytápěné objekty s břidlicovou střechou, samozřejmě rozdělené na mužskou a ženskou část. I v tomto případě se poskytnutá služba rozdělovala dle kvality na I. a II. třídu. Hynkův průvodce Prahou z roku 1891 popisuje provoz veřejných záchodků následovně: „Kabina třídy prvé (dámská – pozn. aut.) jest zařízena elegantně jako toiletní salonek, kde možno dámám nahodilou opravu na toilettě své zaříditi aneb účes upraviti. Jsou zde po ruce umývadlo, ručníky, mýdlo, zrcadlo, kartáče, hřebeny, želízka k pálení vlasů, jehly, nitě, jehlice, tkaničky a.t.d. Mimo to služebný personál v těchto místnostech obstará čištění obuvi a oděvu, uschování balíčků a menších zavazadel za poplatek 4 krejcarů. Za upotřebení kabiny I. třídy platí se 4 krejcary, ve II. třídě 2 krejcary. Mimo to ve veřejných sadech, zahradách, hostincích, kavárnách a v mnohých ulicích jsou pissoiry pro pány“. Pro srovnání: za 6–8 krejcarů se dal tehdy dostat v běžné pražské restauraci půllitr piva.
Žádný ze soukromých záchodů původně neměl být vybudován na území Prahy 7, nejbližší stál u tehdejší Občanské plovárny pod nynější Kramářovou vilou. Už v roce 1891, v souvislosti s konáním Jubilejní zemské výstavy, byla vystavěna dřevěná čtyřboká toaleta u mostu Františka Josefa (přibližně v jeho místech dnes stojí Štefánikův most), jež zde sloužila do počátku 50. let 20. století. Vzhledem k množství návštěvníků výstaviště bylo potřeba řešit i jejich náhlé potřeby. Vzniklo tedy několik pisoárů pro muže i pět standardních objektů pro obě pohlaví. Ceny byly ovšem o něco vyšší než „ve městě“ – 2 krejcary za použití pisoáru, kabinka pak za 10 krejcarů (I. třída) či 5 krejcarů (II. třída).
Tlučte a bude vám otevřeno
Na počátku 20. století na území Prahy 7 vznikaly nebo již byly v provozu další záchodky. V roce 1905 nechala městská rada opravit pisoár v Chotkových sadech. O dva roky později se v časopise Hlasy z Holešovic objevila noticka s titulkem Konečně vyhověno týkající se záchodku u vstupu do Stromovky.
„Dlouho z kruhů občanstva žalováno bylo na to, že na důležité křižovatce v ulici u Král. obory není pissoiru (dřívější na druhé straně byl, nevíme z jakého důvodu, odstraněn). Tyto dny konečně zbudován nový záchodek potřebný a na místě vhodném. Pomalu, ale přece. Zde se po dlouhé době osvědčilo přísloví: Tlučte a bude vám otevřeno!“
Podobně frekventovaná byla z hlediska pohybu lidí i Královská obora. V roce 1915 zde v tzv. Růžovém sadu na dně bývalého rybníka poblíž Šlechtovy restaurace vyrostl dřevěný pavilonek sloužící jako veřejné WC. Nebyl ovšem napojený na kanalizační síť, měl vlastní jímku. Po druhé světové válce sloužil pouze ženám (pánský pisoár byl přímo vedle restaurace) a v provozu byl jen v letní sezoně. Zbořen byl v listopadu 2001.
Vhodnou příležitostí pro zřizování záchodků byla výstavba nových mostů, tehdy velmi frekventovaných i z hlediska počtu chodců. První vlaštovkou byl Čechův most, na jehož předmostí pod letenskou strání vznikly veřejné toalety. Další veřejné záchody stály na holešovické straně Hlávkova mostu. Objekt (viz obrázek) v sobě kombinoval několik funkcí – kromě záchodků zde byla i čekárna pro cestující a zázemí pro řidiče tramvají. Zajímavě řešená stavba vzala za své při úpravách mostu v roce 1958.
Bohatou historii mají i veřejné toalety v sadech Korunního prince Rudolfa, respektive Letenských sadech. Již koncem 19. století zde byly minimálně dva pisoáry a záchody. V roce 1924 byly zřízeny záchodky u tenisových kurtů, o šest let později byla poblíž Hanavského pavilonu vystavěna jednoduchá budova obdélníkového půdorysu sloužící jako WC. Odstraněna byla v roce 1995.
Na počátku dvacátých let vzniká nová veřejná toaleta za Lapidáriem na Výstavišti, pisoár ve Štítného (dnes Vrbenského) ulici, další pak v Královské oboře naproti Výstavišti nebo u vltavského břehu Na Maninách. V polovině dvacátých let také buduje pražská obec záchody na Holešovickém (dnes Ortenově) náměstí. V kontextu zdejších zařízení byly svým způsobem unikátní, protože se jednalo o toalety podzemní. Ještě před nedávnou rekonstrukcí náměstí byly patrné vstupy do jejich prostor. Možná jediným dosud (sezonně) fungujícím prvorepublikovým veřejným záchodkem v Praze 7 jsou toalety v parčíku v Tusarově ulici u kavárny Knihkopec. Do provozu byly uvedeny v roce 1930. Koncem dvacátých let je v celé Praze celkem 114 veřejných záchodů, z toho 31 je v nájmu a zbytek je provozován v režii města.
Po druhé světové válce začínají mnohá zařízení, provozovaná leckdy již desítky let, zastarávat nebo kvůli stavebním zásahům zanikají zcela (v Praze 7 například toaleta u Čechova mostu). Navíc se začíná projevovat problém s nedostatkem personálu. Na tomto stavu se jistě podepsala nejen dlouhá otevírací doba, ale také nelichotivá pověst zaměstnání obsluhy těchto zařízení. I tak ale postupně vznikají nová WC či jsou některé stávající záchodky modernizovány.
Hlávkův most, vpravo budova čekárny a veřejné WC. Snímek z roku 1913.
Soumrak veřejných WC
Po roce 1948 je zřízena veřejná toaleta v tržnici na Letenském náměstí v místech, kde je dnes supermarket. V padesátých letech je na veřejné toalety adaptován domek č.p. 770 u podjezdu Buštěhradské dráhy nedaleko vstupu do Stromovky. Původní restauraci z roku 1895 zde provozoval Alois Petržel, pak Josef Rodr a později se změnila na záchodky spravované nedalekým Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka. V druhé polovině devadesátých let zde byla zřízena čalounická dílna, poté nonstop herna a nyní zde funguje opět bar. V šedesátých letech jsou novostavbou nahrazeny původní záchodky za tenisovými kurty v Letenských sadech (dnes je objekt rozšířen a slouží jako občerstvení) a další toalety vznikly u Letenského zámečku. Nejambicióznější akcí v oblasti budování veřejných WC v Praze 7 po válce byla bezesporu stavba podzemních záchodů v severovýchodním cípu Letenské pláně u budovy ministerstva vnitra. Měly sloužit především k potřebám četných návštěvníků zdejších masových akcí. Fungovaly ovšem poměrně krátce od roku 1978 do počátku devadesátých let, zcela zlikvidovány byly v roce 1995. Důležitým krokem ve zlepšování komfortu pro občany a návštěvníky Prahy 7 bylo zřízení WC ve stanicích metra Vltavská a Nádraží Holešovice.
Uvedený přehled veřejných záchodků a pisoárů v Praze 7 jistě není kompletní. Zmínit by se daly také například toalety u vozovny ve Stromovce, pisoár u školy v ulici Františka Křížka, na Štvanici, v areálu jatek (dnes tržnice), u tramvajové smyčky na Špejcharu a mnohé další. Zajímavé by bezesporu bylo pátrat po důvodech, proč některá z navrhovaných WC nakonec vůbec nebyla postavena – namátkou podzemní záchodky na Strossmayerově náměstí nebo ve Skalecké ulici nad bývalými lázněmi.
Jisté je, že po roce 1989 dochází k úbytku těchto zařízení. Důvodem jsou velké náklady na jejich údržbu a personální zajištění, ale i tlak na jiné využití objektů, ve kterých se nacházely. Lidské potřeby se ale nemění, proto není divu, že se vedení Prahy 7 rozhodlo v roce 2016 zahájit projekt WC kompas . S provozovateli řady zdejších kaváren a restaurací domluvilo možnost využití jejich sociálních zařízení nejen ze strany hostů, ale i veřejnosti. Jak již víme, nejedná se o novinku, ale o více než sto třicet let starý koncept.