Kateřina Ondrušková: Fialová voní nejvíc

Malířský svět mladé autorky Kateřiny Ondruškové je, i když se to na první pohled nemusí zdát, bytostně provázán s každodenností. Záplava barev, symbolů a znaků funguje jako mimikry, které cosi rafinovaně překrývají. Jsou vrstvami, v níž dochází k tvůrčímu procesu poetizace reality. Atributy všednosti procházejí transformací. Jsou autorkou vyjímány z oblasti reflexivní, naturalistické popisnosti a povyšovány do nadčasové sféry symbolického sdělování. Ocitáme se uprostřed metavyprávění, které zobecňuje tři hlavní okruhy námětů tematizující prostřednictvím malířských výrazových prostředků rodičovství, mateřství a s nimi spojené mezilidské vztahy. Kateřina Ondrušková vnáší do současné mladé české malby citlivost k věcem, jevům a dějům, které prostřednictví svébytné autorské vizuality obnovuje v jejich nadčasové, protože cyklické platnosti. Jak vidí dítě? Jak matka? Co přesně se v člověku proměňuje? Jakou kdo má roli? Všední realita jakoby se rozdvojovala vedle každodeních starostí do polarit rituálu a snu. Tak jako se matka rozdvojuje a část sebe odevzdává do základu nově narozené bytosti, tak v další fázi svého mateřství vidí svět kolem sebe „jinýma očima“. Vzniká „zahrada“ společné imaginace, v níž se množí jak odkazy na vlastní dětství, na krajinu, v níž člověk vyrůstal, na vzpomínky a paměť autorky, tak odkazy na znaky, které explikují dětskou přítomnost v dosud nepoznaném, a proto magickém prostoru, jehož základem je tak mnohem více sen a princip slasti, nežli otupující princip reality. Kateřina Ondrušková otevírá okna do rájů, na něž si lze proustovsky vzpomenout, mimovolně si je vybavit. Zpřítomňuje ráje, v nichž „fialová voní nejvíc“ a kde je každá květina a každé zvíře příslibem otevřené a sluncem prozářené budoucnosti, jistoty, že se vše zákonitě opakuje, protože to „je dobré“.