Na tyto otázky reaguje Škola participativní art mediace (ŠPAM), společný projekt Národní galerie v Praze (NGP) a Společnosti Jindřicha Chalupeckého (SJCh). V uplynulém roce se do něj zapojila desetičlenná skupina účastnic, která se setkávala ve výstavách Cena Jindřicha Chalupeckého 2025 a Naslouchající tělo zahraniční hostky Kinke Kooi. Společně zkoušely nové způsoby dívání se, sdílely své prožitky a hledaly, jak se k umění vztahovat bez obav, s otevřeností a zvídavostí. Výsledkem nebyl jen hlubší ponor do vystavených děl, ale také vznik kolektivu, který spojila důvěra, otevřenost a radost z objevování.
Proč rozvíjet participativní art mediaci
Art mediace neboli zprostředkování umění je běžnou součástí výstav. Ke zprostředkování dochází už samotným způsobem instalace děl, tedy prostřednictvím výstavní architektury, zapojením textů kurátorstva i umělectva i dalších prostředků, které společně vytvářejí tematický rámec nebo interpretační linii výstavy. Tento způsob práce nabízí určitou formu čtení jednotlivých děl i výstavního celku, na niž dále navazují veřejné a vzdělávací programy určené pro děti, dospělé i školní skupiny.
Na rozdíl od této běžné praxe, v níž umění zprostředkovávají především profesionálové, participativní art mediace (PAM) zapojuje do procesu interpretace širokou veřejnost. Vychází z jednoduchého, ale silného přesvědčení, že existuje více cest, jak se setkávat s uměním, než výhradně prostřednictvím mediace založené na znalostech a odborném rámci dějin a teorie umění. Důležitější roli zde hraje intuitivní a subjektivní přístup a ochota vstoupit do otevřeného dialogu – se sebou samým, s ostatními lidmi i s vystavenými díly. Cílem není předávání uzavřených interpretací, ale vytváření podmínek, v nichž se může rozvíjet osobní i společná zkušenost s uměním. Metody PAM posilují důvěru ve vlastní vnímání a podporují budování vztahu ke galerii jako k místu, kde se člověk může cítit bezpečně, vítaně a respektovaně.
Prostor pro zpřítomnění a propojení
Škola byla koncipována jako cyklus pěti setkání, během nichž skupina trávila čas ve výstavách i v uzavřeném prostředí podporujícím skupinovou práci. Program záměrně kontrastoval s běžnou praxí rychlých návštěv galerií a frontálně vedených výkladů. Nabízel prostor pro zpomalení, ticho i otevřenou diskuzi. To umožnilo jít více do hloubky, sledovat proměny vlastního vnímání a postupně objevovat nové souvislosti.
Možnost tohoto hlubšího ponoru a skupinový zážitek ve výstavě oslovil více účastnic. Jedna z nich, Markéta Bártová, k tomu poznamenala: „Zajímalo mě, co se bude dít, když si na jednu výstavu vymezím opravdu o dost času více než obvykle, navštívím ji v krátkém čase vícekrát, budu se hlouběji zabývat jednotlivými díly a svoje myšlenky a pocity z nich rozebírat s do té doby cizími lidmi.“
Podobnou zkušenost sdílela i Adriana Bielková, pro niž bylo setkání s art mediací zcela nové: „Prišla som bez očakávaní a art mediáciu som vôbec nepoznala, o to viac ma prekvapilo, že to bola jedna z najlepších skúseností, aké som za posledný rok zažila. Veľmi silné pre mňa bolo, že program prebiehal v skupine a bol zameraný na jednu výstavu – vďaka opakovaným návratom som si uvedomila, aké zmysluplné je ísť do hĺbky namiesto rýchleho prechádzania výstav.“
Důležitým přínosem programu se ukázala být také možnost setkávat se s různými perspektivami a pohledy ostatních, jak dokládá další absolventka ŠPAM Františka Kindlerová: „Pro mě bylo obohacující sledovat, jak se na umění dívají ostatní, a nahlédnout tak na něj z jiného úhlu. Setkání byla velmi příjemná a umožnila mi reflektovat můj vlastní přístup k umění, který často zahrnuje spíš artefiletický nebo výtvarný pohled.“
Sdílený prožitek, který posiluje
Při tvůrčích aktivitách jsme využívaly verbální i neverbální prostředky komunikace. Rozvíjely jsme holistické způsoby vnímání umění propojující kognitivní, smyslové, emoční i tělesné prožívání obsahu a dostávaly se do kontaktu s vlastní imaginací prostřednictvím vedených meditací a asociačních her. Při zprostředkovávání umění – ať už interně v rámci skupiny, nebo při veřejných výstupech pro publikum – jsme pracovaly rovněž s formátem příběhu, experimentálními textovými tvary, interaktivními metodami a různými performativními prvky. Ačkoliv setkání trvala přibližně tři hodiny a aktivity při nich byly sestaveny tak, aby se střídala intelektuální činnost, emoční prožívání, pohyb i relaxace. Snažily jsme se vytvořit prostor pro zapojení, který respektoval, že každá účastnice do něj vstupovala s odlišným naladěním, v jiné fyzické a psychické kondici a často i s různými osobními životními výzvami.
Program pro mnohé účastnice představoval nejen možnost soustředěného prožitku umění, ale i prostor pro regeneraci. Jak shrnula Vân Trần Hồng: „Program mě nabíjel i v době, kdy jsem měla málo energie, a poskytoval mi prostor pro vystoupení z komfortní zóny.“ Podobně Adriana Bielková reflektovala konkrétní cvičení: „Najviac mi sadli posledné stretnutia s konkrétnymi cvičeniami, z ktorých som vždy odchádzala nabitá energiou, aj keď som prišla unavená alebo trochu skleslá.“ Alena Kunčíková doplnila svou motivaci k účasti: „Do ŠPAM jsem se přihlásila, abych ve složitém životním období přišla na jiné myšlenky – doufala jsem v uzdravující sílu umění.“
Program vedly Alena Kotyza, edukátorka Národní galerie v Praze, a Nikola Ludlová, koordinátorka pro inkluzi a udržitelnost Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Jejich role spočívala zejména ve facilitaci – v držení struktury a bezpečného rámce bez opanování prostoru a potlačování spontánních procesů a iniciativ skupiny. Účastnice oceňovaly, že facilitátorky dokázaly vytvořit podporující prostředí. Vân Trần Hồng za sebe shrnula, jak vnímala vedení i strukturu programu: „Program měl jasnou strukturu a mantinely, přitom facilitátorky působily podpůrně, čímž vznikl prostor pro naše vlastní příspěvky a názory. Pestrost aktivit, kombinace individuální práce a práce ve skupinách byly velmi přínosné. Velmi oceňuji přátelskou a bezpečnou atmosféru, kterou facilitátorky vytvářely, a možnost pracovat s různými lidmi.“ Podobně Jiřina Šedivá dodala: „Díky vedení lektorek se podařilo nastolit uvolněnou atmosféru a rozptýlit prvotní nejistotu, jak art meditaci uchopit.“
Skupina, která dává smysl
Sebeprecizněji navržený program by ale nemohl fungovat bez aktivní účasti a motivace samotných účastnic. Právě skupina se ukázala jako jeden z nejsilnějších momentů programu – její věková, profesní i životní rozmanitost byla zásadní. Setkávaly se zde ženy různého věku, kulturního zázemí, z různých profesních oblastí, s výtvarným či uměnovědným vzděláním i bez něj. Právě tato různorodost a mezigenerační výměna umožňovaly sdílení mnoha perspektiv a vytvářely prostředí, v němž bylo možné učit se jedna od druhé.
Aspekt rozmanitosti oceňovaly všechny účastnice. „Nejvíce mě oslovilo propojení generací, tedy seniorů a mladých lidí. Setkávání s mladší generací mě velmi nabíjelo a bylo pro mě radostné vidět, jací mladí lidé jsou. Dalo mi to pocit, že svět bude i nadále krásným a dobrým místem,“ říká Marcela Capoušková. „Ve skupině vznikla úžasná tvůrčí energie. Věk účastnic nehrál žádnou roli. Konfrontovat se s tím, že každá z nás vnímá konkrétní dílo úplně jinak, bylo velmi obohacující,“ hodnotí svou zkušenost Jiřina Šedivá. „Hodně mě povzbudilo, jak jsme se tu sešly každá jiná, v jiném věku a s jinými zkušenostmi. Právě ta různorodost mi přišla fantastická,“ dodává Šárka Brabcová.
Pocit sounáležitosti a bezpečí se ukázal jako nezbytná podmínka pro tento typ sebezkušenostní a skupinové práce. Bez něj by individuální zapojení a vzájemné propojení nebyly možné, jak vyplývá ze sdílení Sofie Ljuboňky: „Nejvíce mě bavily části programu, kdy jsme se dostaly k hlubšímu sdílení a společné práci, a postupně jsem se v kolektivu cítila jistěji. Díky tomu, že jsme se každá
kreativně vyjádřily a své výstupy sdílely, mám pocit, že nás to navzájem opravdu propojilo.“
Když se divák stává účastníkem
Mnoho lidí vstupuje do galerie s obavami, že nemají dost znalostí nebo neovládají správný jazyk, aby mohli o umění mluvit. Jedním z hlavních cílů art mediace je tyto bariéry odbourávat a posilovat důvěru ve vlastní vnímání.
Participativní art mediace má efekt nejen na chování absolventek ŠPAM ve výstavách – tím, že umožňuje intimnější a otevřenější přistupování k dílům, ale také mění jejich postoj vůči odborné mediaci. Lidé se na živých programech cítí více jako účastníci dialogu než jako pasivní konzumenti obsahu, který pro ně připravuje profesionál. Šárka Brabcová tuto zkušenost popisuje slovy: „Setkání s art mediací mi otevřelo oči a změnilo to způsob, jakým dnes chodím na výstavy. Uvědomila jsem si, že k umění můžu mít svůj vlastní postoj a mít na něj i vlastní názor, aniž bych musela být nutně školená nebo znát přesné styly, informace od kurátorů či vše, co se běžně určuje do, škatulek‘.“ Popisuje také pocit osvobození, který přicházel s její rostoucí důvěrou ve vlastní kompetence jako art mediátorky: „Postupně jsem se přestala bát jít se svým vlastním vnímáním ven, nejdřív v kolektivu a později i před veřejností.“
Podstatou a jakousi jiskrou těchto setkání bylo přicházení do kontaktu s vlastní představivostí, citlivostí a kreativitou i těch druhých. Vyjevilo se, co nás spojuje a v čem jsme jedineční. „Uvědomila jsem si, že art mediace je způsob, jak s lidmi sdílet různé způsoby vnímání umění, a že se vlastního pohledu nemusím bát,“ shrnuje Alena Prosečová. „Nejde o to něco se naučit a pak to někomu vysvětlovat, ale ujistit lidi, že to, co cítí a vnímají, je v pořádku.“
Podobně Františka Kindlerová zdůrazňuje hodnotu otevřenosti a sdílení různých pohledů: „Setkání byla velmi příjemná a umožnila mi reflektovat můj vlastní přístup k umění. I když program neobsahoval všechny prvky, na které jsem zvyklá (a které za běžných okolností upřednostňuji), například samostatné výtvarné činnosti, právě otevřenost a možnost sdílení různých pohledů považuji za jeho největší hodnotu.“
Od diváků k art mediátorům
Vyvrcholením programu Školy participativní art mediace byly veřejné komentované prohlídky výstav Cena Jindřicha Chalupeckého 2025 a zahraniční hostky Kinke Kooi, během nichž absolventky představily vlastní artmediační přístupy. Návštěvníci měli možnost zažít rozmanité způsoby zprostředkování –
od osobních výkladů, dialogických komentářů, performativních, meditativních i zcela přiznaně spekulativních vstupů až po participativní aktivity, které zapojovaly publikum do společného objevování výstav. Prohlídky se konaly ve dnech 6. a 11. ledna 2026 a setkaly se s velmi pozitivním ohlasem. Potvrdily, že o tento typ programů je mezi veřejností zájem a že participativní přístup dokáže oslovit i lidi, kteří běžně na komentované prohlídky nechodí.
Pilotní ročník Školy participativní art mediace lze jak na základě vlastního hodnocení facilitátorek, tak zpětné vazby účastnic hodnotit jako velmi úspěšný. Ukazuje, že galerie může být místem, kde se propojuje umění, péče, dialog i komunitní život. Přináší prostor pro zpomalení, soustředění a sdílení, které jsou v dnešní době stále cennější. A zároveň připomíná, že vztah k umění může být osobní, otevřený a radostný – bez obav, bez správných odpovědí, zato s chutí objevovat.
Art mediace v roce 2026
Na program naváže série tematických setkání ve stálých expozicích NGP ve Veletržním paláci. Setkání budou probíhat vždy od 14 do 17 hodin, účast bude nutné si předem rezervovat. Aktuální informace budou k dispozici na webu NGP.
Termíny plánovaných art mediací v roce 2026: 19. 4., 23. 5., 14. 6., 13. 9., 18. 10. a 22. 11.
→ www.ngprague.cz