Nevěděli jsme, kam nás cesta duchovními zákoutími Prahy 7 zavede, ale od prvních příprav tohoto článku nám bylo jasné, kde začne. Kostel svatého Antonína Paduánského je duchovně-architektonickou dominantou Strossmayerova náměstí, o které snad nejen ví každý obyvatel Sedmičky, ale do které skoro každý také alespoň nahlédl, ať už patří k jakékoli církvi nebo „necírkvi“. Tento římskokatolický farní kostel, postavený v pseudogotickém slohu v letech 1908–1911, je od roku 2015 kulturní památkou. V jeho poměrně krátké, ale pro okolí důležité historii najdeme nejen sepnuté ruce a šeptající prosebná ústa mnoha věřících, ale třeba i roztavení původních zvonů pro účely první světové války. Inu, lidské duše se dokážou s neuvěřitelnou flexibilitou natahovat mezi světlem i temnotou.
Současný farář Pavel Semela potvrzuje, že kostel dodnes slouží věřícím napříč všemi věkovými kategoriemi. „Podobné to je i mezi zájemci o křest – když pominu děti, tak jsou v širokém věkovém rozpětí od patnácti do sedmdesáti let. Největší příliv je asi mezi rodinami s malými dětmi. Poměrně velký zájem je také o různé neformální příležitosti, jak přijít s křesťanstvím do kontaktu, jako třeba Noc kostelů nebo prohlídka betlému o Vánocích. Velkou výhodou je, že máme kostel otevřený celodenně, takže mnoho lidí se tu rádo zastavuje ke ztišení a modlitbě. Stabilní zájem je i o hlubší seznámení s křesťanstvím například v kurzech Alfa.“
Advent je pro křesťany důležitým svátkem a i v každodenním životě dnešního městského člověka může hrát psychicky i duchovně podstatnou roli v podobě péče o duševní poklady jako naděje, dobrá vůle a ochota k vzájemnosti. Co si během adventu připomíná věřící katolík? „Advent je období očekávání a naděje. Připomínáme si čekání mnoha generací na příchod Spasitele, abychom nakonec oslavili, že se Boží zaslíbení naplnilo v Ježíšově narození. Ale advent nám připomíná i to, že Ježíš chce přijít a my ho můžeme pozvat i do svého života, do aktuální situace. A konečně advent nám staví před oči, že poslední slovo v lidských dějinách i naší osobní historii nepatří zlu, ale Bohu a jeho lásce k nám. K setkání s ním všichni směřujeme. Symbolem adventu je adventní věnec, na kterém postupně přibývá světlo – je to znamení světla, které do našich životů může přinést Ježíš, jehož narození budeme slavit,“ říká pan farář a dodává: „Především bych lidi chtěl během adventu pozvat ke zklidnění a vnitřnímu naladění na to, co budeme slavit o Vánocích – abychom se nenechali strhnout k předvánočnímu nákupnímu třeštění.“
O adventu jako o době přípravy na narození Božího syna Ježíše Krista a cestě ztišení mluví i Jan Daniel Došek, farář Sboru Mistra Jana Husa v Praze 7 Církve československé husitské. „Je to radostné očekávání něčeho velkého, totiž vtělení Boží lásky do skutečného lidského těla z masa a kostí. Veliké věci nelze prožít plně bez důkladné přípravy. Advent je pro moderního člověka možností připravit srdce i duši na tyto veliké a tajuplné události narození spasitele, na příchod Boží lásky k nám.“
I Husův sbor prý v poslední době přitahuje o něco více mladých lidí a mladých rodin s dětmi, což pan farář kvituje s povděkem: „Mám velkou naději v mladou generaci, protože u ní zaznamenávám touhu po životě v opravdovosti, poznání a snahy vytvářet lepší podmínky pro život.“ Právě opravdovost a svobodný přístup k pravdě je prý totiž hlavním pilířem husitství: „Přání pravdy každému, snažit se žít život podle pravdy ve všech složkách našeho bytí a působení ve společnosti. Nebát se jít cestou pravdy, i když to někdy vyžaduje osobní oběti.“
Duchovní situaci dnešních lidí pan Došek hodnotí jako situaci postmoderního člověka, který sice má na první pohled nezměrné možnosti, ale na druhou stranu je v této záplavě informací, cest a nabídek často ztracen. „Celkově si však myslím, že žijeme v době příznivé pro změny k lepšímu. Ve většině případů nemáme hlad, máme kde bydlet, nemusíme se bát o vlastní život. Bereme to jako samozřejmost, ale není to tak jednoduché. Máme příležitost v této době pomáhat, tvořit, zakládat dobré věci. Ano, myslím si, že žijeme v době, kdy Bůh otevírá lidská srdce pro své slovo.“
Pod Buddhovou ochranou
Příznivci Buddhova učení se sice na advent nijak speciálně připravovat nemusí, nicméně téma ztišení jim je více než blízké. Na klidném místě u řeky najdeme v Troji v ulici Na Kazance 3 centrum pro meditaci vipassana Tisarana, hlásící se k thajské tradici. Vedou ho manželé Jonathan Preboy a Anna Scharfenberg. Do Prahy byli poprvé pozváni jako učitelé meditace vhledu, jak se vipassana překládá, v roce 2013 a již o rok později začali učit přímo v centru. Tisarana, jak je v této tradici zvykem, funguje na dobrovolných příspěvcích, takže meditace je přístupná všem zájemcům. Podle Anny je hlavním cílem centra „poskytovat plnou škálu výuky sedm dní v týdnu. Začátečníkům předáváme instrukce, jak začít meditovat, v češtině, němčině a angličtině a studentům nabízíme krátké i delší kurzy a týdenní skupinová setkání. Kromě toho vyučujeme i v centru Neo, které se zaměřuje na léčbu závislostí.“
Původní vizi českých zakladatelů Tisarany Libora Votruby a Václava Šmilauera, aby se v centru potkávali místní i zahraniční učitelé a studenti, se prý daří naplnit a Tisarana od počátku funguje na plné obrátky. Úspěch Anna přikládá tomu, že „meditace vipassana je pro lidi všeobecně přitažlivá, protože se jedná o praktickou metodu, jak vyvolat pozitivní stavy mysli a odstranit negativní pocity. U českých studentů je zřejmé, že je těší intelektuální rozvoj i rozvoj vhledu a že jim vyhovuje, že neklademe důraz na náboženskou složku. My sami sebe vidíme kdesi uprostřed – nejsme buddhisté v náboženském smyslu, ale ctíme meditační rámec nastavený Buddhou. Ten zdůrazňuje, že meditace vhledu vipassana je jen jedním z aspektů, které nám pomáhají překonat utrpení. Chceme-li pocítit všechny výhody meditace, neměli bychom ubližovat sobě ani druhým a měli bychom usilovat o dobro ve světě. Každý, kdo následuje tato tři pravidla, prožije lepší život.“
Jak vidí Anna duchovní situaci současného člověka? „Utrpení dnešních lidí se v podstatě neliší od utrpení lidí žijících v minulosti. Ve vipassaně věříme, že lidská tělesná bolest je nevyhnutelná, ale lidské mentální utrpení lze odstranit. Chtivost, hněv a nevědomost jsou tři kořeny utrpení a vipassana je způsob, jak je překonat.“
V ulici Na Maninách 17a sídlí i největší české Centrum buddhismu Diamantové cesty (BDC). Pražské centrum bylo založeno již v roce 1994, v ČR je center v linii Karma Kagjü hned několik, po světě jich najdeme přes sedm set. Veronika Hokovská, která praktikuje buddhismus Diamantové cesty již dvacet let a učí jej od roku 2005, vzpomíná na to, jak maninské centrum vznikalo: „Na Maninách jsme centrum koupili koncem roku 2012 a v roce 2014 bylo otevřeno veřejnosti. Naším hlavním motivem bylo přání rozvíjet sebe i ostatní a dávat lidem možnost práce s myslí pomocí autentických metod, které mají kořeny u Buddhy Šákjamuniho. Centrum funguje dodnes stále stejně, živě, pod přímým vedením lamy Oleho Nydahla a duchovním vedením 17. Karmapy Thaje Dordžeho. Lidé si k nám přicházejí pro základní informace o buddhismu a někteří zůstanou a začnou se věnovat buddhistické praxi pravidelně.“
Usměvavý obličej plavovlasého sympaťáka Oleho Nydahla možná znáte z četných plakátů, na nichž však ničím nevyvolává představy, které o tibetských lamech bezděky máme. Na Západ se toto učení dostalo díky setkání Oleho a Hannah Nydahlových se 16. Karmapou (vůdčí osobnost linie Karma Kagjü tibetského buddhismu), kteří se stali jeho prvními západními žáky. Na jeho žádost začali začátkem 70. let metody Diamantové cesty sdílet a zakládat centra BDC. Jak to, že metoda, která v našich krajích není nijak původní, si našla svého času značný počet zájemců? „Kdybychom byli důslední a hledali náboženství, které vzniklo na našem území, asi bychom se dostali až k přírodním náboženstvím a kultům. Ve skutečnosti buddhismus oslovuje dnešní lidi díky nastavení jejich vlastní mysli, otevřenosti a touze rozvíjet se, žít smysluplně a přinášet užitek druhým. Navíc to není jen o nás – z druhé strany také musí nastat určité podmínky pro předání takových metod a ty, díky souhře historických okolností, máme,“ říká Veronika Hokovská.
Další „výhodou“ Diamantové cesty podle Veroniky je, že umožňuje začlenit meditaci i smysluplné jednání do „civilního života bez složitých restrikcí a ztuhlých pravidel. Jsou to metody, které přímo poukazují k podstatě naší mysli, k našemu potenciálu. Jejich cílem je plný lidský rozvoj, štěstí ve smyslu vnitřního naplnění a vnitřní svobody, kdy nejsme pod tlakem našich osobních obav a očekávání.“ Připadá Veronice dnešní doba k duchovnímu rozkvětu příznivá, nebo je podle ní naopak náročná, spíš doba duchovního temna? „Asi každá doba je něčím problematická. Máme velkou výhodu, že žijeme ve svobodné společnosti, kde si můžeme do velké míry zvolit svůj způsob života. Máme dostatek vzdělání a materiálního zabezpečení pro duchovní praxi. Z tohoto pohledu je naše doba velmi dobrá. Z druhé strany je tu ale také zmatek a neschopnost naše dobré podmínky docenit, lenost a pohodlnost. Každá doba má své výzvy a tou naší je nebýt líní a vidět, že dobré podmínky a svobodu je lehké ztratit a těžké vydobýt zpět.“
Zakotveno v bezpečném přístavu
To, že žijeme v době, která nám umožňuje přizpůsobit si podobu víry našim momentálním potřebám a situaci, má z filozofického hlediska jistě sporné i pozitivní body. Mnohým při těchto proměnách nejde o prosazení vlastních nepoučených představ, ale o snahu „přeložit“ rituály do dnešního jazyka. Patří mezi ně i křesťanské společenství International Christian Fellowship (ICF), které lze v Česku najít v Praze, Brně a brzy i Plzni a jehož pastorem je Daniel Skokan. Hnutí, které vzniklo před 23 lety v Curychu a má několik desítek center v Evropě i mimo ni, se od ostatních církví podle Daniela Skokana „nesnaží odlišit teologií nebo věroukou, ale stylem, jakým církev děláme, tedy tak, aby byla srozumitelná pro moderního člověka. Bohoslužbě říkáme celebration (česky slavnost, pozn. red.), v sále je přítmí a na pódiu hraje kapela ve stylu pop rocku za doprovodu blikajících světel. Texty písní obsahují vyjádření běžných křesťanských modliteb a písní a většina je v angličtině. Promluva kazatele obsahuje citáty z Bible, odkazy na novinové články a životní příběhy. Vše doprovázejí na plátno promítané záběry z kamer proložené obrázky, texty, citáty a ilustračními videy. Celá celebration obvykle trvá hodinu a čtvrt.“
Pražská ICF má jedno vlastní specifikum: jejím kostelem je loď. Původně překladní loď z roku 1925, která kotvila v Hamburku, koupilo společenství z vlastních příspěvků a nechalo ji zrekonstruovat. Nyní kotví v holešovickém přístavu. Při vstupu host prochází foyerem a barem, což může zvednout leckteré obočí, ale zdejší bar nefunguje jako místo bujarých večírků. Spíš má být dalším důkazem, že ICF se snaží nabízet místo k setkání s Bohem v podmínkách odpovídajících reálnému životu moderního člověka. Konečně, 60 % hostů kostela na lodi je prý ve věku 20 až 35 let.
Co pro pastora ICF znamená nadcházející období adventu? „Pro člověka je to příležitost si uvědomit, kdo jsou ti jeho VIP, tedy lidé, které v tomto období rádi navštívíme, dáme si s nimi večeři, dáme jim dárky. Ježíšův vzkaz může být smysluplný i pro dnešního člověka: Lze být štědrý bez lásky, ale není možné milovat a nebýt štědrý. Láska je něco, co dáváme, protože to i přijímáme. A když máme pocit, že naše láska selhává, hledáme větší zdroj, hledáme někoho, kdo má schopnost posílit lásku, kterou dáváme, tím, že přijmeme lásku od něj.“
Jak vnímá Daniel Skokan situaci v českém církevním životě a v duchovním životě moderního člověka vůbec? „To nelze snadno generalizovat. Sice se v Česku statisticky řadíme mezi nejateističtější země na světě, ale také se podle statistik 70 % Čechů občas pomodlí, když mají pocit, že potřebují pomoc. Máme mnoho lidí, které bych nazval ‚něcoisty‘ – věří, že něco je, občas se pomodlí, diskuze o myšlenkách spojených s vírou jsou pro ně přitažlivé, Bible je kniha, kterou by si třeba někdy i rádi přečetli, ale církev je pro ně nepochopitelná nebo nepřátelská záležitost. Pak jsou zde lidé, které by šlo nazvat ‚nominální věřící‘ – účastní se bohoslužeb nebo aktivit církví, ale nedovolují hlásaným myšlenkám, aby měly praktický dopad v jejich životě. A pak je skupina praktikujících věřících. Snaží se žít podle toho, co říkají, a mluvit podle toho, co žijí. Poslední skupina jsou asi fundamentalisté. Ostatním chtějí vnutit své přesvědčení třeba i násilím, protože podle nich jsou všichni ostatní špatní. Nejde tedy generalizovat a říct, kde se nachází moderní člověk, protože moderní společnost je tento neuvěřitelně pestrý mix. Kdybych však už generalizovat musel, řekl bych, že moderní člověk je otevřený a že žijeme v příznivém období.“
Tělo na cestě k Duchu
Při dnešní globalizované záplavě praktik odjinud nás aspoň občas musí napadnout, zda je něco nedostačujícího na našich vlastních tradicích, že jsme se tak hladově vrhli směrem na Východ a vlastně i dál na Západ, jen ne domů. Jednou z věcí, které nás na Východě často přitahují, bývá vřelý a kreativní vztah k tělesnosti a „oduchovnělému“ pohybu. Na Sedmičce je bohatá nabídka jógových a jiných pohybových studií, jež skrze práci s tělem paradoxně nabízejí přesah za záležitosti těla. Jedním z nejstarších je jógové studio Akasha, které sídlí v Kostelní ulici. Jeho podtitulem je Jóga srdcem a pro jeho majitelku Veroniku Švecovou srdce představuje „prostor pro cítění a naslouchání sobě samému. Pokud něco děláme srdcem, konáme tak s citlivostí a respektem.“
Lidé přicházejí do studia s různými motivacemi, od zdravějšího těla až po duchovnější aspirace, ale ne proto, že chtějí následovat nějakého gurua. „Mnoho studentů, kteří k nám chodí, stejně ví, že hlavní práce je vždycky na nich, ať už řeší problémy s bolestí, pohybem anebo hledají duševní ukotvení a klid. Paradoxně v jógové filozofii jsou mysl a její pochody stejně jako naše tělo hmotné, ale jedná se o hmotu na jemnější úrovni. Proto nelze nikdy zcela oddělit práci na těle od duševní stimulace. To ale neznamená, že je něco špatného na tom, aby někdo docházel na lekce jógy jako na ‚moderní tělocvik‘.“
Studio Akasha kromě pestré nabídky jógových lekcí a seminářů nabízí i další metody, které nepracují jen s tělem, ale i s pozorností a vědomím, jako například Feldenkraisova metoda. Veronika, která sama tuto metodu také vyučuje, říká: „Studenti často mluví o tom, že lekce mají duchovní rozměr. Jsou pro ně meditací v pohybu, časem, kdy zakoušejí svěží a laskavou čerstvou pozornost a živost těla i ducha. Kupodivu se takového naladění dá dosáhnout jemnými, neurputnými a občas dost neobvyklými pohyby. Cíl metody spočívá v možnosti plněji vnímat a znát sebe sama. To mi přijde jako dostatečně duchovní činnost, která je ale stále zasazená v těle. I když to může znít trochu ‚ezotericky‘, myslím, že právě sebepoznání je základem mnoha duchovních tradic. A je to dlouhá cesta, která většinou není jenom procházka růžovou zahradou.“ Na Sedmičce naleznete i Studio Alexandrovy techniky, která se zabývá propojením mysli a těla a pracuje i s hlasem, dechem a celkovým postojem.
Láska je nejvíc
Začali jsme v samém srdci Prahy 7 u kostela svatého Antonína a končíme těsně na hranici Sedmičky a Šestky – jen kousíček od Letenských sadů zde v podstatě v jednom bloku sídlí hned dvě církevní společenství. Na ulici Milady Horákové 85/95 najdete Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, lidově zvané mormoni. Za rohem v ulici Na Špejcharu 3 sídlí Obec křesťanů – hnutí za náboženskou obnovu. O adventu si s námi povídala členka Obce křesťanů a Rady Obce křesťanů v ČR Johanka Černohorská: „Slovo advent vychází z latinského slova adventus, což znamená příchod. Otevřeme-li svá srdce a uděláme prostor, tak do něj může něco vstoupit a proměnit nás v láskyplnou bytost. V každodenním životě to můžeme naplno prožívat se svou rodinou a dětmi formou příprav svých bytů a domů, ale nejpodstatnější je prožívání se svými nejbližšími v lásce a porozumění. Pro městského moderního člověka to znamená zastavení se od všech shonů a spočinutí ve svém vlastním nitru. Děti u nás mohou prožívat čas adventní na dětských nedělích a na Adventní slavnosti pro malé i velké, kdy se v přítmí domu zapalují svíčky, zpívají se písně a vypráví se příběh o Marii a jejím putování.“
Za výzvu pro dnešního člověka Johanka považuje „zorientovat se ve světě, v jeho pestrosti si najít to své a především sám sebe. Může si vybrat to, co s ním nejvíce rezonuje, a náboženství, jaké mu vyhovuje.“ Důležité prý je se v daném společenství cítit „tak nějak mezi svými“. Johanka to našla v křesťanství, které podle ní má v sobě tradici i hloubku. „Je plné laskavých příběhů a zázraků. V časech náročných a pro nás nepříznivých nám může dát velkou sílu k překonání. Jedním ze základních pilířů křesťanství je přesvědčení, že základem všeho bytí je láska a z ní vyplývající soucit a obětavost.“
Naše putování po oázách klidu a dobré vůle zakončíme slovy, která přestože byla vyslovena farářem Husova sboru panem Doškem, vyjadřují něco, co o Vánocích v sobě aspoň trochu ochutnáme všichni: „Podle apoštola Pavla máme na této zemi tři základní síly. Víru, naději a lásku. A láska je z této trojice největší. Láska žitá, neformální, nesentimentální, ale vycházející vstříc bližnímu s otevřenou dlaní. Láska, která je schopna sounáležitosti v radostech i starostech a která činí věci okolo nás lepšími.“