Není to zrovna to nejveselejší prázdninové téma, ale právě čas dovolených bývá obdobím, kdy případy domácího násilí eskalují. Stereotyp všedních dní vystřídají intenzivní společné chvilky a ty některé páry prostě neunesou. „Stres dnes hraje velkou roli – ztrácíme citlivost na vztahy, stačí nějaká vnější zátěžová situace jako třeba narození dítěte nebo ztráta zaměstnání a mechanismy zdravé rodiny můžou přestat fungovat,“ komentuje to Petra Wünschová, vedoucí centra Locika, které se zaměřuje na práci s dětmi ohroženými domácím násilím.
Dle odhadů neziskových organizací tiká časovaná bomba v každé třetí rodině. „Podle nejaktuálnějších výzkumů zažívá domácí násilí každá šestá žena v ČR a děti v těchto rodinách jsou téměř vždy svědky domácího násilí,“ varuje Wünschová.
Domácí násilí začíná navíc velmi nenápadně a oběť zpravidla dlouho nevnímá, že situace už překročila únosnou mez. Domácí násilí totiž nejsou jen kopance a facky, ale také ponižování či společenská nebo ekonomická izolace. Obecně jej lze definovat jako jakékoliv chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach. Právě skrze něj pak násilný partner kontroluje chování druhého. „Když dojde k fyzickému útoku, většinou oba partneři cítí, že to není v pořádku. Ale omezování autonomie, například tím, že vám partner nedovolí jít někam bez něj, si může žena vysvětlit i tak, že ji prostě má její partner moc rád a chce být pořád s ní, a to už se rozpoznává mnohem hůř,“ vysvětluje Wünschová. Ostatně právě izolace, zvýšená kontrola a překračování zdravých hranic vztahu pod zástěrkou lásky až za hrob mohou být prvními signály toho, že něco není v pořádku.
Šest let s násilníkem
Případy, kdy se oběť odhodlá ukázat prstem na svého partnera a veřejně přizná, že jí její nejbližší ubližuje, jsou ale spíše ojedinělé. Často se totiž obává o osud dětí. A velký otazník se také vznáší nad budoucností. V situaci, kdy je velké procento žen na svých partnerech ekonomicky závislých, se násilí čelí o to hůř. „Neměla jsem kam jít, matka mi pomocnou ruku nepodala. Netušila jsem ani nic o možnosti vykázání, ani o další pomoci,“ svěřuje se dvaatřicetiletá zdravotní sestra Jana, která si násilí ze strany svého partnera nechala líbit šest let.
„Dlouhou dobu jsem si myslela, že to tak má prostě být. Začalo to slovním napadáním. První útok proběhl, když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, kopal mě do břicha a křičel na mě. Většina důvodů k hádce byla to, že se mu nevěnuji. Někdy ale stačilo, že mám moc krátké tričko. Když viděl krev, přestal. Pokaždé se mi omluvil a dělal, jako že má výpadek paměti. Někdy chtěl, abych ho po útoku ještě opečovávala,“ vypráví Jana, která v nemocnici skončila jen jednou se zlomeným malíčkem. Slovní a fyzické útoky nebyly to jediné, čemu musela čelit. „Měla jsem vymezený čas na pohyb venku, věděl přesně, jak dlouho mi trvá trasa do školky a na nákup, a když jsem se trochu zdržela, byl hned další důvod k hádce. Nedával mi peníze, měla jsem tři děti v plínkách a čtyři stovky na týden včetně jídla.“
Jana měla často modřiny a monokly, nikdo se jí ale na nic nezeptal. Když křičela o pomoc, sousedé jim jen vynadali, že dělají rámus. „Sousedi o tom určitě věděli, ale báli se, aby se do něčeho nezapletli, aby neměli problémy,“ říká Jana, které pomohly až pracovnice Oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Po šesti letech se tak konečně odhodlala odejít. Útočiště našla v azylovém domě v Praze a na svého partnera podala trestní oznámení.
Mýty o domácím násilí
Jedním z převažujících mýtů o domácím násilí je to, že se týká především sociálně slabších párů, lidí, kteří mají problémy s alkoholem či drogami. Domácí násilí se ale vyskytuje napříč společností a týká se i vysoce postavených a vzdělaných lidí. „Během přednášek, které pořádáme ve velkých firmách, se s námi přijde poradit každý třetí až pátý člověk. Setkala jsem se například i se zcela absurdní situací, kdy žena velmi bohatého muže musela vystačit s padesátikorunou na den,“ popisuje Wünschová.
Častější je sice násilí muže vůči jeho partnerce, nicméně obětí mohou být i muži. Ve výzkumné studii z roku 2006 s názvem Domácí násilí – násilí na mužích a seniorech referovala 4 % českých mužů, že zažili v průběhu svého života vyústění partnerské hádky ve fyzické napadení ze strany partnerky. Muži coby oběti domácího násilí však celou situaci skrývají ještě mnohem častěji než ženy. Nedefinují se jako oběť, zažívají stud či váhají kontaktovat policii, protože se obávají, že jim neuvěří a nakonec budou stíháni oni. „Nemám ráda nálepkování pachatel – oběť. Věci jsou často složitější, u fyzického násilí ale podle našich zkušeností převažují coby pachatelé muži, u toho psychického nehraje pohlaví takovou roli,“ komentuje Wünschová.
Důležité z hlediska terapeutů je začít s problémem pracovat hned v jeho počátcích. „Pokud se nic neudělá a chování se nezmění, rodina se na problém adaptuje, ten se změní v chronický a vzniknou patologické vztahy. Lidé často přijdou, až když jim jde o život a situace už vlastně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, a to je na záchranu rodiny opravdu pozdě,“ varuje Wünschová, podle níž je důležité propagovat zdravou normu. „Pokud mají například děti strach, že se tatínek vrátí domů, pak je to jasný signál, že je něco špatně. Samozřejmě pokud jde o dlouhodobou situaci, a ne že zrovna mají v žákovské pětku,“ podotýká Wünschová.
Zastavit epidemii
Klíčovou roli zde může sehrát rodina, známí, ale i okolí, tím, že nebude zavírat oči a nabídne pomocnou ruku, třeba jen hlídání dětí, aby ohrožená osoba mohla vyhledat pomoc. Důležité je brát celou věc vážně a nebagatelizovat ji ani nehledat pro útočníka alibi a omluvy. Naopak – nebát se upozornit, že to, co například naše kamarádka zažívá, už je příliš.
Pomoc v této nelehké životní situaci nabízí také celá řada center a neziskových organizací, kam lze pro radu přijít i zcela anonymně. V případě, že násilí eskaluje, lze využít také takzvaný institut vykázání, kdy policie zamezí kontaktu obou partnerů. Lidé se mohou obrátit i na oddělení sociální péče radnice Prahy 7. Ta nedávno zřídila takzvaný krizový byt. Ubytování je zde na prvních deset dní zdarma a součástí je i intenzivní spolupráce se sociálními pracovníky Prahy 7 a hledání dlouhodobého řešení nejen pro matku, ale i děti.
Velmi často se totiž děje to, že žena sice odejde ze vztahu kvůli domácímu násilí, ale s dětmi už nikdo nepracuje. Děti však vyrostou a bohužel často opakují stejné vzorce chování, mohou začít napadat i matku, tak jak to viděly u otce, když byly malé. Aby se to nedělo, je cílem právě centra Locika. A i tady platí, že čím dřív se začne, tím lépe. „Nejsmutnější je, když sem přijdou děti, které jsou na situaci doma vlastně adaptované. Byla jsem svědkem situace, kdy otec napadl maminku, ta byla celá od krve, a jejich holčička na to vůbec nereagovala. Pro ni to byla zcela běžná věc, věděla, že jí otec neublíží, že tyhle věci se dějí mezi tátou a mámou. Pak se ale vše daleko hůř mění, s čím mladším dítětem začneme, tím větší je šance, že mu pomůžeme,“ podotýká Wünschová. Centrem, které sídlí v Praze 7, prošlo od jeho otevření v červnu 2015 již přes 140 dětí. Momentálně zde vzniká komunitní skupina pod zkratkou KOS, která chce propojit všechny ty, kteří se s fenoménem domácího násilí setkávají – od sociálních pracovníků přes lékaře, učitele a školní psychology až po policii. Cílem je sdílet informace a zlepšit spolupráci při odhalování a řešení případů domácího násilí.
Zanedbané stařenky a stařečkové
Ostatně právě lidé, kteří v dětství zažili domácí násilí, se mohou dále mstít na svých rodičích. Stále častěji se s nějakou tou urážkou či emočním vydíráním setkávají i senioři. Na rozdíl od mladého člověka jsou ale možnosti, jak se této situaci vzepřít, v případě seniorů podstatně omezenější. „Řešení je vždy svízelné. Senioři si nechtějí situaci přiznat a berou ji jako své selhání při výchově. Nutno dodat, že pachatelem je obvykle rodinný příslušník,“ vysvětluje Marie Hronová, ředitelka Pečovatelského centra Prahy 7. Senioři se ani nechtějí se svým problémem nikomu svěřit, bojí se a stydí. „Hrůza z toho, že půjdou do nějakého zařízení, je často tak velká, že si to prostě radši nechají líbit,“ popisuje Naďa Zelinková, vedoucí oddělení sociální práce z Prahy 7.
Každopádně radnice nebere tuto problematiku na lehkou váhu. Pečlivě zkoumá veškeré podněty, které lze zaslat i anonymně. „Vždy zachováváme co nejvyšší diskrétnost, k případům přistupujeme citlivě a zodpovědně. Někdy docela trvá, než se celou záležitost podaří rozklíčovat,“ říká Zelinková.
„Pamatuji si například na kauzu invalidního důchodce, vysokoškoláka, který žil se svou matkou a ,pečoval‘ o ni. Dělal to chytře, sám jí aktivně neubližoval, ale nedával jí třeba jíst, napouštěl jí studenou vanu, nechal ji uklouznout, čaj jí dával do skleněného půllitru, který neuzvedla a tak dále. Té paní bylo 76 let a vážila asi třicet kilo. Když jsme jí pomáhali do sanitky, jen zašeptala – děkuji vám moc,“ líčí Naďa Zelinková.
Paní dožila v pečovatelském domě, kam měl syn zákaz vstupu. Na případ tehdy radnici upozornila synova přítelkyně. Úřad také pravidelně provádí takzvanou depistáž. Sociální pracovníci navštěvují seniory v jejich bytech a zjišťují, zda využívají vše, na co mají nárok, a zároveň sondují, zdali nejsou vystaveni nějakému trápení.
Docela časté je, že senioři i v pokročilém věku stále živí své děti. „Stará paní vám řekne: Však on je hodnej, že mi dojde nakoupit. To, že její 50leté dítě žije z jejího důchodu, jí vůbec nepřipadá zvláštní. Není to sice v pořádku, ale my s tímhle nic nesvedeme – to je prostě individuální volba,“ popisuje Renáta Hrubcová z oddělení sociální práce a dodává: „Jako pečující máte teoreticky nárok na celou řadu dávek a často to nejsou zanedbatelné částky, a tak se péče o příbuzného může stát vlastně tak trochu lukrativní. Někdy se může opravdu jednat o parazity, kteří péči zanedbávají.“
Je nezpochybnitelné, že pečovat o blízkou osobu a vidět, jak postupně odchází a mění se vám před očima, je velice náročný úkol. „Často vznikají problémy proto, že to ti pečující prostě nezvládají – stačí, když se přidají nějaké další potíže třeba v práci. Je ale důležité si to přiznat a neventilovat si vztek a frustraci na seniorovi,“ varuje Zelinková. Někdy je ale situace i opačná a týraným se stane pečující – jsou na něj kladeny obrovské nároky. „Jedna stará paní měla zvoneček, a kdykoliv něco potřebovala, zvonila na členy rodiny a dožadovala se péče,“ popisuje Ludmila Koudelová, sociální pracovnice z Prahy 7. Radnice proto nezapomíná ani na pečující. Pečovatelské centrum nabízí nejen službu denního stacionáře, domluvit lze i delší pobyt seniora, ale v běhu jsou také další podpůrné programy pro lidi, kteří pečují o své blízké. ○
Pomoc z úřadu
Oddělení sociální péče
Naďa Zelinková / tel.: 220 144 097, 739 553 133 /
email: zelinkovan@praha7.cz
Oddělení sociálně právní ochrany dětí
Vlasta Kopřivová Koníčková / tel.: 220 144 186 / email: konickovav@praha7.cz
Zeptejte se bez obav – anonymní konzultace
tel.: 220 144 087, 739 553 133 /
email: socialnipomoc@praha7.cz
Rady a podpora z neziskovek
Acorus
Dělnická 213/12, Praha 7 (vchod z ulice Tovární 11) /
nutno se předem objednat na tel.: 283 892 772 /
email: info@acorus.cz / www.acorus.cz
Bílý kruh bezpečí
U Trojice 2, Praha 5 / tel.: 257 317 100 /
email: bkb.praha@bkb.cz / www.bkb.cz
Intervenční centrum
Chelčického 39, Praha 3 / tel.: 281 911 883,
734 510 292 / email: icpraha@csspraha.cz /
Centrum Locika
Dukelských hrdinů 1, Praha 7 / tel.: 273 130 878,
734 441 233 / email: info@centrumlocika.cz /
Profem
Plzeňská 846/66, Praha 5 / tel.: 608 222 277 /
email: poradna@profem.cz / www.profem.cz
Rosa
Podolská 242/25, Praha 4 – Podolí /
tel.: 241 432 466, 602 246 102 /
email: poradna@rosa-os.cz /
www.rosa-os.cz, www.stopnasili.cz
SOS centrum Diakonie ČCE
Varšavská 37, Praha 2 / tel.: 222 514 040,
777 734 173 / email: vztahy@diakonie.cz /
Život 90
Karoliny Světlé 18, Praha 1 / tel.: 222 333 500 /
email: seniortelefon@zivot90.cz, poradna@zivot90.cz /
Pomoc na telefonu
Acorus 283 892 772
Bílý kruh bezpečí 116 006 (zdarma)
Dona 251 511 313
Pražská linka důvěry 222 580 697
Linka seniorů – ELPIDA 800 200 007
(zdarma, 8–20 hodin)
Život 90 – Senior telefon 800 157 157
(zdarma, non-stop)
Help linka Stop násilí 608 004 444 (16–20 hodin)
Rosa 602 246 102 (Po–Pá 9–18 hodin)
Internetové odkazy
Adresář azylových domů www.azylovedomy.cz
Linky důvěry www.capld.cz
Informace a seznam občanských poraden
Adresář rodinných poraden www.amrp.cz
Chvíle bez útočníka
Od června 2004 je týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě trestným činem a od ledna 2007 získala Policie ČR oprávnění vykázat násilníka z bytu nebo z domu na deset dní. Od zavedení tohoto opatření do konce března 2016 bylo v celé ČR vykázáno 10 641 osob.
