Procestovala kus světa – autostopem, s batohem na zádech a minimem peněz. V posledních letech míří nejradši do hor, kde se toulá po sedmitisícovkách a usiluje o titul Sněžného leoparda, tedy spíše leopardice. Čtyři z pěti sedmitisícových vrcholků bývalého Sovětského svazu už právnička Kateřina Mandulová zdolala, na tom posledním jí horolezeckou hantýrkou řečeno od loňska visí pytel.

Co pro vás znamená cestování?
Pro mě je to cesta k pochopení, co reálně trápí tenhle svět. Cestování mi nabízí bezprostřední zkušenost, která doplňuje mediální obraz. To, co se nám na dálku z perspektivy domácího gauče nějak jeví, může být úplně jinak. Proto cestuji. V posledních letech všichni lítají po celém světě jak ztřeštění, přitom polovina lidí cestování k životu nepotřebuje a dělá to jen proto, že se to nosí. Je ale velký rozdíl mezi tím, když si člověk potřebuje takzvaně odfrknout a na chvilku zmizet před svou každodenností na dovolenou, a hlubším cestováním, které jde po podstatě a které chce věcem rozumět. Na to dovolená nestačí. Proto raději cestuji dlouho a pomalu a ráda se vracím na místa, která znám.

Co je ta vaše otázka, na kterou hledáte na cestách odpověď?
Mým tématem je vztah Ruska k okolnímu světu, konkrétně jeho imperialistická epocha. Vlastně mě to provází už od maturity. Z dějepisu jsem si tehdy vylosovala imperialismus a maturovala z reforem Meidži. Hrozně mě to zajímalo, protože je to klíč k porozumění aktuálním geopolitickým problémům – k tomu je ale potřeba vydat se do Ruska, Indie a pochopit vliv Číny. Tohle všechno se pak potkává ve Střední Asii, a proto tam pořád strkám nos. (smích) Je totiž zajímavé sledovat, jak se ty země dostávají z komunistické minulosti, jakým způsobem se tam rodí občanská společnost a jak se vyrovnávají s problémy, které tam socialistický marasmus zanechal. Třeba v Kyrgyzstánu se za poslední rok velmi proměnila atmosféra, zmizel bývalý prezident a s ním i kult osobnosti a najednou se tam trochu lépe dýchá.

Kdy jste tam byla poprvé?
To bylo v roce 2001, tehdy zrovna sundali z hlavního náměstí sochu Lenina, což byl hrozně přelomový okamžik. Teda oni se jí úplně nezbavili, jen ji přemístili někam na nádraží, tak trochu ji schovali. Na hlavní náměstí pak vystavili Akajeva, což byl tehdejší prezident – i to byl jistý posun. Pak zase dali Akajeva pryč, v mezidobí tam prý byla nějaká baletka a teď už je tam kyrgyzský bájný hrdina Manas. (smích)

Navštívila jste i další postsovětské republiky. Jak byste zhodnotila tamní situaci?
Je otázka, jakým způsobem se tyto země vypořádají se svými silnými sousedy. Středoasijské státy mají dost těžkou pozici, jsou to relativně malé státy, které budou řešit přelidnění, nedostatek vody a další velké problémy. Nemůžou je však vyřešit samy, ale jen v návaznosti na to, co chce Čína a Rusko. Jsou tak trochu chyceny mezi dvěma kameny. Samozřejmě velkým problémem je korupce.

Setkala jste se s ní i vy osobně při vašich cestách?
Já jsem se setkala s úplatky maximálně ve formě podarků (rusky dárek – pozn. red.). Třeba při přejezdu hranice mezi Kyrgyzstánem a Kazachstánem uspokojila celníky láhev fanty. Ale korupce a netransparentní podnikání je vidět i na cestovním ruchu, třeba při provozování základních táborů pro horolezce pod sedmitisícovkami. V Tádžikistánu pod Pik Kommunizmou ovládá base camp (základní tábor – pozn. red.) jediná polostátní společnost – taky to vůbec nefunguje a služby jsou mnohem horší. Naopak v Kyrgyzstánu je možné si vybrat a servis je o něco lepší. Já jsem soutěžní právník, takže mě tyhle věci zajímají. (smích)

Stojí se tam taky na lezení fronty, jak se to říká o Himálaji?
To ne. Jsou to přeci jenom komerční kopce, takže žádná panenská příroda bez zázemí jako třeba v Pákistánu. Tady máte organizované základny, dopraví vás helikoptéra a existuje tu i základní infrastruktura a nějaká Máša vám uvaří polívku. Na skalách jsou v klíčových místech natažená fixní lana, která dělají vrchol přístupnější. Na druhou stranu sovětské sedmitisícovky naštěstí tolik netáhnou a vzhledem k objektivnímu nebezpečí se sem ani moc lidí nehrne. Třeba pro lezení na Pik Pobědy mám obvykle problém někoho zlákat. Nikomu, kdo ví, o co jde, se tam nechce.

Řeší vůbec někdo, kolik máte s lezením zkušeností?
To ne, ale samozřejmě se předpokládá znalost pohybu na ledovci, vyprošťování z trhliny a orientace v terénu, kde permanentně hrozí průšvih. V 7000 metrech to opravdu není výlet na Sněžku. (smích) Na druhou stranu tam ale není člověk úplně napospas. V base campu vás minimálně pozoruje náčelník dalekohledem. Když ale vykročíte ze základního tábora, máte zodpovědnost sám za sebe a musíte se umět zorientovat, ideálně vylézt na vrchol a bezpečně se vrátit.

Jste ve spojení?
Ano, každý dostane takzvané racio neboli vysílačku a každé ráno a večer se hlásí, aby měl styčák přehled, co se tam nahoře děje. A když je nějaký průšvih, tak se to řeší.

Je tam třeba nějaký lékař?
Doktor tam je, a když zrovna není namol, dohlíží na aklimatizaci horolezců. Pokud se nepletu, tak na všechny neduhy ordinoval jen klid, zpravidla jeden den oddychu. Když na moje parťáky spadla lavina a měli otřes mozku, tak jim doktor nařídil čtyři dny klidu. To už signalizovalo něco opravdu vážného. (smích)

Jakou sedmitisícovku jste se pokoušela zdolat jako první?
První pokus byl na Chan Tengri, ale bohužel bez úspěchu. Došli jsme jen do C3 – třetího postupového tábora a skončili při pokusu o vrchol v 6500 metrech. Nebylo dobré počasí, čekali jsme na podmínky v hrozné bouři osm dnů, a když konečně došlo na vrcholový pokus, tak jsem omrzla. Naštěstí jsem to zachytila včas, takže mi nic nemuseli řezat, ale byly z toho půl roku bolavé prsty a palce na nohou trošku černé.

To tedy nebyl dobrý začátek.
To tedy ne, na vrchol jsme tehdy nedošli, a když použiju naši hantýrku, tak jsme tam takzvaně pověsili pytel. Další sezonu jsme jeli na Korženěvskou. Mysleli jsme si, že vylezeme i Pik Kommunizma, tedy další dvě sedmitisícovky z té leopardí pětice. Zvládli jsme ale sotva Korženěvskou, na Kommunizmě sebrala kluky již zmíněná lavina, ze které se ale zázrakem vybabrali. Výlet nešel podle plánu. Představovali jsme si, že to bude lehké, ale vůbec to tak nebylo.

Když jsme u té hantýrky, jak se vlastně řekne, když tu horu zdoláte?
Zdolat ani dobýt se moc nepoužívá, spíš že nás to tam pustí. Chan Tengri znamená v překladu Pán stepi, takže je to vlastně audience u takového božstva. On buď „vpustkajet“, nebo „nevpustkajet“ (rusky pustí nebo nepustí – pozn. red.), podle toho, jak se mu zrovna chce. (smích)

Někdy je asi potřeba si s ohledem na počasí na tu audienci počkat…
Ano, to jsme zažili při dalším pokusu na Pik Kommunizmě. Spoustě lidí se to tehdy nepovedlo, ale my jsme si s sebou vzali strašně moc věcí, a když bylo škaredě, tak jsme seděli ve stanu a čekali na hezké počasí, až nás to pustí. Trvalo nám to 11 dnů. Ten vrchol jsme si vlastně vyseděli.

To se asi nehodnotí, za jak dlouho tam člověk dorazí… Prostě pustila nebo nepustila.
Ano, tehdy pustila. (smích) Já rekordy nelámu.

Na návštěvu ke zmíněnému Pánu stepi neboli na Chan Tengri jste se dostala na druhý pokus…
Vrátila jsem se tam v roce 2017 s kamarádem. Ten ale po cestě zjistil, že se mu vlastně nahoru nechce. Zapomněl, jaká je to dřina, a až na místě si uvědomil, že to není úplně zadarmo. (smích) Tak jsem si vzala batoh a svůj malý stan a šla sama. Ani z toho nemám žádnou vrcholovku, ale to nevadí, o fotky nejde.

Šlo to hladce?
No, tehdy jsem to málem vzdala. Měla jsem strach, že přijde špatné počasí, a nechtěla jsem riskovat. Před vrcholem jsem to chtěla otočit, ale styčák řekl do vysílačky: „Davaj do vršiny!“ (rusky pojď až na vrchol – pozn. red.), tak jsem si řekla dobře a šlapala dál. Když jsem jim volala z vrcholu, na oslavu si dole otevřeli pivo.

To jste jim důvěřovala?
Jasně, oni mají v základním táboře lepší perspektivu, vidí, jak se mraky pohybují. Člověk nahoře může mít pocit, že je v průšvihu, ale ve skutečnosti je to jen malý mráček. Navíc jsou to zkušení horalé a mají místní podmínky přečtené.

Vám ale někdy horolezectví nestačí a kombinujete jej i s lyžováním…
Ano, jedno léto jsem chtěla vyrazit na Pik Pobědu, ale kamarád z toho vycouval a samotné se mi nechtělo. Tak jsem šla na Pik Lenina, který je hodně komerční, protože je to velmi přístupná hora. Vzala jsem si tehdy s sebou lyže, dostopovala z Biškeku kamionem přes celý Kyrgyzstán a ty lyže vytáhla nahoru do 6100 metrů, což bylo docela náročné. A pak samozřejmě sjezd dolů, není to lehké udýchat. V šesti tisících metrech se hůř dělají oblouky, navíc jsem jela natěžko s batohem. Žádný požitek z jízdy, ale chtěla jsem si to zkusit.

Říkám si, jestli vám nechybí adrenalin…
Nechybí. (smích) Naopak já se pohybuju velmi bezpečně a snažím se nepřeceňovat síly. Vždycky mám na paměti, že mám jenom jeden pokus.

Takže jste nikdy nebyla blízko velkého průšvihu?
Vždycky jsme to nějak zvládli, naposledy na Pik Pobědě. Odvážil se tam se mnou kamarád Martin. Na ten kopec totiž nikdo nechce. (smích) Byli jsme silná dvojka a měli jsme dobrou šanci na vrchol, ale nepodařilo se nám trefit do krátkého okna stabilního počasí. Dostali jsme trochu na frak v bouři v sedmi tisících. Sice jsme věděli, že přijde balšoj snjeg (rusky velký sníh – pozn. red.), ale říkali jsme si, že jeden den to přežijeme a uvidíme…

Jak dlouho to trvalo?
24 hodin, ale to stačilo. Vylézt totiž každou čtvrthodinu ven do té vichřice a odhazovat sníh, který se na vás hrne, být vystavený větru a sněžení, není žádná legrace. Já v tu chvíli radši vařím, i když normálně nevařím. (smích) Najednou je ze mě ženská. Ne, že bych neodhazovala vůbec, ale přeci jen jsem slabší mašina. Ten nepoměr sil mezi námi byl ale rozhodující. Pokračovat jsme mohli jen za podmínky, že oba budeme stejně silní v prošlapávání a odhazování sněhu. To jsme objektivně nebyli, takže jsme to vzdali.

Co jste tehdy v té vánici vařila?
Sníh! (smích) V tom jsem dobrá, i když to není žádné kulinářské umění. Roztápíte sníh na horkou vodu a tím zaléváte travel lunch, takové jídlo v pytlíčku s instantní stravou, to je celé.

Jak často vlastně během expedice jíte?
Ráno se člověk musí trochu najíst, většinou spolkne nějaké vločky, a potom večer, během dne máme po kapsách drobné sladkosti, ale většinou není ani chuť. No, zhubli jsme tam.

Jak vás napadlo pustit se do Sněžného leoparda?
Pořád jsem kolem těch kopců brousila, obdivovala jsem hrdinské počiny ruských horolezců a postupně jsem se odvážila lézt nahoru… No a s jídlem roste chuť. Teď už je to tak načaté, že je škoda to nedokončit. Málo lidem se podaří dosáhnout všech pěti vrcholů. Tak uvidíme, ten nejtěžší kopec mě pořád čeká.

Kolik je vlastně na světě lidí, kteří se tímhle mohou pochlubit?
Celosvětově asi šest stovek, z toho žen bude kolem dvaceti. Přitom na ty kopce se leze od padesátých let a o všech výpravách se vedou pečlivé záznamy.

A kolik máme leopardů v Česku?
U nás jsou dva chlapíci, kteří to zkompletovali: Standa Šilhan a Pepa Milfajt.

Takže byste byla první žena…
Ano, to by bylo fajn, ale musím tam vylézt. Letos to kvůli koronaviru nepůjde.

Měla jste to v plánu s tím samým parťákem?
Ne, tomu už se tam nechce. (smích) Tyhle kopce jsou problematické. Jsou srovnávané s těžšími osmitisícovkami v Himálaji. Pik Poběda je hodně severně, je tam zima, klima je oproti Himálaji drsnější. Navíc má Poběda velmi špatnou statistiku, co se úmrtí týče – je to zlá hora.

Jak to?
Je tam spousta lavinózních úseků, a i když jsou podmínky dobré, každou chvíli hrozí, že se to utrhne. Také je tam velký ledopád, z něj se ulamují kousky ledu a padá to na hlavu. Lezecký terén na výstupovém žebru není dobře zajištěný, lidi z toho občas padají. Když už se dostanete zdárně do sedmi tisíc metrů, pořád zbývá urazit dlouhých sedm kilometrů k hlavnímu vrcholu. Čtrnáct kilometrů na hřebeni v sedmi tisících metrech je hrozně moc. Je to terén, ze kterého se špatně utíká, takže kdykoliv se počasí zhorší, člověk tam uvízne a nemůže se vrátit.

Ani helikoptéra by vás nezachránila?
Takhle vysoko už ani vrtulníky nelítají, ty mohou do 5500, možná do 6000 metrů. Tam možná vyzvedávají nějaké mrtvoly. Nejsou to Alpy, kde si zavoláte kdykoli pomoc. Člověk se musí postarat sám. Tam žádný plán B není. V tom je to dost zrádné. Z technického hlediska ale ta hora pro špičkové lezce, jako je třeba Mára Holeček, není výzvou. Je tam jen pár lezecky zajímavých úseků. Na druhou stranu je to celé hodně riskantní, pro začátečníky to není. Většinou tam potkáte ty leopardy, kteří to chtějí zkompletovat. Potkala jsem tam třeba Rusy, kteří vylezli v zimě na K2 (nejvyšší hora Pákistánu a druhá nejvyšší hora světa – pozn. red.), jeden z nich byl na Pobědě posedmé a stále ji nezdolal. A to je fakt kanón. Je to otázka štěstí.

Asi především s počasím.
Ano, těch dnů, kdy je ideální počasí a můžete stát na vrcholu, je málo, třeba dva tři za sezonu. Člověk se musí opravdu trefit, být ve správný čas na správném místě, nesmí udělat žádnou chybu a všechno to musí do sebe zapadnout.

Kolikrát myslíte, že to ještě zkusíte?
No slyšela jsem o někom, kdo to dal na čtrnáctý pokus. (smích) Myslím, že takovou výdrž mít nebudu, ale ještě jednou bych to zkusit chtěla.

Jak jste se vlastně k lezení dostala?
Měli jsme s bratrem hodně aktivní rodiče, táta měl malou cestovní kancelář, takže už jako děti jsme jezdili do Alp a vyrostli jsme na čtyřtisícovkách. Rodiče byli odvážní a brali nás třeba i na Mont Blanc. S bráchou jsme v podstatě jako děti (bylo nám 17 a 21) vylezli tajně na Matterhorn.

Takže bratr je taky horolezec?
Ano, lezl třeba s Márou Holečkem prvovýstup na Gašerbrum I, za který pak Mára dostal Zlatý cepín. Čtvrtý pokus dělal s mým bratrem – tehdy bohužel neúspěšně. Má několik dalších prvovýstupů v Karákoramu a významné přelezy v Alpách. Brácha leze první ligu, já tu komerční, kde jsou ta fixní lana. Vím, co si mohu dovolit.

Spolu se do hor nevydáváte?
Ne, protože diverzifikujeme riziko. (smích)

Nechybějí vám hory tady v Česku?
No, teď v koronavirové době sedím doma a mám trochu roupy. Už bych vyrazila i do těch Alp nebo alespoň do Tater. Ale dá se to přežít, protože tu máme aspoň pískovce a expedice se dá zorganizovat i v Adršpachu. Letos jsme měli velký úspěch, lezlo nás šest, vylezli jsme na Starostovou a druhý den na Konšela. To jsou krásné věže, navíc jsme měli dvakrát Hore zdar, což je hodně ceněné.

Co přesně to znamená?
To je ocenění pro toho, kdo na tu danou věž vyleze v nové sezoně jako první. Zapíše se to do vrcholové knížky.

Na co vlastně při lezení myslíte?
Jednou jsem třeba skládala básně. Dokážu se dostat do takového stavu usebrání, kdy začnu vymýšlet zajímavé věci. Jedna básnička z mé sbírky Jasanové básně vznikla právě během výstupu na Kommunizmu. Byla inspirovaná lyžařským výkonem Andrzeje Bargiela, který celého leoparda stihl na lyžích v rekordním čase 30 dnů. Mně by se líbilo, kdyby to sjel na jasanových lyžích! To by byl teprve počin.

Chystáte nějakou knížku, až zdoláte poslední sedmitisícovku?
Kéž by tomu tak bylo! (smích) S knížkou ale nevím, asi ne. Já jsem si svoje spisovatelské choutky plně uspokojila. Před 10 lety jsem vydala knihu Vladivostop o putování autostopem do Vladivostoku, která mi tehdy přinesla spoustu nových setkání a příležitostí. Napsat knížku je dobrá věc, je ale potřeba s tím šetřit. Je pravda, že zážitků mám tak na sto knížek, ale nejsem chrlič knih. (smích) Možná budu dělat nějaké minipříběhy jako podcasty. Během karantény jsem něco podobného tvořila prostřednictvím Červeného kříže pro seniory z domovů důchodců.

Je nějaká historka, kterou byste mohla sdílet s našimi čtenáři?
Snažím se najít způsob, jak být užitečná lidem, které potkám. Abych se trochu odvděčila za jejich pohostinnost. Způsobů může být hodně, třeba když jsem se ocitla v zimě v království Padum uprostřed Himálaje, rozhodla jsem se dělat místním pošťáka. Ptala jsem se, jestli nepotřebují někomu poslat dopis. Zpátky do civilizace jsem s sebou nesla několik psaníček do celého světa, pro příbuzné v Lehu, pro adoptivní rodiče z Evropy, kteří posílají malým školákům nějaký peníz, pro světoběžníky, co tudy prošli v létě. Myslím, že to udělalo pár lidem radost.

Často cestujete sama, navíc jezdíte stopem. Neocitla jste se někdy v nějakém maléru?
Já jsem z toho vždycky vyvázla hrozně dobře, díky tomu, že jsem uplatňovala svoji metodu nulového sexappealu a cíleně jsem vypadala jako bezdomovec. (smích) Většinu řidičů jsem uzemnila svým cestovatelským plánem, který byl natolik odvážný, že je okamžitě opustily jakékoli myšlenky mi to komplikovat. V Rusku se mi také potvrdilo, že „baba“ je tam posvátná. Ženy mají velký respekt a nikdy jsem se nesetkala s nějakým obtěžováním.

To s sebou opravdu nenosíte ani nějaký pepřák?
Ne, opravdu nic. Kdysi jsem stopovala z Phoenixu do Los Angeles v USA na známé drogové trase a jeden řidič se mě ptal, zda mám zbraň. Když jsem mu řekla, že ne, dal mi dvě nabroušené reklamní tužky Pizza Hut. (smích) Myslím ale, že kdybych měla zbraně, tak by je stejně nakonec někdo použil proti mně.

Máte nějaký nesplněný cestovatelský sen?
Moc bych chtěla zažít lyžování na Hokkaidó. Samozřejmě bych tam nejela na 14 dnů, ale ráda bych tam nějakou dobu pobyla, učila bych třeba Japonce lyžovat.

Naučila byste se japonsky?
To by určitě dávalo smysl. Je fajn, když víte, která bije, a můžete se pobavit s místními. Naučila jsem se kvůli tomu francouzsky, španělsky, rumunsky, rusky, dokonce i trochu hindi. Většinou jsem všude na cestách uměla místní jazyk, jen v Číně jsem trpěla. (smích)

Jak moc sdílíte své zážitky z cest?
Nejsem cestovatel nové doby, který pořad popisuje, co prožívá, co svačí, tohle mi jde dost proti srsti. Většinou jednou měsíčně pošlu email, že jsem v pořádku. Ráda fotím, ale s rozmyslem, dost dlouho jsem měla kvótu jeden kinofilm, tedy jen 36 snímků, na týden a to si člověk rozmyslí, co vyfotí. To má pak fotka úplně jinou hodnotu.

Říkala jste, že je pro vás cestování způsob poznávání světa. Jaký svůj předsudek jste si díky svým cestám poopravila?
Třeba právě o Rusku. Jeho mediální obraz je hrůzostrašný a dominuje mu imperiální politika, ve které je ta země uzamčena od dob Petra Velikého. Politika ale není Rusko, jen malá část toho, co znamená ruská civilizace. Když pak navštívíte tu nejzazší vesnici na Sachalinu, pochopíte, že je to s těma „zlýma Rusákama“ trošku jinak a že se od nich můžeme i něco naučit.

Co třeba?
Takovou otevřenost, pohostinnost a srdce na dlani jsem opravdu nečekala – navíc od lidí, kteří sami neměli vůbec nic nebo hodně málo. Nebo třeba Pákistán, tady v Čechách mají všichni za to, že to jsou teroristi a musulmáni, ale přitom když se v té zemi pohybujete, objevíte něco, co už skoro nikde na světě není – skoro ráj na zemi, totální klid, respekt a obrovskou, až posvátnou úctu k hostům. Samozřejmě se taky stává, že tam někomu utrhnou hlavu, to zas ne že ne, ale to není všechno. Nejkrásnější zážitky mám právě z Pákistánu. Třeba v údolí Swatt jsme se potulovaly s kamarádkou Janou ve chvíli, kdy tam nebylo už dvakrát bezpečno. Časy, kdy do Swattu jezdil magický autobus přímo z Londýna, jsou pryč, ale natrefili jsme na Fida, který nás vzal pod svou ochranu. Chodil s námi po okolních horských vesnicích v bílém šalvár kamízu (tradiční oblečení – pozn. red.) a s červeným paraplíčkem a sypal historky o starých dobrých hipísáckých časech, kdy se tu v řece koupaly holky v bikinách. Pokud byste náhodou měli cestu do údolí Swatt, přivezte mu čokoládu, má na ni strašnou chuť.

Pro většinu lidí je ale přeci jen cestování stále drahý koníček…
Já cestuju prakticky s nulovými náklady – stopuji, vyspím se kdekoliv, jím málo. Je to ale extrém, vykoupený menším pohodlím, někdy až na hranici fyzických sil. (smích) Představte si jízdu v pákistánském náklaďáku, to je doslova ordál (krajní důkazní prostředek při rozhodování soudních pří jako například zkouška ohněm – pozn. red.). Bezprostřední náklady na cesty mohou být opravdu nulové, zpětně ale vnímám i ty ušlé příležitosti. Když jako já investujete hodně času, abyste pochopila tenhle svět, tak vám třeba ujde možnost žít běžným rodinným životem. To je skrytá cena, kterou jsem při tom svém ježdění po světě ani nevěděla, že platím. A to není jen moje zkušenost. Spousta lidí nechala na cestách celý svůj život. Člověk si to musí dobře rozmyslet. Ale obecně nezávislé cestování je možné v každém věku, stačí jen se nebát a vyrazit.

A ještě obligátní otázka na Sedmičku. Co vy a Praha 7?
Osm let jsem bydlela hned naproti kinu Oko, takže vlastně v centru dění. Ale přála jsem si byt s balkonkem a ten jsem našla nedávno až v dejvické části Bubenče. Takže jsem se trochu posunula, ale všechny kamarády mám pořád na Letné. Vlastně mi to dost chybí, hlavně kultura jako třeba Studio Hrdinů. Tady v Dejvicích to má jinou atmosféru, je to samej pajzl, samá nádražka. (smích) Protože jsou tady ambasády, je to taková lehce vojenská zóna s hodně aktivními policisty. Hned první den, co jsem se nastěhovala, jsem platila pokutu. (smích) Na Sedmičce se trochu lépe dýchá a i kultura je přístupnější. Ráda se tam vracím. 


Kateřina Mandulová (*1979) pochází z Rožnova pod Radhoštěm. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a pracuje jako právnička. Její láskou je cestování a horolezení. V posledních letech se pokouší získat titul Sněžný leopard, prestižní ocenění pro velmi zkušené horolezce, kteří vystoupí na pět sedmitisícovek bývalého Sovětského svazu – Chan Tengri, Pik Pobědy (leží v pohoří Ťan Šan, na trojmezí Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Číny), Pik Korženěvské, Pik Kommunizma a Pik Lenina (významné vrcholy Pamíru, v blízkosti hranice mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem). Je autorkou básnické sbírky Jasanové básně a zápisků z cest na Dálný východ Vladivostop.