Jak dlouho vlastně bydlíte na Sedmičce?
Já jsem se narodila na Štvanici a do svatby jsem bydlela na Veletržní, v 5. patře s Vaculíkovými. Po svatbě jsme bydleli s mužem v Dejvicích. Když dcery dospěly a chtěly se osamostatnit, přemístili jsme se všichni zase zpět na Sedmičku. Je to dobré místo pro život. Těší mě současné vedení – lidi sice pořád remcaj, asi z principu, ale změna je opravdu hodně znát. Na úřadě jsou všichni příjemní a ochotní a ten úklid… Po ulicích pořád někdo jezdí, zametá. Předtím vidět koště, to vůbec. Zkrátka bydlí se tu dobře.
Máte tady nějaké oblíbené místo?
Chodím i s vnoučaty často na Letnou, tam je krásný pohled na Prahu. No a Stromovka – to je moje dětství. Hrozná byla ta povodeň. Najednou tam nebyly mé oblíbené stromy… Dodnes mám někdy slzy v očích, chybějí mi. Teď mám nejradši tu lípu u rybníčka.
Mnoho lidí si pod logopedií představí jen to správné r a ř, tak tomu ale asi není…
Výslovnost je jen jedna položka – řešíme i koktavost, opožděný vývoj řeči, poruchy sluchu, ale také afázie – poruchy řeči po mrtvicích a úrazech hlavy. Pacienti někdy nerozumějí řeči, nemohou mluvit, psát, číst a tak dále. I to byla část mé práce na Homolce. Je to hodně náročné.
Z čeho jste měla větší radost, když jste znovu rozmluvila člověka po úrazu, nebo když jste zbavila dítě jeho vady řeči?
Vždycky je příjemné, když se něco podaří. U dětí je nejlepší, když rodina pochopí, kde je problém, a snaží se to změnit. Když tohle udělají, tak jsem kolikrát bez práce (směje se). Změní třeba nějaké výchovné postupy a najednou se to pohne samo i bez terapie.
To jste vlastně takový rodinný poradce…
Bez toho se absolutně neobejdeme. Problémů je čím dál tím víc. Když jsem začínala, tak jsme tady ťukli, tamhle ťukli a jeli podle metodiky. Dneska to nejde. Vždy musím nejprve zjistit,
jak to v té rodině vypadá, kde je problém, a pak doplnit chybějící schopnosti dítěte. Všechny děti je mají od přírody určité, někdy ale nejsou rozvinuté – ten software tam je, ale není funkční…
Dá se říct, kdo za to může?
Asi způsob života a celkové společenské klima. Rodiče mají objektivně strašně málo času. Někdo se ale honí za úspěchem a nevšimne si, že mu stárnou děti. Navíc si žijeme náramně pohodlně – všude se jezdí autem, děti se málo pohybují. Když se nudí, zapnou si tablet nebo televizi. Profesor Sovák (zakladatel moderní české logopedie, pozn. red.) na to měl báječné heslo, které to přesně vystihuje – dívá se, ale nevidí, slyší, ale neposlouchá. V předškolním věku si tak děti odvyknou rozvíjet potřebné schopnosti. Pak jdou do školy, vidí tvar písmenka, ale už jim uniká, jestli je nalevo, nebo napravo, nahoru, nebo dolů. A máme najednou spoustu dysgrafiků, dyslektiků, dys- nevím čeho dalšího. Přitom oficiální výskyt v populaci je asi dvě procenta, kde jsou přítomné změny v mozku, což je objektivní příčina dyslexie.
Dětské logopedii se věnujete velice dlouho, jak je na tom dětská mluva dnes?
Děti mluví opravdu pramizerně. Já jsem celou svou praxi kladla důraz na prevenci. Pokud by fungovala, pak by se třetina dětí někdy otravné terapii v logopedické ordinaci vyhnula. Výslovnost se ale zhoršuje plošně, nejen v souhláskách, ale i v samohláskách. Čeština má přes 40 procent samohlásek a v momentě, kdy nejsou kvalitní, řeč nestojí za nic. Svádí se to sice na Pražáky, ale není to tak. Když si pustím některé stanice TV nebo rozhlasu, a to teď nechme obsah stranou (směje se), mluví se tam tak, že se vrhám na knoflíky a přelaďuju. Mně to strašně vadí… Zhoršuje se také slovní zásoba a celková úroveň vyjadřování. Děti neumějí vyprávět pohádku ani to, co zažily o víkendu.
Co zmohou v této věci rodiče?
Je třeba si s dětmi od malinka povídat, mluvit na ně, i když vám zdánlivě nerozumějí. Popisovat, co dělám, co jim dávám k jídlu, popisovat věci kolem nich, se staršími pak listovat knížkami, číst básničky atd. Školky jsou sice prima, ale kontakty v rodině se zhruba do pěti šesti let nedají nahradit. Čas, který dětem věnujeme v dětství – i za cenu omezení kariéry –, se nám mockrát vrátí. Když se to zanedbá, přijde škola a lítá se po poradnách. Říká se, že půlhodina ušetřená v předškolním věku nás pak stojí tři hodiny práce ve věku školním.
Jak moc je pro vývoj řeči důležitý pohyb?
Pohyb a motorika obecně je naprosto klíčová. Děti by měly mít hodně pohybu. Stačí jít do lesa, do parku, lézt přes větve, skákat z pařezu. Dobré je také modelování – a zase stačí obyčejné těsto. Moje vnučka strašně ráda patlá těsto, sice ta kuchyň potom vypadá (směje se), ale na motorice se to projeví. Dítě pak vyslovuje čím dál lépe, i tužku vezme do ruky správně. Motorika rukou totiž úzce souvisí s motorikou jazyka a ta zase s výslovností. V mozku se tyto oblasti překrývají.
Takže takový návrat k přirozenosti…
Ano. Dneska se vše studuje, nejlépe na internetu, strýček Google poradí, přitom tam kdokoliv může napsat úplně cokoliv. Dítě do pěti let potřebuje pro vývoj stejné věci jako ve středověku a dnešní svět nám to trochu komplikuje. Je jasné, že doba se posunula, ale ty mašinky se musí používat s rozumem.
Když se i přes přiměřenou péči rodičů řeč nelepší, kdy je podle vás vhodné dorazit k odborníkovi?
Když je to jen výslovnost, tak kolem 3,5–4 let, máme pak dost času rozvíjet třeba motoriku. Děti doma s rodiči dělají čertíky, koníky, olizují pusinku, lížou zmrzlinu, hrají si se žvýkačkou… Děti to baví, mluvidla se rozhýbou a až pak může nastoupit terapie. Když ale dítě mluví nápadně málo, tak nejpozději kolem tří let. Při známkách koktavosti radši hned, obecně kdykoli se objeví jakýkoli problém s řečí, je lepší se poradit.
Může být vada řeči nakažlivá?
Napodobování je vlastně nejsilnější a nejefektivnější způsob učení. Co děláme my, to dítě okoukává. Třeba moje vnučka, které je rok a půl, se mnou pár dní byla a teď soustavně uklízí a vaří (směje se). Pokud tedy někdo mluví špatně a dítě ho má rádo – může to být i figurka v televizi, dítě to napodobí. Jsou rodiny, kde mají vadu řeči jako rodový znak, ale často se stává, že přijdou rodiče, že se chtějí vady řeči sami zbavit. Kolikrát jsme se dostali do situace, kdy to mamince nešlo a naopak chlapečkovi ano, a tak učil maminku a kontroloval ji, zda to říká dobře. Podstatný není totiž papír se slovíčky, ale zábavný nácvik a pak podpora sebekontroly. Děti často v ordinaci odříkají všechno správně, ale jakmile se za nimi zavřou dveře, mluví postaru. Když se něco naučí, musím zařídit, aby nové návyky chtěly používat i nadále.
Jak to zařídíte?
Na to jsou různé hry, odměny, zjišťujeme, o co dítě stojí. Najít dnes u dětí motivaci je ale docela problém. Chlapeček chtěl třeba lego. Vysvětlila jsem mu, že je to dost drahá hračka, ale domluvili jsme se, že mu ji máma koupí – za každých deset povedených slovíček dostal jeden dílek. Jelo to jak po másle, potřeboval kostky, aby si hračku mohl složit (směje se). Dalšího jsme utáhli na uherák. Byla to v té rodině věc, která se kupovala jen na Vánoce, a chlapeček po něm moc toužil. Než dokrájeli malou šišku, tak se to naučil.
Nemáte pocit, že jsou dneska děti obecně přetěžovány?
Prostor pro vlastní kreativitu – to dnes velmi módní slovo – je strašně důležitý. Ve své praxi jsem se setkala s holčičkou, která měla všechno. Taky měla ale tři chůvy na plný úvazek, které když ji nechaly jen tak si hrát, dostaly vyhubováno, že ji cíleně nerozvíjejí. Šla z akce do akce. Takže u mě si hrála, s čím chtěla, a posledních deset minut jsme dělaly logopedii. Přitom, když si uvědomím, jaké to dítě mělo šance a možnosti – a udělali z něj neurotický uzlíček. Podobně jsem měla pár dětí s koktavostí – i středoškoláky z prestižní školy. Stačilo omezit aktivity, změnit školu a koktání zmizelo. Ne vždycky to ale jde tak snadno.
Vy jste se ale nevěnovala jen logopedii. Na vysoké škole jste se zabývala také textilní tvorbou – jak jste se k tomu dostala?
Ten Google všechno ví (směje se). Jezdila jsem k babičce do Jindřichova Hradce a měli jsme známou, paní Olgu Teinitzerovou, která pracovala v gobelínce. Dostala jsem pár klubek a začala jsem dělat drhané tapiserie a pak i voskovou batiku. Dokonce jsem měla pár výstav, hlavně v Divadle v Nerudovce. Teď tam prodávají broušené suvenýrové šílenosti. Můj muž Honza s partou tam hrál divadlo – Hra se závětí, příběh F. Villona, byl to příjemný čas. Pak se narodily děti a já jsem uvažovala, jestli se textilem budu živit. Vypadalo to, že by to i šlo, ale Honza byl na volné noze a jeden z nás musel mít pravidelné zaměstnání, a tak jsem pověsila špagátky na hřebíček.
Byla vaše textilní tvorba tou cestou, jak jste se dostala do rodiny keramika Jana Kutálka?
Honza (syn Jana Kutálka, pozn. red.) byl můj spolužák na gymplu, kde jsme spolu začali chodit – zlí jazykové tvrdí, že jsme se poznali už v mateřské školce (smích). Jeho rodiče byli úžasní, báječní lidé. Po vysoké škole jsme se vzali. Děda (Jan Kutálek, pozn. red.) měl ateliér na Žižkově v bývalé slévačské dílně. Pak se tam bouralo a stavěly se paneláky, tak se přesunul na Vinohrady. Měl hodně výstav, i v zahraničí. Ta nejslavnější byla asi k jeho šedesátinám na Staroměstské radnici – ta byla tak úspěšná, že lidi tam stáli dlouhé fronty. Pak ale přišla, jak to v Čechách funguje, závist. A tak k sedmdesátinám se už jen tak tak podařilo uspořádat výstavu v Kramářově galerii v Dejvicích. Děda měl strach, zda ho lidi najdou, zda přijdou, nakonec tam bylo hotové srocení davů. A příslušníkům VB se dost ulevilo, že nejde o demonstraci. Stres ale udělal své a po týdnu tchán dostal infarkt a v ateliéru umřel.
Co se pak dělo s ateliérem?
Nakonec jsme ho museli zrušit, i když velmi neradi. Chtěli jsme tam dělat nějaké workshopy a dílny pro děti, ale paní, které dům patřil, o tom nechtěla ani slyšet. Jenže co teď s tím? Představte si 200 metrů čtverečních narvaných věcmi. Ty obrovské pece a tunu glazur jsme nakonec věnovali centru pro handicapované v Topolanech.
A co se stalo s jeho výtvory – panáky a plivníky, jak jim říkáte…?
Děda vždycky říkal: „Neboj se, plivníci to zařídí.“ No tak to plivníci zařídili. Nejprve se zabydleli na hradě Svojanov blízko Poličky, tam byli asi 15 let. Pak ale v roce 2006 přišel nový kastelán a panáky tam už nechtěl. Bylo to zrovna v době, kdy jsem pořádala výstavu k dědovým devadesátinám v letohrádku Kinských. Nevěděla jsem, co si počnu, a dala informaci na naše webové stránky. No a plivníci to zase zařídili. Ozval se mi kastelán z Linhartov Jarda Hrubý, že to všechno bere. Od té doby jsou panáci na zámku Linhartovy, který měl už demoliční výměr, a Jarda ho zachránil. Dneska je tam živé kulturní centrum a na dědovu keramiku tam dodnes jezdí plné autobusy.
Oni mají i neuvěřitelně vtipné názvy…
Děda měl neskutečnou jazykovou fantazii, psal dětem rýmované malované dopisy, veršovánky přátelům k narozeninám, vždycky vtipné. No a ty názvy panáků – mám dokonce článek od doktorky Hoffmanové z Ústavu pro jazyk český, který kdysi napsala a díky ní se spousta těch názvů zachránila. Třeba vodníci – Vasrštand, Žbrďol, Decinka, Kalfas nebo Lokrád. Plivníci
se jmenovali třeba Račikuš, Pišlíp, Lezeprcek nebo Držpalec. Je jich spousta.
Máte nějakého oblíbence?
To je strašně těžká otázka, je jich moc. Kdybych si ale musela vybrat, byl by to asi betlém. Nejradši mám ten s menšími figurkami – dostali jsme kdysi jeho základ a pak každý rok jako vánoční dárek další figurky. Je jich skoro padesát, každoročně stojí pod velkým vánočním reliéfem a moc si ho užíváme.
Všimla jsem si, že je na internetu hodně lidí, kteří sbírají keramické novoročenky vašeho tchána. A napadlo mě, jestli jste se nesetkala s nějakými plagiáty.
Na Aukru jsem kdysi našla dva panáky z poslední výstavy, které jsme nikdy nedávali do prodeje. Byl to naprosto jasný plagiát. Napsala jsem tam a okamžitě je stáhli. Nedávno jsem objevila plagiáty v jedné galerii – já to poznám hlavně podle glazur. Děda je dával přes sebe a to už se musí setsakramentsky umět. Pak je ještě jeden pán, který tvrdí, že je jeho žák. Jenže jeho výtvorům chybí ta duše a někdy i vkus… Ptala jsem se na to právníků, ale prý stačí, když má panák jen trochu jinak zvednutou ruku, a už to neuhraju.
Jaký byl vlastně váš tchán?
Děda byl hrozně hodný, laskavý a měl báječný smysl pro humor, a to je vidět i v jeho díle. Jednou dostal objednávku na zlého čerta a vyšel mu z toho hrozně nešťastnej panák – přitom se poctivě snažil, ale on to zkrátka neuměl. Je podobně srozumitelný všem generacím jako třeba Josef Lada. Dnes když jdete na výstavu, tak jsou to většinou samé nerváky a stresy. Proč se na to mám koukat i na výstavě? A lidi jsou za laskavý humor keramických panáků vděční.
Výstavy pořádáte i nadále, je to tak?
Ano, snažím se. Je to takový můj koníček, i když je to vždycky fuška. Když ale vidíte reakce návštěvníků, stojí to za to. Já si tam vždycky někam stoupnu do koutku a pozoruju, jak třeba přitáhnou otráveného mužského, který se teda jde podívat na tu kulturu (smích), a najednou vidíte, jak se mu pusa roztahuje do úsměvu, jak se lidi vzájemně upozorňují na různé panáky… Návštěvníci odcházejí s úsměvem, což je dneska dar. Nedávno jsem listovala v návštěvních knihách a tam nenajdete jediný negativní zápis.
Momentálně chystáte výstavu ke stému výročí narození…
Je to zase šance, jak dědovo dílo oživit. Výstava bude v Lazarské od listopadu až do ledna a všechny čtenáře srdečně zvu. Bude tam i ten náš oblíbený betlém.
PaedDr. Dana Kutálková (*1951) vystudovala logopedii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiu učila děti se zbytky sluchu v pražských Radlicích. Přes 30 let pracovala jako klinická logopedka, v soukromé praxi a pak v Nemocnici na Homolce. Dlouhodobě se věnovala prevenci poruch řeči, vlivu civilizace na vývoj řeči a takzvaným beznadějným případům. Je autorkou řady publikací na téma prevence poruch řeči a učení. Ve volném čase pečuje o dílo a odkaz svého tchána, keramika Jana Kutálka.