Co vás na Letnou přivedlo?
Daniel Pošta — Vždycky jsme na Letné chtěli mít studio kvůli její blízkosti od centra a zároveň příjemné pozici mezi dvěma parky. Sídlíme na kopci a to nám dává i jistý nadhled nad věcmi, a to nemyslím jen doslovně. Zdeněk měl nejdřív ateliér v Zemědělském muzeu v mezistanici nákladního výtahu, což byl hodně bizarní prostor. Představte si, jak jsme museli navádět klienty – zaparkujete zezadu u muzea, tam bude posed, vedle koz vejdete do budovy a pak pojedete nákladním výtahem do patra osm a půl.
Zdeněk Vacek — Byla to doba punku, takže se nám tam skvěle pracovalo a někdy i spalo, studio totiž působilo jako velká palanda. Také se tam lezlo po žebříku, díky čemuž jsem byl tenkrát docela namakaný – tisíckrát nahoru a dolů. Když se nás tam ale jednou za pracovním stolem sešlo najednou deset, uvědomil jsem si, že je potřeba hledat něco nového.
DP — Pak jsme se přestěhovali do studia za Národním technickým muzeem, kde jsme pracovali asi rok. To už jsme věděli, že na Letné chceme zůstat. V našem současném ateliéru je nás stabilně osm plus tři psi. Trávíme tady dny a někdy i noci, takže jsme vděční za parky okolo. Ty jsou pro nás hodně důležité.
Vaše studio se nachází přímo u vstupu do Stromovky. Některé své šperky necháváte obrůstat krystaly kamence. Rostou vám tady líp?
ZV — Myslím, že ne, roste si to, jak samo chce. Hodně záleží na tlaku vzduchu a teplotě. Jeden náhrdelník obrůstá tři týdny a je potřeba ho během té doby v roztoku různě otáčet a ponořovat. Už jsme se o ně naučili starat, takže jsme schopni krystaly trochu usměrnit.
Jak tato kolekce Virus vlastně vznikla?
ZV — Na první pohled by to mohlo vypadat, že jsme se nechali inspirovat podmořským světem, ale ve skutečnosti inspirace pocházela z úplně jiného prostředí. Původně to byl jen výstavní koncept, kterým jsme se bavili, a ani nás nenapadlo, jaký má potenciál. Když jsme jej poprvé představili na Designbloku, bylo hrozně zajímavé sledovat reakce lidí, protože každý ve šperku viděl něco jiného. Během následujícího roku jsme s touto kolekcí procestovali několik výstav po světě, všude sklidila ohromný ohlas. Až pak jsme získali velkou zakázku z jednoho resortu na Maledivách, protože naše krystaly a lana se pro takové místo přímo nabízejí. Šperky Virus totiž vypadají jako zapomenuté lodní lanoví někde na moři.
DP — Maledivy pro nás byla prestižní zakázka, protože jsme se mohli podílet na otevření jednoho z nejexkluzivnějších resortů, a navíc na jeho vzniku spolupracovalo hodně českých firem.
Podle slovanské mytologie představuje Zorya večerní, půlnoční a ranní hvězdu, kterou symbolizuje dívka měnící se postupně v matku a později ve stařenu, aby se mohla druhý den znovu narodit. Pro jaký typ zákazníků nejraději navrhujete?
ZV — Vždycky nás zajímá konkrétní osobní příběh a charakter klientů, který se snažíme promítnout do šperků. Nejvíc nás samozřejmě inspirují lidé citliví, vzdělaní a největší výzvou je, pokud jsou sami kreativní.
Před třemi lety jste získali cenu Czech Grand Design jako designéři roku. Změnil se vám od té doby život?
DP — Určitě ano, ale nebylo to jenom kvůli této ceně, rok 2012 byl pro nás vůbec významný. Vystavovali jsme na pařížském Fashion Weeku, velkou prezentaci jsme měli také v Chicagu a Mnichově. Ceny Czech Grand Design v zahraničí hezky zní, ale je to přece jenom jedna z mnoha cen, které se udílejí. Tady v Čechách jsou pro designéry potvrzením, že se ubírají správnou cestou.
Nosíte vy osobně šperky?
ZV — Šperky jsou naše vášeň, ale nosíme je minimálně. Když se nám líbí něčí tvorba, občas si něco koupíme do sbírky od našich kolegů. Ale pak šperk zase většinou někomu věnujeme.
Je pravda, že jste se kdysi rozhodovali mezi dráhou zlatníka a kuchaře?
ZV — Ne že bych se přímo rozhodoval, bylo to spíš dílo náhody. Na konci základní školy jsem řešil, kam dál. Bylo mi čtrnáct a vůbec jsem nevěděl, co chci dělat. Myslím, že v mém životě hraje náhoda velkou roli. V důsledku to bylo vždycky to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nikdo netušil, že bych třeba byl nějak extra zručný, můj talent a smysl pro detail se projevil až později během studia.
DP — Něco podobného se stalo Zdeňkově sestře Pavle. V osmnácti odjela na Mallorku, kde nejprve pracovala jako tanečnice a pak nějaký čas jako letuška. Po deseti letech přiletěla do Prahy na výlet přesně v době, kdy jsme nestíhali jednu zakázku. Když nám pomáhala tu věc dokončit, objevili jsme v ní ohromný talent a cit, aniž by předtím o šperkařinu zavadila. Postupem času se u nás vypracovala na pozici vedoucí dílny. Jednak šperky sama vyrábí, ale také řídí ostatní lidi, vystudované zlatníky.
ZV — Podobně v našem studiu pracuje i moje máma. Vždycky nás podporovala, abychom k něčemu byli, a teď se jí to snažíme vrátit. Vyrábí pro nás na speciálním stroji jednu z diamantových kolekcí. Šikovná je zase po svém tátovi, který si svépomocí dokázal vyrobit hodinky i sporák pro svoji ženu.
Dostali jste se někdy při experimentování do slepé uličky?
ZV — Samozřejmě. Největším limitem je vždycky čas a nejdražším zase lidská práce. Řada našich nápadů skončila na tom, že nebyl čas a volná energie k dotažení věcí. Spoustu konceptů jsme museli v půlce zavřít do šuplíku, i když je nám to líto.
DP — I když se to nemusí zdát, skrývá se za spoustou šperků ohromný vývoj. Nejedná se o klasickou zlatničinu, kterou by se člověk někde naučil a pak ji používal. Vyvíjíme si své nástroje i technologie a samozřejmě se stává, že se nám mnohokrát něco nepovede. Ale právě to nás pak posouvá dál.
Kdybyste měli možnost, je něco, co byste ve svém životě udělali jinak?
ZV — Nedávno jsem nad tím přemýšlel, a asi ne. I když se to může zdát drsné, spousta nepříjemných věcí člověka formuje a ovlivňuje jeho budoucnost. A tak to má zřejmě být.
Tvoříte pár, na Praze 7 bydlíte i pracujete. Je tu něco, co vás z pohledu gay komunity těší, nebo naopak štve?
DP — Z pohledu gay komunity mě určitě těší, že je na Letné tolik cukráren. Přijde mi, že jsme mnohem víc členy komunity designérů a umělců, než že by mě definovalo to, že jsem gay. Je to pro mě tak samozřejmá věc, že se o ní ani nemusí mluvit. Ale zpátky k otázce. Co mi na Letné chybí, je dobrý koktejlový bar. Kromě baru kina Oko, Spitfiru nebo nekuřáckého Caffeinu tu není kam zajít. Prostě něco jako Bukowski na Žižkově. A může tam samozřejmě chodit i gay komunita.
Cestujete po světě, navštěvujete veletrhy, na posledním Designbloku jste nechali návštěvníky, aby si své šperky nalezli v truhlách naplněných jemným pískem. Na čem momentálně pracujete?
DP — Chceme ze Zoryy udělat šperkařský brand, proto jsme přizvali naše přátele – kteří jsou zároveň páry – aby společně s námi navrhli kolekci snubních prstenů. Oslovili jsme Michaelu Tomiškovou a Jakuba Janďourka ze studia Dechem, Kláru Šumovou s Dirkem Wrightem a Lukáše Padertu a Alberta Friesse z Květinového lahůdkářství. Plus my dva. Léto a svatební sezona se blíží.
Studio Zorya založili designér Daniel Pošta a zlatník Zdeněk Vacek v roce 2011. Své zákaznice charakterizují jako ženy, které „spojuje přirozená kreativita, pozitivní energie a klidná síla, založená na vnitřním souladu s ubíháním času.“ Zúčastnili se řady mezinárodních výstav a veletrhů, jako je Premiere Classe Paříž, Inhorgenta Mnichov, SOFA New York a Chicago nebo Design Week v Milánu. Jejich šperky je možné koupit v Los Angeles, New Yorku, Chicagu, na Maledivách, v Dubaji či v Praze. Na Letné pracují od roku 2011 a žijí zde dva roky.