Koupil továrnu v Poupětově ulici s úmyslem vybudovat zde lofty. Pak svůj názor změnil. „Stál jsem v hale a dovnitř svítilo slunce přes ta industriální okýnka. Bylo to úžasně romantické a já jsem pochopil, že by byl hřích udělat z toho byty,“ říká Leoš Válka, zakladatel a ředitel Centra současného umění DOX, které letos oslavilo desáté narozeniny. 

DOX se za poslední tři roky velmi rozrostl, teď je to více než deset tisíc metrů čtverečních. Neztratil jste se tu někdy?
Běžně. Ale už se tu docela orientuji, jsem tady taky přece jen víc než deset let. Lidi tady běžně bloudí. Z půlky po pravdě říkáme, že to je trochu koncept. Ono je to zbrzdí, několikrát zabloudí a nakonec se vynoří vždycky někde, kde něco objeví, nebo v kavárně, kde si odpočinou.  

Jak vzpomínáte na říjen 2008, kdy jste DOX otevíral?
Vzpomenu si na tu vrtuli, kterou jsem měl za zadkem, když se přibližoval termín otevření. Současně jsme dělali monumentální instalaci Matěje Krena, která se jmenovala Sediment, byla to taková veliká vlna z knížek. Přivezly se sem kamiony knih, tuny knih. Pamatuji si na ten stres a nervozitu, z toho, že ten významný okamžik už bude tady a zda vůbec přijdou lidi. Byli jsme na začátku, všechno jsme se učili za pochodu. Ale lidi přišli, dokonce hodně lidí. Mezi nimi byli i lidé bohatí, od kterých jsem si sliboval finanční podporu. Seděli v narvané kavárně a přiznali mi, že vlastně nikdy nevěřili tomu, že DOX vznikne. Jejich reakce byla až taková euforická. Bylo to dobré. 

Tou dobou jste tady i spal?
Občas jsem tu přespal, když jsem třeba končil ve čtyři ráno a věděl jsem, že už v osm mám někde pobíhat, to nestálo za to jet domů. Ale že bych tady spal pořád, to ne.

Nemáte tady nějaký byteček?
Ne, jenom tady ten gaučík. (smích)

Kde se vlastně u vás zrodil nápad založit galerii?
Já jsem chtěl postavit lofty. Objevil jsem tuhle továrničku a koupil ji. Pak jsem stál v hale a přes ta industriální okýnka svítilo slunce. Bylo to úžasně romantické, strašně hezké a já jsem pochopil, že by byl hřích udělat z toho byty. Vydělal bych na tom sice hodně peněz, ale současně se ve mně vzedmula taková lítost nad tím, že by z toho byly soukromé byty. Peníze jsem samozřejmě chtěl, ale ne zas tolik, abych nemohl změnit názor. Rozhodně to nebylo tak, že bych měl celoživotní sen, že udělám galerii a budu se zabývat uměním. Opravdu to bylo okamžité rozhodnutí, ve kterém do sebe všechno zapadlo a všechno dávalo smysl. Přesvědčil jsem svého tehdejšího v Česku žijícího holandského obchodního partnera Roberta Aafjese, se kterým jsem dělal právě tyhle byty, a ten s tím okamžitě souhlasil. Všechny peníze, které jsme vydělali na dřívějších projektech, jsme dali do galerie. Když se pak Robert vrátil do Holandska, postupně se přidali tři další partneři – Václav Dejčmar, Libor Winkler a Karel Janeček. Bez nich by se projekt nikdy neuskutečnil.

Nebylo vám někdy líto, že jste do těch bytů nešel?
Nikdy. Ani náhodou.

A neměl jste za těch deset let někdy chuť s provozováním galerie seknout?
Ani ne, to jsou jen takové závany skepse. Největší útrapy jsou spojené s lidmi a samozřejmě jde taky o peníze. To je nekonečná frustrace. My jsme si nechali udělat odbornou studii od poradenské společnosti KPMG, ze které vyplynulo, že do veřejných rozpočtů přinášíme hodnotu asi dvacet milionů ročně. Pětkrát víc přinášíme, než kolik dostáváme. V podstatě tak dotujeme stát a ne naopak.
     
Kdybyste měl shrnout deset let s DOXem, jak byste to popsal v pár větách? Co vám to dalo?
Je to úžasná zkušenost, která člověku dává na nejrůznějších úrovních vhled do světa umění a do kulturní scény. Je to něco, co se dá těžko nastudovat, to musíte absolvovat. Tomu potěšení, že se věci dějí navzdory všemu, se nic nevyrovná. Je to privilegium. Mou filozofií totiž je, že aby se věci staly, musí se začít. Když se v tom budete předem moc pitvat, tak se nic nestane. Může za to možná i můj určitý amatérismus, v tom dobrém slova smyslu, neprošel jsem jinými institucemi ani jsem nestudoval třeba historii umění či kulturní management. Takže se někdy pouštím do věcí, které jsou neobhajitelné na základě nějaké finanční prognózy či analýz předvídatelnosti.

Existuje nějaká konkrétní galerie, ze které jste bral pro DOX inspiraci?
DOX je takový amalgám, hybrid. Bylo to spíš o typu architektury. Já jsem vytvářel prostředí, ve kterém se ty věci měly odehrávat. Věděl jsem, že nejsem schopný to naplánovat na roky dopředu, ale bylo potřeba ty věci rozjet. Myslel jsem si, že třeba za tři roky budeme už docela úspěšní – pokud jde o návštěvnost, fungování atd. To se nepotvrdilo. Návštěvnost sice roste, ale myslel jsem si, že peníze přitečou nějak jednodušeji. Já jsem neustále někde rotoval a omračoval jsem lidi svojí vizí a myslel jsem si, jak všichni budou nadšení a budou skákat do stropu – to ani náhodou. Všichni mě plácali po zádech, ale to bylo tak všechno. Ono vybudovat solidní skupinu podporovatelů a mecenášů je těžké kdekoliv, ale tady obzvlášť, jak jsem zjistil. Ta tradice tady prostě není.

Možná tím, jak se DOX pořád rozšiřuje, to vypadá, že se vám vlastně daří.
To je možné. Nyní jsme čtyři podílníci a já jsem ten menšinový. Mně peníze došly někdy v té první třetině, kdy se to nafukovalo. On je ale veliký rozdíl mezi různými typy investic. Na cihly, na stavbu není takový problém peníze sehnat, protože tam hodnota jasně zůstává, tím se dá ručit. Kdežto financování programu, to jsou peníze, které už nikdy nedostanete zpět. Je obtížnější sehnat pět milionů na velkou výstavu než padesát milionů na postavení nové budovy.

Máte dojem, že by se vám vaše vize lépe uskutečňovala někde v zahraničí?
V zahraničí by ta podpora přišla daleko rychleji, jednodušeji a mohutněji. My to vlastně provozujeme za malé peníze – na to, co všechno děláme. A máme velké úspěchy. Samozřejmě s Gulliverem, který má ohromnou zahraniční publicitu. A měli jsme třeba třetí nejdoporučovanější výstavu na světě v kontextu světových galerií. Byla to výstava Brave New World (2015–2016).

Byla to i pro vás ta nejlepší výstava?
Ano.

Kterou výstavu naopak považujete za nepovedenou? Byla tu nějaká, se kterou jste úplně nesouzněl?
V podstatě všechny naše výstavy měly smysl. Nikdy to nebylo umění pro umění, estetické potěšení, náhodné kompozice. Vždycky tam byl nějaký obsah, přesah – společenský, politický, sociologický, psychologický, antropologický, což je naše filozofie. Myslíme si totiž, že svět vizuálního umění je příliš úzký a že existují širší, hlubší a významnější světy. Určitě je samozřejmě stále víc čtenářů než návštěvníků galerie, stejně jako je víc lidí, co chodí do tělocvičny než do galerie. A o tom je třeba naše aktuální výstava Welcome to Hard Times – Vítejte v těžkých časech. Ty věci se ale často nedají měřit. My jsme třeba měli výstavu, která se jmenovala Evidence zájmových osob. Auditorium bylo vytapetované jmény lidí, kteří byli evidovaní jako spolupracovníci StB v různém stupni utajení. Těch lidí tam bylo asi milion dvě stě. Čechů bylo deset milionů, tak řekněme, že desetina byla v registrech. To je šílené samo o sobě. Byly to hektary malinkého písma. Na vernisáži bylo tehdy patnáct lidí, což mně bylo docela líto, kvůli tomu umělci, ale ta výstava byla senzační.

A čím jste si vysvětlil ten nezájem? Nebylo to právě tím, že každý desátý tady spolupracoval s StB?
Evidence zájmových osob asi není to nejatraktivnější téma. Vypovídalo to něco o tehdejším stavu společnosti. Ale doba nenahrává nějakým hlubinám, to v žádném případě, a u nás speciálně ne.

Myslíte si, že za těch deset let je to spíš horší, nebo lepší?
Já si myslím, že se to zlepšuje, i když velmi pomalu. (smích) 

Kdybyste mohl v české společnosti změnit jednu věc, co by to bylo?
Mně vadí fenomén arogantní připrděnosti. Pocit moci, i když je mikroskopická. To je ten revizor v tramvaji, chlap, který je zrovna třikrát větší než vy, nebo nějaká jiná drobná autoritka, která má tu moc, třeba takový vrátný, který vás zprudí. Češi k tomu mají opravdu sklon, i když to říkám nerad, protože jsem taky Čech a o to víc se v tomhle ohledu snažím, ale máme to v sobě. Je to skrytá agresivita, takové to když se usmíváme, ale pak se pomluvíme. Hospody přetékají mudrlanty, víc toho zkrátka nakecáme, než uděláme, a na všechno máme názor.

Razíte myšlenku, že umění nás má znepokojovat, provokovat a přimět kriticky se dívat na dnešní svět – změnil jste vy osobně na základě uměleckého zážitku nějaké své myšlenkové stereotypy?
Umění určitě ovlivnilo mé myšlení i názory. A změnil se i můj pohled na výtvarné umění. Tedy to, že DOX by neměla být jen kamenná galerie, ve které se vystavují objekty, umělecká díla a lidi pochodují od kousku ke kousku, ale že bychom měli dělat věci, které se snaží propojovat i jiné oblasti. Nás zajímá hodně to, co je za uměním, k čemu se umění dokáže vyjadřovat. A taky reflexe, co je umění, k čemu slouží, jak to funguje v uměleckém provozu a světě. Dneska se vedou dlouhé diskuze, co to vlastně umění je…

Co tedy je umění?
Existují různé cynické verze, například Marshall McLuhan prohlásil, že umění je to, co vám ještě projde. Někdo jiný zase řekl, že když je něčeho víc než sto kusů a je to dostatečně velké, tak že už je to dneska taky umění. V České republice panuje k umění velký respekt. Myslím tím běžnou populaci, která chodí do galerií a myslí si, že tomu musí rozumět. A tam jsou věci, objekty, výstavy, umělci, kteří se pohybují v tom povýšeném světě hlubokých významů, souvislostí a jemného přediva. Na výstavy se u nás stále ještě chodí za výjimečným estetickým či kulturním zážitkem, což v zahraničí už dávno tak není. Lidi jdou běžně na večeři a předtím si skočí na výstavu a tam jsou třeba jen půl hodiny. Patří to k jejich životnímu stylu běžněji než u nás. Situace v Česku není vlastně úplně dobrá, protože to jen posiluje status lidí, kteří se kolem umění motají. Celý ten svět umění – umělci, kurátoři, ředitelé institucí, galeristi, sběratelé, odborná veřejnost… všichni vytvářejí kruh, který se vzájemně posiluje, protože všichni z toho mají prospěch. Nemyslím jen finanční, ale třeba statusový, odborný. Jsou součástí privilegovaného světa, který se považuje za kultivovanější, jemnější, hlubší, ušlechtilejší, hodnotnější, lidštější.

Nesouvisí to s tím, že nám obecně chybí kritické myšlení?
To v určité míře chybí obecně nám všem, i ve světě. Já přesně nevím, proč tomu tak je, ale platí to obecně. Skutečnost je taková, že Češi status umělce až přehnaně respektují.

Možná i přeceňují?
No, spíš podceňují sebe jako konzumenta, návštěvníka, diváka. Současné umění tomu navíc moc nepomáhá.  Existují výstavy a umělci, kde se divák vůbec nechytá a neví, jestli si z něho náhodou umělec nedělá srandu. Neví, jestli je úplně nesvéprávný, protože to nechápe, není schopen to nahlédnout. Samozřejmě pomáhá, když člověk má nějakou širší zkušenost, takže má schopnost ocenit třeba v hudbě věci, které by normálně neslyšel, nebo souvislosti, které by si jinak neuvědomoval. Ale nemělo by to být podmínkou.

Co by tuhle pozici českého diváka mohlo změnit? Vodit děti odmala do galerií?
Tohle samozřejmě pomáhá, ale současně by měla existovat osvěta pro veřejnost, která svět umění zpřístupňuje všem. Umění by nemělo mít tu aureolu vznešeného a vzácného, ale mělo by být součástí světa úplně každého. Je spousta umění, kterému není třeba rozumět, protože o to vůbec nejde. Jde o jiný typ zážitku. Jestli vás to zajímá, jestli vás to vzrušuje, jestli vás to těší. Každý si může najít své oblíbence a je to něco, z čeho bychom neměli mít strach. Ono to totiž začíná třeba už tak, že jdete do galerie, kde máte v patách kustoda, který vám říká, abyste náhodou nedýchali na obraz, nebo se kouká, zda si náhodou nechcete odnést třítunovou sochu v kapse. Máte prostě pocit, že jste v nepřátelském prostředí. Ale také to se mění, i když to jde ztuha. Zkrátka mít sebevědomí a nebát se toho.

Co je podle vás největší nešvar současné české umělecké scény? Je to ten zmíněný snobimus?
Ono to má hned několik aspektů. Jednak systémový – myslím podporu ze strany společnosti, ze strany státu, a to je nesmírně smutná kapitola. Pak jde o to, jak fungují dnešní umělci, nakolik jsou sebevědomí, anebo to, s čím se musejí vyrovnávat a jak fungují na umělecké scéně. Ale obávám se, že to je příliš košaté téma. My máme na terase kavárny takový odpadkový koš, který má barvy české vlajky a je na něm napsáno česká kultura. Je to samozřejmě nadsázka, je to kritické, ale něco to vyjadřuje. Státní podpora současného umění je prostě tristní. A v literatuře to je úplně strašné. Praha získala v roce 2014 titul Kreativní město literatury UNESCO. Loni nebo předloni dala na literaturu tři a půl nebo čtyři a půl milionu, už si to přesně nepamatuji, protože jsem byl tak rozzuřený, že jsem to vymazal. Na veškeré grantové žádosti rozdělili řekněme čtyři miliony korun pro potřeby všech subjektů, které žádaly o podporu na literaturu. To jsou třeba spolky nebo iniciativy, které chtějí vést děti ke čtení. To jsou lidi, kteří to všechno dělají z lásky, na koleni. Nemají peníze na nic a žádají dvacet tisíc podporu, aby si mohli něco vytisknout, a oni jim dají dva tisíce, nebo jim nedají nic. Je to opravdu ostudné, vedle toho je na tom výtvarné umění přece jen daleko lépe. Praha má přitom obrovské peníze, které ale neumí dobře rozdělovat. Doufejme, že se to změní a že na magistrátu budou teď trošku jiné poměry.

Ostatně i DOX se věnuje literatuře…
Ano, vzducholoď Gulliver je zasvěcená literatuře. Gulliver je totiž posel z jiných světů a tím poslem je i literatura. Je to něco mezi nebem a zemí. A má to úspěch, přesto, že na autorská čtení a literární diskuze se v téhle zemi nechodí. V literárních kavárnách můžete udělat výborný program, a když tam sedí dvacet lidí a z toho půlka jsou rodinní příslušníci autora, tak už je to slušná návštěvnost. My máme běžně sedmdesát osmdesát lidí, což jsou vlastně pořád malá čísla, ale ve světě to není o moc lepší. Gulliver ale není žádné literární centrum. Díky specifické architektuře se v něm dají pořádat akce v jarní a podzimní sezoně a ty se dějí zhruba ve dvoutýdenní frekvenci. My kromě výstav děláme více než dvě stě akcí ročně, a to nepočítám stovky programů pro školy, takže nemůžeme mít program každý den. Jde nám o to propojovat literaturu s uměním nebo třeba divadlem. Proto jsme postavili sál DOX+, který nám umožňuje dělat divadelní a taneční představení, koncerty nebo filmové projekce. Domovskou scénu zde má vynikající divadelní soubor Farma v jeskyni.

Co tedy konkrétně máte s novým sálem v plánu?
V DOX+ se chceme zaměřit na živé umění. Díky své podobě a výborné akustice se tento sál skvěle hodí pro koncerty soudobé hudby, na kterých spolupracujeme s českými prvoligovými tělesy a festivaly. Sál s podobnými parametry totiž v Praze doteď chyběl a my se při volbě programu snažíme neduplikovat to, co už tady je, ale přicházet s tím, co tu chybí. V dlouhodobém horizontu bychom rádi nejen přiváželi a koprodukovali, ale také iniciovali vznik nových tanečních a divadelních inscenací a projektů na pomezí žánrů. Hlavním kritériem je pro nás originalita a nezaměnitelnost rukopisu tvůrců a jejich náhled na současný svět.

Vy sám jste se také umělecky angažoval, a to coby člen umělecké skupiny Pode Bal…
Tu skupinu založil Petr Motyčka, což byl syn mého kolegy, který u mě v Austrálii pracoval jako lezec. Vystudoval umění a oslovil mě, jestli bych se nepřipojil. Byl jsem členem osm deset let. Podílel jsem se třeba na projektu Malík urvi, což se dalo číst jako malý kurvy, kde jsme představili lidi, kteří byli tou dobou ve vládě a měli komunistickou minulost. Třeba tehdejší ministr Kavan, na kterého jsme z Londýna přivezli spis, kde byl vedený jako agent Kato. Tvrdili, že nás zažalují, ale to se nestalo. My jsme to samozřejmě konzultovali s právníky a na všechno měli důkazy. Bylo to v Mánesu a na vernisáž přišlo tehdy asi dva tisíce lidí. Když jsem ale začal s DOXem, tak jsem z té skupiny vystoupil, protože jsem nepovažoval za dobré být členem a zároveň Pode Bal vystavovat. Z tvorby Pode Bal je  tu k vidění třeba Kristus z bot.

Máte čas na návštěvu výstav jinde než v DOXu?
Občas. Ono to tak bývá, že když člověk něco dělá, tak nemá čas šmejdit okolo. Ale sleduji, co se děje.
Ve Veletržním paláci byla výborná výstava Magdaleny Jetelové. To, co tam dělá Jiří Fajt, dělá výborně. Měl by mít daleko lepší podmínky, než má. Dobré výstavy jsou i v Galerii hlavního města Prahy nebo v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Zajímavé výstavy dělá také Petr Nedoma v Rudolfinu, tam byl výborný třeba Kryštof Kintera.

Máte vlastní sbírku umění?
Mám nějaké věci, ale není to sbírka. Neberu to jako investici. Ale známá věc je, že všichni super bohatí lidé končí v umění, protože tam to nemá limit. Charakter umění jako totálního fetiše je absolutní. Když si můžete koupit něco za 3,5 miliardy korun, tak to jsou strašné částky. Jediným určovatelem hodnoty je trh, kdo je ochoten to zaplatit, tak to zaplatí. Ta hodnota je v privilegiu, že si to můžete dovolit. Ale obraz, který někdo namaloval, nemůže mít žádnou vnitřní hodnotu, která by se dala vyjádřit penězi. Za ty peníze můžete pořídit třeba nemocnici. Je vlastně smutné, že to nikdo nevidí.

Jsme zase u peněz. Jak moc se na vašich příjmech podílí vstupné? A neuvažoval jste někdy, že byste zavedl den vstupu zdarma?
My bychom to nejraději dělali celé zdarma. Ze vstupného je zhruba deset procent našich příjmů. Když jste někde mezi osmi a dvanácti procenty, tak už to je dobré číslo. Ze vstupného se neuživí ani ty neúspěšnější galerie na světě, ať je to Centre Pompidou, Tate Modern, MoMa. Ty mají obrovská fundraisingová oddělení, desítky lidí, kteří nedělají nic jiného, než neustále kultivují základnu podporovatelů. U nás to dělají dva lidé. Většina těch potenciálních partnerů, sponzorů, firem, korporací, má navíc dost zjednodušenou představu o spolupráci s kulturními institucemi. Většinou chtějí vidět přímé spojení svého produktu a svého byznysu s výstavou nebo s institucí.

Jak velký tým se vlastně na provozu DOXu podílí?
Dvacítka lidí, kteří zajišťují výstavy, programy, edukační aktivity, komunikaci, marketing, PR, návštěvnický servis, technické zajištění projektů… K tomu je dalších padesát lidí v pozici kustodů, kteří rotují na různé třetinové, čtvrtinové úvazky – studenti, důchodci. Pak je tady údržba, technici instalace. To už je taková vydatná instituce.

Na čem teď aktuálně pracujete?
Výstavní program máme naplánovaný na dva a půl roku dopředu, takže se nenudím. Současně je potřeba DOX udržet v chodu a těch věcí, co musím postíhat, je opravdu hodně. Je to takový nekonečný proces, ale já jsem na to navyklý. Prostě jsem se takový narodil, nemůžu si pomoct. 

Umíte odpočívat?
Ne. Nechybí mi to, i když vím, že je to nezdravé. Samozřejmě, že umím někde polehávat a číst si, ale tak jeden den. Ale opravdu nemám vybalancovaný životní styl, že bych ráno vypil půl litru vody a šel si zacvičit… (smích)

Ani na hory si neuděláte čas? 
Ale ano, občas ano, se starými známými, ale opravdu jen velmi rekreačně. 

Takže DOX je váš svět…
Je to tak, v podstatě nedělám nic jiného, ale je to košatý svět a je to potěšující. Je to privilegium, že člověk může dělat to, co chce dělat. Já jsem takový zarputilec, a když se do něčeho zakousnu, tak to nepustím. A kdyby nám náhodou došel dech, tak je za námi těch deset let. Galerie, která je jasně na mapě.

Kdykoliv vás někde vidím, máte na sobě vestu, co v ní nosíte?
Všechno. Žádné poklady ale nečekejte, jsou to čistě praktické věci – třeba baterka, ta je strašně důležitá, protože pořád koukáte do nějakých technických věcí. Tužky, nůž, zvětšovací sklo, kombinovaný nůž, čelovka, pak místo na můj velký notes, těch věcí je asi dvacet. Pořád přeskakuju z role do role…

Kolik jich máte?
No asi deset, od věcí kurátorských přes produkční, technické, servisní, finanční až po ty teoretické…

Anebo jdete opravit okap…
No, když tam nikdo jiný nevleze, tak ano.

Jaký máte vztah k Praze 7? Bydlíte na Sedmičce?
Ne, to ne. Já nechci být na DOX nalepený, to bych tu opravdu už mohl i spát. Ale je to tu výborné, já jsem hodně cestoval, a tady to prostě milujeme, Holešovice jsou opravdu pupek světa. (smích) Ta atmosféra je fajn. Ono se to sice zkazí – je to totiž hezčí a hezčí a to je problém, ale to se nedá nic dělat, to je nevyhnutelný proces. Naštěstí to jde o dost pomaleji, než si všichni mysleli. Je tady třeba spousta kavárniček, má to svůj charakter a pořád je to zajímavé. Zatím to není všechno lesklé a barevné.

Co tu máte nejraději?
Mám moc rád hospůdku U Budyho u Libeňského mostu. Jsou tam trampíci, brnkají na kytary, popíjejí pivo, to je romantika.

Co říkáte projektu Art District 7?
Není to úplně nejoriginálnější koncept, ten model ve světě existuje už třicet let, ale je fajn, že se to děje, protože čím víc galerií tu bude narvaných, tím líp.


Leoš Válka (*1953) emigroval v roce 1981 do Austrálie, kde založil několik firem a podnikal v oblasti staveb, interiérového designu a developmentu. V roce 1996 se natrvalo usadil v Praze, kde inicioval a s finanční pomocí dalších partnerů otevřel Centrum současného umění DOX, největší soukromou výstavní instituci v České republice, která ročně pořádá desítky výstav a stovky programů. V roce 2011 získal Leoš Válka na základě nominace prezidentem Václavem Havlem cenu Ministerstva kultury ČR za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění.