archivní článek, informace již nemusí být aktuální

V Zátorách si s kamarády hrával na Vonty a Rychlé šípy. V páté třídě nastoupil na základní školu na dnešním Ortenově náměstí a od té doby prostředí sedmičkových základek vlastně neopustil. Na svou „alma mater“ se záhy vrátil jako učitel, potkal tady i svou manželku a později se stal zástupcem ředitele. Posledních třicet let stojí v čele Fakultní základní školy Umělecká. 

„S dětmi jsem chtěl pracovat už od mládí. Největší posun v životě člověka se totiž odehrává právě na základce,“ říká Bohumil Kettner. Svoji paní ředitelku vídal pouze jednou za rok a pamatuje si jen její jméno. Sám proto každé ráno stojí na schodech školní haly a se všemi se vítá. „Děti se naučí zdravit a vystupují pak takhle i dál. Výchova je jednou z věcí, které když zanedbáme, tak je už nikdy nedoženeme. Víte, ze všech dětí nebudou inženýři, ale copak nechceme jít na poštu a potkat tam usměvavou paní?“

Přesto, že nyní bydlí v Praze 6, na Sedmičce tráví většinu svého života. Do školy přijíždí každý den o půl sedmé, v práci je běžně 12 hodin a mnohdy ve své kanceláři tráví i víkendy. Učení je pro něj nejšťastnější částí celého dne, a i když vystudoval na češtináře, učí nejstarší ročníky občanskou výchovu. „Je to částečně i prevence. Kdyby to někde skřípalo, mám možnost si s dětmi o tom popovídat. Doba se samozřejmě změnila, je agresivnější a o to víc je důležitá vzájemná důvěra a komunikace. Dnešní generace dětí není špatná, je jen jiná,“ hodnotí ředitel, který za nejdůležitější ve své škole považuje bezpečné prostředí, a i proto má před ředitelnou schránku důvěry. Sám totiž jako žák zažil křivdu a nechce, aby se nějaké dítě v jeho škole bálo.

To samozřejmě oceňují rodiče, kteří v minulosti často byli zdejšími žáky. „Znám desítky rodičů, které jsem sám učil a kteří mi sem zase poslali své děti. Někteří mi občas nosí třídní fotografie svých rodičů. Ne všem ale s ohledem na kapacitu a spádovost školy můžeme vyhovět,“ vysvětluje Kettner. Za svých čtyřicet let ve školství poznal už stovky dětí i rodičů. „Kdybych chtěl v budoucnu udělat nějakou petici, asi bych uspěl. Na jednu stranu je krásné, že mě hodně lidí zná, samozřejmě to ale také dost zavazuje. Na červeném semaforu zkrátka musím čekat,“ dodává se smíchem.

Svou diplomovou práci věnoval osobnosti Eduarda Štorcha. „Známe jej především jako spisovatele, ale zapomíná se na to, že byl i vynikající pedagog. Měl to, co mám i já – empatii. Já se rád vžívám do ostatních. Někdy to může být i na škodu, ale mně se to zatím nestalo.“ Práci o Štorchovi později dále rozpracoval a mohl ji přihlásit buď jako doktorskou práci, nebo vydat knižně. Zvolil to druhé. „Po titulech jsem nikdy moc neprahnul, to raději budu v knihovně,“ říká s úsměvem. Nyní pracuje na jednostránkových povídkách ze školního prostředí. „Doba je rychlá. Člověk, co jede v metru jen pár zastávek, se musí dostat až na konec příběhu.“