Jste raději na místě toho, kdo otázky klade, nebo toho, kdo na ně odpovídá?
Líp se cítím v pozici toho, kdo se ptá. Jsem na ni zvyklejší, protože jsem pracovala a příležitostně stále pracuji v Českém rozhlase. Nejdříve jako rešeršistka a dnes jako dokumentaristka. V současnosti mě to neživí, ale ten tvůrčí proces mě hodně baví.
Co je podle vás důležité, aby vznikl dobrý rozhovor?
Myslím, že je vždycky důležité se k tomu člověku nějak dostat, netlačit na něj, nechat mu čas. Mým cílem nikdy nebylo vytahovat bulvární informace. Když tvoříte dokumentární portrét, jsou rozhovory často velmi intimní. Vzájemná důvěra je v tomto formátu opravdu důležitá.
O jaké pořady šlo?
Natáčela jsem dokumentární portréty pro rozhlasový pořad Zrcadlo. Byl zaměřený na osobnosti – nejprve jen na ženy, potom i na muže –, které nejsou ve veřejném prostoru ještě tak úplně slyšet, a přitom jejich osudy a životy jsou zajímavé. V hlavě mi utkvěly všechny, třeba Barbora Baronová nebo Miřenka Čechová. Můj poslední autorský počin je pro pořad Láska hory přenáší. Jde o partnerský rozhovor, portrét vztahu dvou mužů, který se z kamarádství vyvinul ve dlouholetý partnerský vztah.
Často jde o inspirativní příběhy. Byl některý pro vás výjimečný?
Teď mám v sobě čistě tento příběh. Příběh Michala a Sváti, kteří i přes všechny možné překážky jsou spolu sedmnáct let. Možná ve mně rezonuje víc, protože i já mám za sebou dlouhodobý partnerský vztah a ani tomu našemu se krize nevyhýbají. Myslím, že je důležité o těchto tématech mluvit.
Co vám nyní bere nejvíc času a co vás zase nejvíc naplňuje?
Rozhodně platí, že co mi zabírá nejvíc času, to mě určitě nejvíc nenaplňuje. (smích) Snažím se mít rozvrh takový, ve kterém jsou práce a odpočinek rozdělené skoro rovnoměrně. Ne vždycky ale tomu tak bylo. Připadám si jako součást generace, která byla zaměřená hodně na výkon a na to, že práce je to hlavní. Znáte to, „nejdřív práce, potom zábava“. Sama jsem byla na sebe docela tvrdá a odpočívat jsem moc neuměla. Tak se to teď snažím naučit.
V Polsku na to mají vlastní výraz…
… ano, oni to mají podobně, nebo alespoň v tom mém Polsku, které znám. Říkají „kultura zapierdolu“, což znamená něco ve smyslu „makám od nevidím do nevidím“. Myslím, že často ani nejde o kvalitu té práce, ale o její množství, a já se teď snažím zaměřovat právě na kvalitu. Vrátím se k vaší otázce – nejvíc se nyní věnuji práci v Národním zemědělském muzeu, kde pracuji jako PR a tisková mluvčí. Předtím jsem pracovala pro různé kulturní a neziskové organizace, kino Bio Oko, Divadlo Archa, ale v muzeu ještě ne. Jsem ráda, že jsem mohla nahlédnout i do této sféry, a především mi dělá radost, že máme skoro stále plno. Především přes školní rok, kdy je muzeum nacpané dětmi.
A co vás nejvíc naplňuje?
Třeba keramika na základce na Strossmayeráku. (smích) Tvorba. Určitě mě naplňuje kreativní práce. Natáčet dokumenty. Pomáhat se vznikem smysluplných projektů. Uspořádat promítání a sledovat diváky, jak je film zasáhnul. Jet s rodinou vlakem na výlet nebo se synem vymýšlet texty písniček.
Lidé na Sedmičce vás znají jako pořadatelku Bardzo fajného festivalu…
… nebo z Bio Oko, kde jsem prošla různými místy, od trhačky lístků přes pokladní a bar až k nějakým korekturám programu. Vyzkoušela jsem si tu, co šlo. (smích) Bardzo fajný festival jsem nezaložila sama, ale společně s kamarádkami v roce 2013. S jednou z nich jsem v tu dobu pracovala v Bio Oko, ale znaly jsme se už z Krakova, kde jsme byly na studijním pobytu.
A tam jste propadla polské kultuře? Proč jste se rozhodla jít studovat právě do Polska?
V tu dobu jsem studovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity, ve druháku jsem se skamarádila s Polkou Kasiou, a když jsem se pak rozhodovala, kam jet na Erasmus, Kasia mi říkala: „Musíš jet do Krakova, je to tam skvělý a já ti dám tipy, na co a kam chodit.“ Našla jsem si brigády, hodně šetřila, a když jsem měla dost, abych tam mohla půl roku nebo případně rok v pohodě žít, tak jsem vyrazila. Chtěla jsem konečně zažít studentský život, který jsem v Praze kvůli práci neměla. Bylo mi dvaadvacet a říkala jsem si, že chodit jen do školy, do práce a domů je prostě málo.
Jaké to bylo začínat v novém městě?
Hlavně jsem neměla vůbec žádnou znalost polštiny, učila jsem se na místě, z vyposlechnutých rozhovorů, z kaváren. První dva měsíce byly docela náročné. Pořád jsem jen chodila se slovníkem v ruce a snažila se zachytit v hloučku spolužáků hovor, ale nikdo se se mnou moc nebavil, protože se prostě bavili polsky. Musela jsem si najít cesty, jak být s tím jazykem co nejvíc v kontaktu. Krakov je skvělý v tom, že i když bydlíte v širším centru, všude můžete chodit pěšky nebo jezdit na kole. A já tak prolezla snad všechna místní kulturní centra, kina, kavárny, kluby. Skrz kulturu jsem si našla cestu k jazyku…
… a skrze jazyk k Polákům.
Pro mě to byla ohromná exotika. Najednou jsem získala i úplně jiný náhled na Česko. Na českou kulturu, na jazyk. Jak jsme si podobní a zároveň hodně jiní. Našla jsem tam i nějaký způsob vyjádření svého temperamentu. O nás Češích se říká, že jsme taková „pohodička, pivečko…“. Osobně si nemyslím, že to tak úplně je, ale oni jsou oproti nám víc impulzivní, myslím v tom dobrém slova smyslu. V Polsku se hodně vedou hovory o politice, mají tam velký kritický náhled na kulturu, dokážou hodiny diskutovat, bavit se, přít se – ale s argumenty, protože si věci studují do hloubky. Já se tam seznámila s hodně inteligentními lidmi. Samozřejmě takoví nejsou všichni. Jejich prostředí mě ale ohromně obohatilo a obohacuje dodnes.
Nedávno jsem slyšel divadelního režiséra Jana Horáka říkat, že v Polsku představení stále může vzbuzovat kontroverze, vášně, jednoduše řečeno provokovat – odvolávají se ředitelé divadel, demonstruje se kvůli nim.
Určitě s ním souhlasím. Mám větší záběr ve filmu, ale divadlo se snažím taky alespoň jedním okem sledovat. Když jsem byla v Polsku, tak jsem neměla jazykovou výbavu, abych si troufla zajít na činohru. Film je v tomhle snazší – můžete se vrátit, když něčemu nerozumíte, nebo si pustit titulky. Ale zpátky k tématu. Uspořádat shromáždění v Polsku je úplně běžné, nejaktivnější jsou často skupiny umělců a obecně lidí z kulturního prostředí. Ne vždy musí jít o aktivistický krok, prostě si k určitému problému nastudují dostupné informace a třeba řeknou: „Podívejte se, vy chcete tenhle prostor zavřít, ale dá se opravit a my se na tom chceme podílet.“ Může jít o kino, kulturní centrum nebo cokoli jiného.
Takže nejde jen o takové to nám dobře známé stěžování si v hospodě u piva.
Beru to tak, že Poláci jsou kritičtí, ale jsou kritičtí i vůči sobě. Nerada bych úplně paušalizovala, ale přijde mi, že v Polsku se hodně diskutuje, ale nejde jen o stěžování si. Zatímco u nás slyším stížnosti, ale často pak už nedojde na krok b. Nic neuděláme, nakonec si řekneme „no jo, ono to takhle musí být“.
Diskuzní nebo kritické kluby mají v Polsku dlouhou historii, která nikdy nebyla úplně přerušena. Mám zkušenost, že lidé chtějí po filmové projekci diskutovat, navíc s velkým entuziasmem. Teď jsem byla na festivalu v Gdyni a tam diskuze po filmu netrvá půl hodiny, ale klidně hodinu a pořád nekončí – nakonec ji musí utnout, protože lidé by se ptali pořád dál. Často to probíhá v předsálích kin, kde se lidé tlačí a snaží se na diskuzi vůbec dostat. Je zajímavé, s jakou hrdostí mluví Poláci do mikrofonu, postaví se, aby je všichni viděli: „Já se ptám a já chci znát odpověď, a chci, abyste mě slyšeli.“ Toho rozdílu si všimnete třeba na festivalu Kino na hranici, který probíhá v Českém Těšíně i polském Cieszyně. Tam je ten rozdíl, jak se ptají Češi a Poláci, docela jasně vidět. Polsko mě naučilo nestydět se. Ze začátku pro mě bylo těžké ptát se, i proto, že jsem si nebyla jistá v cizím jazyce. Pak jsem si řekla ale co, a hodila ten ostych za hlavu. Oni hned zpozorní, když se ptá nerodilý mluvčí. Nakonec ale byli rádi a ocenili, že mám zájem o jejich jazyk a že se ho učím sama.
Není česká společnost oproti té polské vlastně trochu pohodlná?
Otázky na to, jací jsou Češi a Poláci, dostávám docela často, ale snažím se nepaušalizovat. Nemám to ráda. Skvělým bouračem stereotypů je mimochodem spisovatel Mariusz Szczygieł. Já můžu mluvit jen o své zkušenosti skrze svoji perspektivu. Na Polsku mám ráda takové rychlejší tempo a proaktivnost ve společnosti. I když Poláci mají hodně problémů, především v regionech, věřím v jejich vnitřní sílu. Cítím k nim určitý obdiv, vnímám tu inspiraci a především se tam se svým temperamentem cítím dobře. Vnímám, že jsem brána jako jejich, a to je mi příjemné. Někdy mě v uvozovkách rozčiluje naše česká laxnost. Možná by ideálním člověkem mohla být kombinace Čecha a Poláka. (smích) Samozřejmě s nadsázkou.
Protestuje se v Polsku filmem?
Taky. Některá témata, která u nás nejsou brána jako politická, a je to dobře, v Polsku politická jsou. Jako třeba queer problematika, LGBT+, velkým tématem jsou potraty nebo vztah k církvi. Všechno to jsou témata, která se tam diskutují skrze kulturu a umělecké intervence.
A uprchlická krize.
Přesně tak. Je to už několik let a nic se za tu dobu nezměnilo, akorát k situaci na polsko-běloruských hranicích se bohužel ještě přidalo Rusko. O uprchlících a vůbec uprchlické krizi vzniklo víc filmů. Agnieszka Holland natočila celovečerní hraný film Hranice nebo můj teď už známý, mladý režisér Szymon Ruczyński vytvořil takový silný desetiminutový animák V lese jsou lidé. Szymon právě z oblasti na hranicích s Běloruskem pochází, takže má i osobní zkušenost.
Jeho kraťas jste uvedly na loňském Bardzo fajném festivalu. Kde filmy vybíráte?
Na festivalech. Začátkem roku jezdím na festival Kino na hranici, na podzim do Gdyně a v zimě právě k polsko-běloruským hranicím do Bělostoku v Podlesí. Tam probíhá mezinárodní festival krátkých filmů Żubroffka a je tam úplně skvělá atmosféra, kterou jen tak jinde nezažijete. Jinak se snažím udržet si přehled, abych se neztratila v tom, co se v polském filmu děje. Mimochodem, v Polsku průměrně natočí čtyřikrát více filmů než u nás. Nemám kapacitu a ani ambici stát se filmovou vědkyní nebo polonistkou. Jsem spíš nadšenkyně, popularizátorka, která už má zkušenost s tamním prostředím. Teď jsem to počítala a do Polska jsem poprvé jela v roce 2008, takže už před sedmnácti lety.
Vraťme se ještě na počátek festivalu. Proč zrovna polský film?
V Krakově jsme s kamarádkou pracovaly jako dobrovolnice na filmových festivalech, takže jsme měly docela dost nakoukáno. Když jsme se vrátily do Prahy, najednou jsme zjistily, že všechny ty skvělé filmy, které nás tolik oslovovaly, nemáme kde sledovat. Je to přes deset let, takže to bylo ještě před rozmachem různých podcastových aplikací a streamů. Nezbylo nám než se pustit do filmového promítání. Taky jsme chtěly zůstat v kontaktu s polštinou.
Festival se zrodil v Oku.
Přesně tak. Bio Oko nám i přes naši nulovou zkušenost vyšlo vstříc. Nevěděly jsme, jestli můžeme někde žádat o grant, neměly jsme žádnou historii. Zašly jsme si do Polského institutu v Praze a nějak to všechno šlo. První Bardzo fajny večer proběhl na podzim roku 2013 a hned další rok už z něj byla vícedenní akce. Chtěly jsme jej dělat s nějakou svěží energií, kterou jsme znaly z Polska.
Každý projekt má ale své trvání, začátek a konec, a ne všechny akce mohou mít dvacet nebo padesát ročníků. Jsem v tomhle realistka a je dobré si říct, kam se i ten náš festival za ta léta vyvinul. Všechno se proměňuje, diváctvo, populární jsou nové formáty a i my jsme starší. Takže se snažím najít koncept, který by měl stále smysl. Teď je to spíš Bardzo fajný kino, ve smyslu jednotlivých akcí, a třeba se během let vyvineme ještě v jinou iniciativu. Mám radost, že nás víc a víc lidí začalo vnímat jako prostředí pro diskuzi, a to je možná cesta, kam dál festival směrovat.
Festival zeštíhlil, ale přibylo letních projekcí.
S letním kinem jsme začaly od covidu. Spolupracujeme nejvíc s dejvickou Klubovnou nebo teď i Pragovkou. Vždycky se snažím, aby náš promítaný film s místem nějak souzněl. Je pěkné mít projekce narvané k prasknutí, ale nemusí to být nejdůležitější. Když u nás jednou nebo dvakrát uvedeme film, který předtím neměl žádnou propagaci a nikdo o něm nevěděl, je myslím úplně v pořádku, že na něj přijde padesát až sto lidí, a ne třeba čtyři stovky diváků. I tyhle komorní formáty mají smysl a možná i větší, protože tam mohou vzniknout bližší vztahy. Díky Bardzo fajný jsem v Praze našla takovou širší polskou rodinu. Vznikla hezká přátelství možná i na celý život a z toho mám radost.
Jaký je pro vás nejlepší polský filmový počin poslední doby?
Žiju hodně tím, co právě promítáme. Mám ráda filmy Łukasze Rondudy a Piotra Domalewského. Pouštěli jsme hodně snímků Agnieszky Smoczynské i Kingy Dębské. Generace filmařů kolem čtyřiceti nebo padesáti let. Teď mě ale hodně baví filmy mladších tvůrců, studentů nebo čerstvých absolventů filmových škol. Jak jste se ptal, co mě naplňuje, tak je to sledování filmů a promýšlení dramaturgie, která s jejich uvedením souvisí. Vím, že některé filmy, i když mě baví a líbí se mi, se uvést nedají. Musím uvažovat nad tím, co bude rezonovat a fungovat v českém prostředí a pro českého diváka. Nemyslím to tak, že by byl méně vnímavý, ale jsou to třeba filmy, které se musí hodně vysvětlovat.
Jaká je vaše dramaturgie? Opakuje se v nových polských filmech nějaké zásadní téma?
Od začátku Bardzo fajného festivalu jsme vybíraly filmy „svěží“, netuctové, více artové, s myšlenkou na popularizaci polských témat pro české diváky. Objevovala se u nás témata vztahu k víře, církvi, queer témata, partnerské vztahy. Z těch filmů, co se dostaly do české distribuce, největší odezvu vzbudily filmy Corpus Christi Jana Komasy nebo Studená válka režiséra Pawla Pawlikowského.
Pro mě je ale silným tématem vztah k vlastnímu tělu. Láska, emoce, sdílení a také stárnutí. Myslím, že taková citlivá témata se dnes objevují v polském filmu stále častěji. Uvedly jsme třeba krátký film Marcina Kluczykowského A cappella o dvou seniorech, Karolovi a Henrykovi, kteří spolu už mnoho let tvoří pár, ale svoji orientaci před okolím skrývají. Je to taková hodně silná observace jednoho dne v jejich životě. Nebo film Lekce lásky, ve kterém režisérky Małgorzata Goliszewska a Kasia Mateja dokumentují seniorku Jolu, která si v jeden moment řekne, že už nechce žít jako dřív – že si chce užívat života, být aktivní, tančit. Nakonec si najde i milence Wojtka, protože její muž ji týrá, jen sedí doma a nic nedělá.
Promítá se do polské filmové tvorby i současné politické dění?
Určitě ano, ale já se spíše soustředím na filmy, které zkoumají nějaké společenské fenomény nebo jsou artovější. Snažím se uvádět filmy, které nejsou zatěžkané historií. Takových vzniká v Polsku opravdu hodně a taky už jsem jich hodně viděla. Současná témata ve mně ale rezonují víc. Když si budu chtít doplnit nějakou část polské historie, rozhodně vím, kam sáhnout.
Uvedli jsme třeba filmy režiséra Wojciecha Smarzowského, silné výpovědi, které jsou takové tvrdé. Často vypráví o dramatech spojených s alkoholem nebo hlubší společenské příběhy často spjaté s církví, politikou a určitou závislostí.
Mám ale větší radost, když diváci odcházející z kina rozverně diskutují, mají se k sobě a jdou si dát třeba ještě jeden drink, než když po Smarzowského filmu vyjdou ven a jsou jako opaření. I takový je ale polský film.
Máte představu, kolik polských filmů se dostane do české distribuce?
Nebude jich moc. Řekla bych, že tak jeden, maximálně dva za dva roky, což je strašně málo. Proto jsme právě před těmi 12 lety založily Bardzo fajný festival. Neměly jsme na co chodit do kina. Teď jsem viděla skvělý film Agnieszky Holland Franz, který Poláci posílají do oscarového boje. S Agnieszkou jsem se osobně setkala na festivalu v Gdyni. Ona je taková chodící encyklopedie, všechno si pamatuje. Mezi našimi zeměmi je hezky rozkročená – a myslím, že dělá pro česko-polské vztahy opravdu hodně, stejně třeba jako Mariusz Szczygieł, kterého jsem už zmínila. Samozřejmě jsou tady instituty jako České centrum ve Varšavě nebo Polský institut v Praze, jejich role je také velmi důležitá.
S natáčením filmu máte vlastní zkušenosti.
První zkušenosti jsem získala při natáčení krátkého filmu Les. Je to takové lyrické zamyšlení nad Čimickým hájem, kde jsem trávila dětství. O nostalgii a nenávratnosti dětství. Líbí se mi proces filmové tvorby, beru ho i jako takový proces setkání se sebou. Oba mé filmy jsou hodně intimní.
Tématem druhého filmu je smrt vašeho otce, od které uplynulo už více než 20 let. Kdy se z této tragické osobní události stal námět na film?
Vždycky jsem přemýšlela, jak se k té události vztáhnout. Měla jsem napsané útržky textů, takovou osobní báseň. Časem jsem si vytvořila krabičku vzpomínek na tátu, nejprve v hlavě, potom i opravdovou krabici – jen těch věcí po tolika letech už moc není. Když mi bylo smutno, tak jsem si s těmi předměty povídala, hrála si s nimi. Velkou roli hrálo to, že jsem se přestěhovala z Bubenče do Kobylis, zpátky do bytu, kde jsem vyrostla. Znovu a dost zásadně jsem se setkala přímo s místem, kde můj otec zemřel. Srazilo ho auto na přechodu pro chodce na rušné Čimické ulici. Na to místo jsem hodně zanevřela a nemohla jsem tam mnoho let vůbec chodit. Bylo to pro mě opravdu těžké. Najednou jsem se po těch letech dostala zpátky, jak na to místo, tak do toho bytu. Měla jsem obavy, jak to bude, jestli se mi nebudou vracet některé nepříjemné vzpomínky. Neměla jsem ale úplně na výběr, protože všichni vědí, jaká je dnes bytová situace.
Léčí čas?
Ano, najednou jsem zjistila, že to není problém – že tam můžu tu silnici úplně normálně přejít. Na těch místech stále cítím silné emoce. Samotnou mě ale ta lehkost setkání najednou naplnila klidem a pocitem, že teď je právě ta doba, kdy s tím tématem můžu jít ven. Mnoho z mých přátel a známých z dospělého života o tom vůbec nevědělo. S tím se prostě neseznamujete. Člověk to má pořád v hlavě a já s tím žila denně dlouhá léta, ale pak se mi podařilo najít vnitřní klid. Uvědomila jsem si, že nastal čas, kdy se k té události mohu vztáhnout i skrze svou tvorbu.
Tak jste se s námětem přihlásila do filmové dílny My Street Films?
Na workshop jsem se přihlásila i s mým prvním filmem Les. Když váš námět vyberou, můžete absolvovat sérii tří až čtyř workshopů se zkušenějšími filmaři. Potkají se tam také autoři vybraných námětů, které pak spolu sdílejí. To je myslím hodně důležité, pro mě to tak rozhodně bylo.
Měla jsem o svém filmu určitou představu, jak bude vypadat. Taky jsem chtěla pracovat s předměty, které mi po tátovi zůstaly, ale nakonec vypadá úplně jinak. Jednou jsem šla ten přechod dokumentovat a vůbec jsem si nemyslela, že bych z toho nějaký záběr ve filmu použila. No a jak jsem tam najednou strávila několik hodin, tak jsem zjistila, že to místo má svůj specifický genius loci, že je to místo, kde se mi hezky na tátu vzpomíná – že se proměňuje, jiné je ráno, v poledne, večer, v noci. Cítila jsem tam sílu, ale i zvláštní nervozitu. Rezonovalo tam ve mně tolik věcí a já si řekla, tady postavím kameru a tady se zastavím.
A tak vznikl výsledný minimalistický tvar?
Jedním ze zdrojů inspirace výsledného tvaru byl Film z balkonu, který natočil celý ze svého balkonu metodou observace dokumentarista Paweł Łoziński. Prostě jen nastavil kameru a točil ulici, není tam nic víc než ten záběr – maximálně tam švenkuje nebo se rozhlíží kamerou. Oslovuje lidi, diskutuje s nimi, oni se s ním dávají do řeči. Ten film je ve svém minimalismu prostě skvělý. Chtěla jsem natočit film, ve kterém by všechen balast šel pryč a zůstalo tam jen to důležité.
Přechod v soutěži My Street Films Award uspěl.
Vyhrál hlavní cenu, byl uvedený na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě a měla jsem s ním celkově asi 35 projekcí nejenom u nás, ale třeba i v Německu, což je velký úspěch, protože jsem ho natočila od A do Z sama, po závěrečný export, hudbu. Ta je tedy velmi amatérsky nahraná, můj hlas je strašně potichu, ale já si za ním stojím a už ho vylepšovat nebudu. Tak to mělo být.
Jaká na něj byla reakce diváků?
Myslím, že Přechod promluvil ke spoustě lidem. Měla jsem na něj moc dobrou odezvu a teď jsem ho třeba promítala v ďáblickém Úlu na Zažít město jinak. Navíc ho vybrali do česko-německého projektu Feinkošt a díky tomu jel takovou menší tour po německých městech – třeba od úplně nacpaného kina v Drážďanech po promítání v Berlíně. Reakce byly velmi pozitivní, což mi dělalo samozřejmě radost. Navíc se stal takovým klíčem k tomu, aby se o smrti mého táty více mluvilo i v naší rodině. Otevřela jsem tím hodně témat.
Ve filmu nezazní jméno mého táty, není tam vidět ani on, ani jeho věci. Jsou tam jen nějaké reálie, které s ním souvisejí. Neukazuji tam ani těch pár jeho fotografií, které mám. Říkala jsem si, že nevím, jestli by si to přál, a já chtěla svůj film natočit s úctou k tomu, jaký byl. Hodně lidí mi řeklo, že je to film spíš o mně a o mé cestě, s čímž souhlasím. Myslím, že je tam nějaké moje přijetí té situace, ale zároveň tam nevnímám nějakou definitivnost. Jen se párkrát podívám nahoru a to je všechno. Cítím, že je důležité o těch věcech mluvit. Mluvit o smrti.
Máte na Sedmičce oblíbená místa?
Je jich spousta. Bio Oko, samozřejmě, tam jsem měla i svatbu. (smích) Každou návštěvu, která za mnou přijde, hned beru na střechu Národního zemědělského muzea, kde v současnosti pracuju. Ze střechy je totiž ten nejkrásnější výhled na Prahu. Překvapilo mě, kolik Leteňáků o této možnosti ani neví nebo tam nikdy nebyli. Líbí se mi, jak se tady ulice proměňují, naplňuje mě radostí, když jimi procházím a vzpomenu si, jak tam třeba dřív nešlo vůbec projít a teď to jde. Na druhou stranu mě mrzí zanikající prodejny. Domácí potřeby budu vydýchávat ještě dlouhou dobu. Ne všechno ale může zůstat, té proměně rozumím – je to proces, stejný jako třeba s tím naším festivalem.
Tereza Plavecká (*1986) vystudovala Mediální a komunikační studia a Veřejnou a sociální politiku na Fakultě sociálních věd UK. Založila spolek Popular, který organizuje Bardzo fajný festival polské kultury. Živila se prací v kultuře nebo médiích, prací v neziskovém sektoru. Spolupracuje s Českým rozhlasem, je PR a tiskovou mluvčí Národního zemědělského muzea. V roce 2017 natočila krátký film Les, který získal zvláštní uznání poroty soutěže My Street Films. Její druhý krátký film Přechod získal v roce 2022 první cenu v soutěži My Street Films Award a také ocenění studentské poroty. Oba filmy si můžete přehrát na www.dafilms.cz.