Záležitosti spojené s posledními věcmi člověka hrály v minulosti mnohem větší roli než dnes. Často čteme, že velké množství pohřbů v současnosti probíhá bez obřadu, drtivá většina zesnulých bývá zpopelněna, což ještě před nějakými sto lety byla věc výjimečná a nezřídka přímo odsuzovaná. Kultura a rituály spojené s pohřbíváním byly přitom vlastní už nejstarším lidským společenstvím. Nejinak tomu bylo na území dnešní Prahy 7, důkazem budiž například nález poměrně zachovalých hrobů z tzv. laténského období při stavbě tramvajové trati ve Stromovce v roce 1901.
S nástupem křesťanství se prosadilo pohřbívání na hřbitovech zřizovaných při farních kostelech. Výjimkou nebyly ani historické obce, ze kterých posléze povstala naše čtvrť. Dlouhá staletí tak obyvatelé Bubnů pohřbívali své blízké na hřbitově u kostelíka sv. Klimenta. I když oficiálně byl „provoz“ na hřbitově u sv. Klimenta ukončen v roce 1872, poslední zesnulí zde byli uloženi až v roce 1886. Z dochovaných náhrobků jistě stojí za zmínku nalevo u hřbitovní zdi stojící rov vojína Václava Hory, který bojoval jako člen 28. pluku v rakousko-pruské válce a proslavil se hrdinským činem – před bitvou u Podolí zapálil před nepřítelem most přes řeku Jizeru. V následném bojovém střetu u Jičína byl Hora raněn a po převozu do Prahy zemřel.
Hřbitov na nepříhodném místě
S přílivem nových obyvatel, zejména dělníků zdejších průmyslových podniků, ovšem vyvstala potřeba vybudování nového hřbitova. V roce 1872 vytipovala správa holešovické obce pozemek mezi dnešní Strojnickou ulicí (tehdy tam stála továrna průmyslníka Klingmüllera) a Stromovkou. Záměr ovšem sklidil kritiku v tisku, především kvůli uvažovanému umístění. Národní listy v článku Hřbitov na nepříhodném místě podotýkají, že pozemky pro plánovaný hřbitov „uprostřed nového fabričního města“ mohly být prodány na stavbu nových továren, hřbitov měl být podle nich zřízen v oblasti Manin. V prosinci téhož roku je ale definitivně rozhodnuto umístit hřbitov na pozemek u Stromovky o celkové výměře 1253 sáhů (1 sáh = cca 3,6 m2 , sáh je obecně délková míra, ale v době, o které hovoříme, se v Rakousku užívala téměř výhradně jako plošná, pozn. red.).
Netrvalo však dlouho a i tento nový hřbitov přestával rozrůstající se čtvrti postačovat. Už v roce 1883 rozhodlo okresní hejtmanství v Karlíně, že se hřbitovem sousedící volný pozemek je vhodný k jeho rozšíření. K tomu bylo nakonec přikročeno v roce 1888. Ani to se ale neobešlo bez kontroverzí. Proti rozšíření hřbitova se postavil městský fyzik MUDr. Jindřich Záhoř, stejně jako jeho kolega z Holešovic MUDr. Jan Fähnrich. Jejich cílem bylo soustředit pohřbívání všech Pražanů na Olšanských hřbitovech. Proti byl i továrník Umrath, jehož továrna stála naproti pozemku přes ulici, stejně jako představenstvo Buštěhradské dráhy. Městská rada však námitky odmítala, pro rozšíření pohřebiště podle ní bylo hned několik důvodů. Především cesta na Olšany trvala tehdy jednu a půl hodiny a most Císaře Františka Josefa I. (na místě dnešního Štefánikova) nebyl kvůli nosnosti vhodný pro velké pohřební průvody. Navíc transport nebožtíků přes velkou část města byl problematický i z hlediska možného šíření nakažlivých nemocí. Polemika ohledně zvětšení hřbitova nám poskytuje zajímavý vhled do záležitostí pohřebnictví před 140 lety: „Na hřbitově v Holešovicích nejsou žádné šachty čili společné hroby, tak že i nejchudší zemřelý jest pohřben ve vlastním hrobě za mírný poplatek 3 zlaté (na Olšanech 10 zl.); hrob II. třídy 6 zl. (na Olšanech 25 zl.) a hrob I. třídy 9 zlatých (na Olšanech 35 zlatých) a nejchudší zemřelí se na Olšanech pohřbívají v šachtách. Kromě toho jest chudině v Holešovicích dovoleno květiny i drn na hrobě zalévati. V Holešovicích dovoleno chudině rakev na hřbitov odnésti, kdežto na Olšany musila by se rakev vozem dopraviti, což by vyžadovalo opětně značných výloh.“
Radní podpořeni kladným stanoviskem zemské zdravotní komise si nakonec prosadili svou a hřbitov zvětšili o volnou parcelu. Jeho rozloha se tak více než zdvojnásobila na celkových
10 320 m2.
Hrobka stavitele chrámu sv. Antonína na Strossmayerově náměstí Františka Mikše, jejíž adopci plánuje MČ Praha 7
Kde odpočívají naši slavní
Holešovičtí si sice nakonec vybojovali svá místa pro poslední odpočinek, ale i tak se hřbitov poměrně rychle zaplnil. Hřbitovní řád z roku 1911 už předpokládá, že většina obyvatel Sedmičky by měla být pohřbena na velkém celopražském pohřebišti na Olšanech. Řád sice připouštěl i další pohřby v Holešovicích, v rodinných hrobkách ovšem umožňoval pouze ukládání osob v přímé příbuzenské linii – vzestupné či sestupné; poboční příbuzní byli z pohřbívání vyloučeni. Letmý pohled na náhrobky ovšem odhalí, že toto nařízení bylo zhusta porušováno. Řád obsahoval celou řadu technických norem, stanovoval také kategorie hrobů a poplatky za tyto jednotlivé typy, úhrady za ošetřování rovů nebo za zvonění při pohřbech atd. Také stanovoval povinnost majitelů ohlašovat hřbitovní správě úpravy hrobů – stavbu pomníků, instalaci křížů apod. Neméně důležitou součástí řádu byly i podrobné instrukce pro hrobníka. V roce 1914 bylo pohřbívání na holešovickém hřbitově na několik let zcela zastaveno. Později vyřešilo problém s místem vybudování kolumbárií, hřbitovních staveb pro ukládání pohřebních uren.
Bubenský továrník Antonín Wendler a členové jeho rodiny jsou pochováni na Olšanech
Ačkoli jsou hřbitovy obecně vnímány jako smutná místa, díky svým obyvatelům jsou jedinečným propojením s minulostí obce i komunity. Nejinak je tomu i v případě holešovického hřbitova. Také zde spočinuli k věčnému spánku významní obyvatelé čtvrti, kteří ji svou činností formovali, stejně jako osobnosti z oblasti kultury, sportu nebo politiky, jejichž význam přesáhl hranice městské části. Najdeme tu hrob architekta, spoluautora letenské budovy ministerstva vnitra Jana Zázvorky (1884–1963), publicisty s podivuhodným osudem Michala Mareše (1893–1971), jednoho z pionýrů české kinematografie režiséra Jana H. Krňanského (1898–1961) nebo výstavní hrobku rodiny Broukových, zakladatelů slavné značky obchodních domů Brouk a Babka. Odpočívá zde i pozapomenutý politik, náměstek pražského primátora Ferdinand Kellner (1871–1939) nebo poslanec a letenský velkořezník Bohuš Rodovský (1874–1962). V horní části se při hřbitovní zdi nacházejí starší hrobky významných obyvatel Prahy 7 – továrníka Antonína Reissenzahna (1850–1903), rodiny holešovického stavitele Václava Bartha nebo předků architekta, stavitele a bývalého náměstka pražského starosty Jana Seiferta (1848–1931).
Řada osobností spojených s Prahou 7 ovšem nalezla místo svého posledního odpočinku na hřbitově na Olšanech. Kromě zmíněných prostorových důvodů zde jistě sehrála roli i větší prestiž místa. Na největším pražském pohřebišti můžeme narazit na hrobky holešovických průmyslníků – majitele továrny na síťařské zboží Antonína Wendlera (1822–1891), výrobce zařízení pivovarů Gustava Nobacka (1840–1902) nebo příslušníka jedné z nejstarších holešovických rodin Bukovských Alexandra (1859–1928), který byl členem pražského zastupitelstva i městské rady a působil i jako místopředseda představenstva První občanské záložny v Holešovicích-Bubnech.
Jako skutečně exkluzivní pohřebiště je dodnes vnímán hřbitov na Vyšehradě. I zde najdeme několik hrobů významných obyvatel Prahy 7. Zajímavý náhrobek v podobě busty ozvláštňuje hrob legendárního fotbalisty a dlouholetého obyvatele Prahy 7 Josefa Bicana (1910–2001). Busta je i součástí hrobu hudebníka a dirigenta Františka Stupky (1879–1968), který žil v Holešovicích v Osadní ulici. Mezi nejzajímavější hroby na Vyšehradě patří rod rodiny zakladatele strojírny Novák a Jahn a významného sběratele umění Josefa Vincenta Nováka (1842–1918).
Hrob náměstka pražského primátora Ferdinanda Kellnera na holešovickém hřbitově
Adopce hrobů
Při procházkách po pražských hřbitovech lze narazit na poměrně velké množství zanedbaných a opuštěných hrobů. Není divu, městská organizace Hřbitovy a pohřební služby hl. města Prahy (dříve Správa pražských hřbitovů), která má ve správě téměř 30 hřbitovů z celkových 70 na území Prahy, se stará o více než čtvrt milionu hrobů. O řadu z nich z mnoha důvodů postupně přestali původní nájemci pečovat, a hrobky tak chátrají, a to včetně těch, ve kterých jsou pochovány významné osobnosti z oblasti umění, vědy, politiky nebo sportu. Proto v roce 2013 spustily Hřbitovy a pohřební služby projekt adopce hrobů, v jehož rámci mohou instituce i soukromé osoby převzít péči o daný hrob, a stát se tak jeho patronem. Účast na projektu předpokládá, že zájemce na své náklady opraví náhrobek, popřípadě celý hrob, a pak po dobu minimálně deseti let o místo pečuje a platí nájemné. Do projektu je ovšem možné zařadit jen ta hrobová místa, na která není uzavřena platná nájemní smlouva. Za téměř deset let trvání projektu bylo adoptováno více než 230 hrobů pozapomenutých, ale i velice známých osobností – například politika a novináře Karla Havlíčka Borovského, spisovatele Eduarda Basse nebo malíře Mikoláše Alše. Každý adoptovaný hrob je opatřen cedulkou s profilem pohřbeného i jménem dárce. Naprostá většina adoptovaných hrobů je na olšanském hřbitově, opuštěné hroby zajímavých osobností na holešovickém hřbitově na své patrony teprve čekají. I Praha 7 se v blízké době plánuje připojit k řadě měst a obcí a převzít péči o jeden z hrobů – o zanedbané místo posledního odpočinku stavitele dominanty naší čtvrti kostela sv. Antonína Paduánského architekta Františka Mikše (1852–1924). A další adopce hrobů radnice Sedmičky zvažuje. Bližší informace a podmínky adopce hrobů lze nalézt na www.hrbitovy-adopce.cz.