Kolokvium, které 4. června proběhlo ve Veletržním paláci, uspořádaly ve spolupráci Národní galerie Praha (NGP) a Společnost Jindřicha Chalupeckého (SJCH). V rámci celodenní akce sdíleli hosté a hostky ve třech tematických blocích zkušenosti a projekty z praxe. Jednotlivé bloky byly zaměřeny na péči o duševní zdraví, přístupnost umění pro různé skupiny publika, participaci, zpřístupňování sbírek i proměny jazyka, kterým kulturní instituce s publikem komunikují.
Vedle konkrétních projektů se hovořilo také o zkušenostech s jejich zaváděním, fungováním v praxi a dalším rozvojem. Důležitou součástí akce bylo vytvořit prostředí pro setkávání odborníků a odbornic, kteří se podobným otázkám věnují z různých pozic a v různých typech institucí. Networking zde nebyl pouze příležitostí k navazování kontaktů, ale také k neformální výměně zkušeností a diskuzi.
Umění a péče
Vznikající program Prevence uměním, který usiluje o vytvoření sítě kulturních institucí zapojených do jemných edukačních a programových intervencí podporujících odolnost a prevenci problémů v oblasti duševního zdraví, představily Kateřina Melenová, ředitelka Galerie Benedikta Rejta v Lounech, a Dominika Grygarová z Národního ústavu duševního zdraví. Součástí projektu je také příprava prostředí pro program Art on prescribing neboli „umění na předpis“, který propojuje kulturní a zdravotní oblast a umožňuje zapojení uměleckých aktivit prostřednictvím zdravotnických a dalších odborných sítí. Představen byl také rozvoj tohoto přístupu v České republice a jeho širší evropský kontext.
Edukátorka a arteterapeutka Tereza Hamáčková z Galerie Středočeského kraje (GASK) v příspěvku Terapie uměním ukázala na programu GASK bez/bariér, jak lze propojit umění, terapii a péči o duševní zdraví. Představila také Terapeutovnu, specializovaný prostor Lektorského centra GASK. Mluvila o tom, jak vytvářet otevřené a podpůrné prostředí pro citlivé návštěvníky, kde jsou limity terapeuticky orientované práce v galerii a proč je nutná spolupráce s odborníky z terapeutické, sociální a vzdělávací oblasti.
Na téma rozšířených funkcí kulturních institucí navázali edukátorka Kristýna Říhová a vedoucí Oddělení rozvoje publika Oldřich Bystřický z NGP. Představili případovou studii o prostoru ATLAS – Ateliér tvorby a laboratoř asociativního snění, který je volně přístupný ve Veletržním paláci. Studie vzniká v rámci evropského projektu CLIVIE (Cultural Literacies’ Value in Europe), který zkoumá význam kulturní gramotnosti a uměleckého vzdělávání pro sociální soudržnost. Protože studie stále pokračuje, představili zatím její záměry, metody a cíle. Jedním z nich je analyzovat vztah mezi původními záměry tvůrců prostoru a tím, jak jej návštěvnictvo reálně využívá.
Přístupnost a participace
Jedním z témat byla také inkluzivní praxe, participace, přístupnost a zapojování různých skupin publika. Galerijní pedagožka Gabriela Pilařová z PLATO, galerie současného umění v Ostravě, v příspěvku Galerie (otevřená) na míru představila cyklus Jedeme. Jedná se o pravidelné aktivizační workshopy pro dvě skupiny: mladé dospělé s fyzickým a mentálním handicapem a lidi s poruchami paměti či Alzheimerovou chorobou. Pilařová popsala vznik programu, jeho dlouhodobé fungování i spolupráci instituce s účastnictvem a podělila se o zkušenosti s přípravou a průběhem workshopů. Zamyslela se také nad tím, co dlouhodobá spolupráce přináší oběma stranám.
Michaela Gerichová, vedoucí lektorského oddělení, a galerijní lektor Robert Spurný z Moravské galerie v Brně mluvili o zpřístupňování sbírek lidem se zrakovým postižením. Nepracují s odlitky ani replikami, ale přímo s originálními díly, která lidé poznávají hmatem. Do programu jsou zahrnuta například díla Jiřího Koláře, Radoslava Kratiny, Petra Nikla nebo Adrieny Šimotové. Lektoři přiblížili také specifický režim, který práce s originály vyžaduje, nároky na manipulaci s nimi a jejich ochranu. Po celý den byla k vyzkoušení i praktická ukázka brněnské sbírky pro nevidomé a slabozraké návštěvníky.
Společně s Nikolou Ludlovou, kurátorkou a koordinátorkou pro inkluzi a udržitelnost SJCH, jsme se zaměřily na to, jak může instituce vytvářet prostor pro aktivní zapojení návštěvnictva. Právě dlouhodobá spolupráce obou institucí vedla k uspořádání celého kolokvia. V příspěvku Participativní art mediace jako prostor péče, dialogu a sdílené zkušenosti jsme představily participativní art mediaci jako alternativu k frontální edukaci. V programu je kladen důraz na aktivní roli účastnictva, na sdílenou interpretaci, zpomalení a tělesnou i imaginativní zkušenost. Galerie se tak stává místem, kde lidé bez oborového zázemí mohou posilovat důvěru ve vlastní vnímání. Přístup vychází z širšího rámce co-creation, tedy spolutvorby a partnerství, a oslabuje tradiční hierarchii mezi odborníky/odbornicemi a účastnictvem. Do konce roku proběhne ještě jedno setkání Participativní art mediace, 22. listopadu od 14 hodin ve Veletržním paláci.
Jazyk jako součást přístupnosti
Nikola Ludlová mluvila o tom, jak jazyk instituce ovlivňuje přístupnost umění a návštěvnickou zkušenost. Jazyk vnímala v širším slova smyslu: od kurátorských textů a interpretace děl přes digitální prostředí až po servisní informace. Upozornila, že inkluzivní komunikaci nelze vyřešit seznamem doporučených a zakázaných výrazů. Důležitější je pracovat s konkrétním kontextem, s vlastní citlivostí a s přímým dialogem s komunitami, kterých se komunikace týká. Uvedla také příklady ze spoluvytváření programů a výstav s etnickými minoritami a lidmi se zdravotním postižením.
Na téma jazyka navázala Tereza Stejskalová, ředitelka tranzit.cz a spoluzakladatelka bienále Ve věci umění. Ve svém příspěvku Proč potřebujeme „mediátorský obrat“ se zaměřila zejména na jeho uplatnění ve výstavní praxi a komunikaci směrem k návštěvnictvu. Vycházela ze zkušeností z bienále Ve věci umění (od 2022) a věnovala se překonávání hierarchie mezi kurátorským a mediátorským přístupem k výstavě. Popsala tvorbu popisků a textů v režimu easy-to-read, tedy ve srozumitelnější a snáze čitelné podobě, i různé strategie psaní a editace. Zamyslela se nad tím, jak tyto postupy ovlivňují komunikaci uvnitř týmu a vnímání autority kurátorského hlasu. Nezamlčela ani překážky, které změna přináší: obavy ze zjednodušování obsahu, časovou náročnost i nedostatek sdílených nástrojů a zdrojů.
Nové role, nové možnosti
Příspěvky jednotlivých bloků se dotýkaly změn v přístupu k návštěvnictvu. Ty zasahují nejen do podoby programů, ale i do celkového fungování institucí. Proměňují se nároky na jednotlivé profese i způsob jejich spolupráce. Mění se také přístup k návštěvnictvu: od představy příjemců hotového obsahu k lidem, kteří mohou výstavní a programovou zkušenost spoluvytvářet.
Nové role přitom neznamenají, že by galerie měly nahrazovat sociální či zdravotní služby. Mohou ale prostřednictvím umění, prostoru, programu a vzdělávacích aktivit reagovat na společenské potřeby. Proto je tak důležitá mezioborová a mezisektorová spolupráce. Kontakt s odborníky z jiných oblastí i se samotnými skupinami, pro něž jsou programy určeny, může institucím přinést zkušenosti a kompetence, které dosud neměly. Vedle obsahu výstav a programů se dostává do popředí také otázka, jaké prostředí galerie vytvářejí a jaké možnosti lidem nabízejí – nejen kontakt s uměním, ale také setkávání, vzdělávání, odpočinek, sdílení zkušeností nebo vlastní zapojení. V tomto širším pojetí se mohou funkce institucí propojovat, aniž by ztratily vazbu k umění.
Přednesené příspěvky také ukázaly, že každá instituce působí v jiném kontextu a s jinými lidmi, a nové role proto mohou vypadat různě. Nejde o přebírání hotových řešení, ale o sdílení zkušeností a sledování toho, co nové přístupy přinášejí do každodenního fungování. Otázka nových rolí tak není jen o tom, jaké další funkce mohou instituce plnit, ale i o tom, na jaké společenské potřeby mohou prostřednictvím umění reagovat.
O čem se mluvilo
První blok otevřel otázku, jak mohou kulturní instituce rozšiřovat svou roli směrem k péči o duševní zdraví, podpoře návštěvníků a novým způsobům využití svých prostor. Mluvilo se také o limitech těchto přístupů a o spolupráci s odborníky z dalších oborů.
Příspěvky druhého bloku představily několik způsobů dlouhodobé práce s různými skupinami publika. Společným tématem bylo hledání cest, jak galerijní zkušenost přizpůsobovat různým potřebám a zároveň návštěvnictvo vnímat jako spoluaktéry dění v instituci.
Třetí blok spojovalo téma jazyka. Příspěvky nebyly věnovány pouze srozumitelnosti jednotlivých textů, ale i celkovému způsobu, jakým galerie výstavu a její obsah zprostředkovává – od kurátorských textů a popisků děl přes digitální prostředí až po servisní informace. Panel otevřel také otázku proměny rolí při přípravě výstav a většího prostoru pro mediátory, edukátory a další profese.
Jakou Národní galerii potřebujeme?
Cyklus tří kulatých stolů otevře debatu o roli Národní galerie Praha jako veřejné kulturní instituce. Zaměří se na její postavení v demokratické společnosti, na způsoby, jimiž výstavní praxe a práce se sbírkami spoluutvářejí dějiny umění, i na vztah instituce k současnému a potenciálnímu publiku. Do diskuze vstoupí různé odborné a profesní perspektivy. Cílem cyklu je vytvořit prostor pro kritickou reflexi fungování Národní galerie, jejích veřejných rolí a podmínek, které ovlivňují její další směřování.
Diskuze proběhnou 6. listopadu od 18.30, 19. listopadu od 19.00 a 3. prosince 2026 od 18.30 ve Veletržním paláci.
www.ngprague.cz
Organizace kolokvia navázala na znalosti a zkušenosti získané během zahraničních mobilit v rámci programu Erasmus+, projektu KA121 – Akreditované projekty mobility pracovníků v oblasti vzdělávání dospělých.
