Navštívil jste během léta nějakou krajinu, vzdálenou v čase nebo prostoru? Kde jste byl naposledy?
Včera jsem byl ve francouzsko-pruské válce.
To není úplně krajina, kde by se dalo odpočívat.
Tak když tam člověk nemusí bojovat… Byla to kniha z roku 1892, vydaná česky, Zola. Našel jsem ji v antikvariátu. Prostě jsem ji tam nemohl nechat, stála 20 Kč.
To je levná letenka, jízdenka.
Jinak ale nemám moc čas číst. Aktuálně nemám už čas na nic. Já musím knihy psát: překládat. Nabral jsem si toho moc, nakoupil jsem práva na příliš mnoho knih. Například na dalšího Barrona, dalšího Fracassiho. Když tedy čtu, tak jenom útržkovitě. Zároveň knihy pořád kupuju, některé jen informačně – projdu si je, později se k nim třeba vrátím. Myslím, že to tak teď dělají skoro všichni. Lidem se doma hromadí knihy, které nestíhají číst. Vychází toho moc. Takže těžko říct, kde všude jsem poslední dobou mentálně byl. Těch knih bylo samozřejmě víc. Jenom za poslední měsíce jich mám kupy.
Máte v bytě nebo v pracovně nějaký systém, jak nové knížky uskladňujete, aby se vám ty urgentnější dostaly co nejdřív pod ruku?
Ty nově nakoupené se vrší do štosu, o kterém vím, že tam jsou ty poslední, ten pak probírám. Je v tom náznak systému. Do bytu se mi toho ale už moc nevejde. Kdybych neměl chalupu…
Vaše chalupa je důležitá součást knižního světa.
Plánuju si udělat ve stodole velkou knihovnu, kde by se to všechno konečně přehledně uspořádalo.
Podle mě je nevýhodou těch kupiček, že člověk pořádně nevidí na hřbety.
Ze strany vidět jsou, ale úplně fajn to není. Člověk si to moc neužije, když má pořád v bytě vertikální štosy knih.
Ale stodolu máte dostatečně velkou.
Tam by se to asi vešlo.
Říkal jste, že toho teď máte hodně. Velkou část vaší práce v nakladatelství zabírají překlady?
Ano. V tomto ohledu je pro mě ideální autorkou Markéta Forró, protože je jediná, kterou vydávám a nemusím ji překládat. Teď napsala třetí knihu, která vyjde na podzim.
Strategie vašeho nakladatelství není primárně soustředěná na české autorky a autory, že?
Není, protože vybírám, nebo se o to snažím, to nejlepší z celého anglofonního světa. Podle mě tam jsou věci lepší než u nás. Je tam mnohem víc lidí, kteří píšou, takže tam je i větší výběr.
Fantasy detektivky Markéty Forró vycházejí v edici Pemmikan, což jsou knížky o rozměru 9,6×13,5 centimetru. V Gnómu! máte ale také kapesní hororovou edici. Tu jsem nikdy nečetla, asi bych se u toho dost bála. Co vás láká na knihách, které vyprávějí hodně temné příběhy?
Taky jsem horory nikdy moc nečetl. Kromě Tiché hrůzy, což je kultovní sbírka povídek, která tady byla už za komunistů. A vyšla několikrát. Ale pak jsem narazil na amerického autora Lairda Barrona. Přišlo mi, že to je výborně napsané. Není to jenom horor, je to literatura. A tak jsem ho vydal a pak se na to nabalili další autoři – jeho vrstevníci, je jim kolem padesáti. Všichni píšou hodně literárně. Ale do povědomí začali přicházet až v posledních deseti letech, třeba již zmíněný Philip Fracassi. Pro mě to je temná odnož fantastiky. Taky mi to někdy nedělá dobře, ale už jsem se na to dal a začal je vydávat. Založil jsem i speciální řadu, tak v tom teď musím nějakou dobu pokračovat.
Musíte ji v Gnómu! chvíli živit.
Čtenáře to má, prodalo se to. Je to protipól Le Guinové a spol. Je to trochu jako noc a den. Je to vyvážené.
Jak byste popsal čtenářský zážitek ve chvíli, kdy se člověk ponoří do některého z těchto temných světů?
Myslím si, že je to setkání s vlastním stínem. Snažil jsem se to popsat v poznámce k první knize z edice Horla: Proč číst horor? Je to setkání se smrtí, kterému se v naší kultuře poměrně vyhýbáme.
Není tak na očích.
Většina lidí asi na smrt ani nevěří. Nebo se tváří, jako by neexistovala. Nebo ji prostě neřeší. Ale když na ni člověk myslet začne, musí řešit i zbytek – život. A dostává se do filozofických hlubin. V tom je pro mě smysl hororu, který vydávám já.
Horor jako taková provokace k životu.
Dalo by se říct. Jsou to věci, které člověk nechce žít. Tak je jenom čte a přemýšlí nad nimi.
Jakou z knih z vaší hororové edice byste vytáhl v souvislosti se současným prožíváním světa nebo s výhledem na to, co nás čeká?
To záleží. Asi bych doporučil zmíněného Lairda Barrona, ten je podle mě nejvíc napojený na současný svět. Horor se u něj generuje z jeho existence. V dětství přišel o oko, už jako dítě měl živé noční můry. Žil v zapadákově na Aljašce, na pokraji divočiny, kde se povídaly různé strašidelné historky. Třeba o tom, jak někdo reálně viděl yettiho, ale i jiné přízraky… Barron byl od začátku trošku vyčleněný z normálního života. Žil mimo civilizaci, jezdil se psím spřežením. Má autentické zážitky, kdy cítil, že ho divočina chce zabít. Cítil tam síly, které my ve městě téměř cítit nemůžeme, protože jsou odstíněné kulturou. U něj bych opravdu věřil, že to, co píše, má návaznost na to, co člověk může zažít. Vymyslel si různé démony a příšery, které jsou podle mě zkreslené obrazy toho, co děláme my.
Trochu se to zmorfovalo, ale vypráví o nás.
Mám pocit, že ty jeho obludy jsou deformace reálných démonů, kteří působí třeba v politice.
Možná jsou reálné temné síly trošku víc navoněné… Ve vašem nakladatelství tvoří jeden z výrazných prvků obálky. Jak o nich uvažujete?
Vybral jsem si styl, který je založený na typografii. Dá se říct, že ilustrace je doplněk. Typograficky je to hold staré škole, kdy jsme ještě nebyli nakažení Američany a jejich křiklavými obálkami a kdy bylo klidně možné, aby science fiction nebo horor měly jednobarevnou nebo dvoubarevnou obálku. Podle devadesátkových norem už to pak muselo být něco křiklavého a nevkusného.
Když dojde na ilustrace, s jakým zadáním oslovujete výtvarnou scénu?
Protože já jsem tu knihu četl a ilustrátoři většinou ne, snažím se jim říct, co je pro mě její podstatou. A většinou se mi to podaří. Třeba Tomášovi Kučerovskému jsem k ilustraci na obálku prvního Fracassiho řekl: „Nakresli hrůzu. A může vypadat jako pavouk.“ On nakreslil pavouka s obličejem vypadajícím jako lebka. A funguje to.
Abstrahujete.
Ano. Původně jsem grafik. Myslím, že to má vliv na to, že si to umím představit, akorát to neumím nakreslit.
Naštěstí, jinak byste už v nakladatelství dělal úplně všechno.
No právě, to by bylo trapné.
Promlouvá kniha svým jazykem dříve, než ji člověk otevře? Je pro vás kniha kulturní artefakt?
Nad tím jsem dost přemýšlel a je to asi jeden z důvodů, proč jsem chtěl mít svoje nakladatelství. Mám na to názor a ten jsem zkusil uplatnit. Když člověk dělá knihu, musí začít od rozměru a papíru. Kniha bude působit úplně jinak s křídovou obálkou než s obálkou z obyčejného papíru. Každý detail rozhoduje. Ze začátku mi všichni říkali, že to nebude fungovat. Protože je tu zažitá představa,
že například obálka na severskou detektivku musí být taková a taková, jinak si to lidi nekoupí.
To je asi důvod, proč severské detektivky nečtu, jejich obálky mě obvykle odpuzují.
A spousty jiných lidí přitahují, a proto to funguje. Lidi jsou naučení: má to takovou obálku, tak to si kup, bude tam to, co máš rád. Ale já jsem se chtěl vrátit k prvorepublikové tradici, kdy obálky knih měly typografickou stavbu. Začal jsem je dělat tak, aby se líbily mně, a doufal jsem, že se najdou lidi, kteří mají stejný vkus. A to se podařilo. A tito lidé jsou teď moji pravidelní zákazníci. Je jich dostatek na to, aby se to jakž takž uživilo.
Obálky jsou jazyk, kterým člověk rozvíjí svou čtenářskou komunitu.
Někteří lidé, kteří si třeba Le Guinovou kupují s mými obálkami, mi říkali, že je obálka knihy, kterou nedávno vydal někdo jiný, odpuzuje, ale že si ji koupí kvůli tomu obsahu.
Myslíte nedávné vydání románu Nespoutaní, které jste přeložil?
Přesně tak. To vydání je designované pro scifisty. A scifisti mají údajně tento vkus. Jenomže Le Guinová přesahuje žánr a měla by se dostat i k lidem, kteří scifisti nejsou. Takže jde o to podat jim to v kabátě, kterého se nebudou bát, a říct jim: „Pozor, to není jenom sci-fi.“
Překladatel přetavuje celý svět, části galaxií do nového jazyka. A potom buď má, nebo nemá vliv na to, jak to celé bude překabátěné do hmoty. Když člověk stráví měsíce s jedním vyprávěním, může být docela kruté, že pak neovlivní, jak to bude celé vypadat. Vy jste si tedy jako překladatel-nakladatel vytvořil další sféru vlivu.
Ano, to byl můj záměr.
Jako člověk, který vydává knihy, máte určitý druh moci. Přemýšlíte o tom?
Chtěl jsem o tom napsat i nějakou úvahu. Ono se o tom nemluví, ale nakladatel má moc.
Lidi neradi mluví o tom, že mají nějakou moc, i když ji mají.
Nakladatel má moc ekonomickou, dává lidem práci. A na to doplácejí i překladatelé, protože on určuje, kolik jim dá za stránku. Překladatelé tahají za ten kratší konec, je jich hodně a nakladatel si může vybírat. Ale kromě toho má ještě moc kulturní. Určuje, co a v jaké kvalitě se bude vydávat. I obálkou říká, kterým lidem knihu adresuje. Dá se říct, že je to taková malá kulturní mocenská pozice.
Zároveň zvyšuje nebo snižuje pravděpodobnost toho, jaké příběhy se budou ve společnosti vyprávět a vlastně zmnožovat.
Je to tak. Většina nakladatelství bohužel v žánrových titulech jede na komerci. Většinou vydávají to, co lidi čekají. Což asi je normální provoz, ale pak vycházejí pořád stejné věci. Hrozí, že vznikne klišé. Takže ano, i nakladatel rozhoduje o tom, jaké příběhy se budou vyprávět. Což je důležité prohlášení, ty příběhy by mohly být mnohem pestřejší. Odvážný nakladatel je vzácný a potřebný. Jmenoval bych třeba Rubato nebo Trystero.
Co dělá vykřičník v názvu vašeho nakladatelství, který označuje skřítka, trpaslíka, bytost malého vzrůstu?
Vykřičník je tam jako grafický prvek. Zjistil jsem, že bez něj slovo gnóm nevycentruji. Konstruoval jsem to tak, že nad písmenem O je hranaté G. A aby špička G byla přesně nad O, musel jsem to posunout. A pak se tam vykřičník akorát vlezl. Dodatečně to můžu zdůvodňovat třeba tak, že člověk vykřikne, když vidí gnóma.
Vykřičník jako takové závažíčko. Jaké dovednosti jste v nakladatelství obsáhl?
Překladatel, výtvarník, sazeč a dejme tomu, že i scout – ten, kdo vybírá nejzajímavější knihy.
Co vám při tom pomáhá?
Na Amazonu bývají často první stránky. A já jsem ten typ, co z jedné stránky hodnotí autora celkově. Jde mi o to, jak umí psát, co do té jedné stránky dostane. Myslím si, že není mýtus, že z jedné stránky jde poznat, jestli je autor dobrý.
Kniha už je vydaná a připravená k prodeji. Jaké komunikační strategie, i třeba z morálních a politických důvodů, jste se rozhodl upřednostňovat? Všimla jsem si, že jste nedávno na síti Bluesky založil účet @gn6m nebo začal vydávat newsletter, což je starý dobrý systém komunikace, který neovlivňují nečitelné algoritmy.
Sociální sítě jsou politická záležitost, akorát si to schválně neuvědomujeme. Myslíme si, že je to zábava, ale je to nástroj moci. Každá moc je politická. A moc, kterou mají lidé jako Zuckerberg, je obrovská. Já se snažím sítě obcházet. A newsletter jsem zavedl jako alternativu, kde alespoň vím, že zpráva, kterou pošlu, dorazí do mailové schránky, kde si to člověk si buď otevře, nebo ne. Ale příspěvek na Facebooku se části sledujících nezobrazí vůbec. Věřím, že se přijde doba, kdy podobné sítě zaniknou. Nic netrvá věčně.
Pohybujete se v různých fantaskních světech. Přál jste si někdy u sebe rozvinout nějakou fantastickou schopnost? Nebo mít k dispozici některou z technologií, které se v těchto příbězích objevují?
Kupodivu asi ne. Jsem obecně spokojený s tím, co mám. Takhle jsem nikdy neuvažoval, že bych chtěl něco, co neexistuje.
To je docela zdravý přístup k životu.
Teď mě napadá, že mě v dětství fascinoval válečný příběh od jednoho ruského sci-fi autora. Byl tam parašutista, kterému se neotevřel padák a on tak zjistil, že umí létat. Díky této paranormální schopnosti jako levitující člověk plnil bojové úkoly… Ale děj už si nepamatuju, mě na tom fascinovalo právě jen to lítání. Bylo mi deset, žili jsme v kulturní pustině a tohle vypadalo ve sci-fi jako šíleně odvážný nápad.
Jinak bych občas chtěl být v nějaké knize od Le Guinové, protože tam je klid a prázdná planeta. Dneska není na Zemi místo, kde jsou lvi. Nemáme část světa, kterou člověk může objevit tak, že by vůbec nevěděl, co ho tam čeká. Není ani možnost odletět na prázdnou planetu, kde by člověk byl úplně sám.
Je to obrovský skok. Možná už nás to tolik nevede k tomu, abychom si představovali, co je tamhle za tím lesem, za tím útesem nebo za tou velkou vodou, protože už tam před námi někdo byl.
Navíc je to falešná představa. My si myslíme, že když máme svět na mapě, všechno o něm víme. Ale to není pravda. Pořád se objevují nové živočišné druhy, ať už v pralese nebo hluboko v moři. My máme na světě položenou síť a myslíme si, že víme všechno, ale on je to spíš takový fraktál. I v té síti jsou pořád místa, která jsou neobjevená, ale už v nich není to nekonečno.
A nekonečno si představujete jak? Jako možnost jít za obzor?
Fascinovala mě jedna povídka, která byla o mořeplavcích plujících na konec světa. Tam byl svět skutečně placatý. Když mořeplavci dopluli na konec světa, spadli dolů… nebo jim to hrozilo. Už nevím, jak to přesně bylo a kdo to napsal, ale tohle mi chybí. Ta možnost, že nevíte, jestli tam bude konec světa – spadnete a umřete v nekonečnu; nebo jestli tam bude další, jiný svět.
Není úplně banální představit si nekonečno. Děti mají asi větší tendenci to zkoušet než dospělí.
Protože pro děti nekonečno existuje. Ony ještě nemají v hlavě tu naši mřížku, kterou máme položenou na světě. Pro dítě je nekonečno všude. Když jde dítě po ulici, neví, kam dojde.
Většina knih, co jste vydal, má kapesní formát, tak akorát na cestu.
Vydávat kapesní knihy je můj záměr, fascinovalo mě to od začátku. Nejdřív jsem okopíroval formát Edice Střelka, kterou navrhoval František Muzika. Přiznávám se. Její provedení se mi líbilo už od dětství. Věděl jsem, že se vejde do kapsy, třeba i náprsní. V pubertě jsem tyto knihy nosil v kapse vaťáku.
To je podle mě docela sexy, knihy v kapsách.
Byl to bohémský život, člověk potřeboval knihu v kapse. Chtěl jsem na to nějak navázat. Ostatní edice Gnómu! se vyvinuly postupně, ale taky se je snažím držet kapesní. Některé jsou ještě menší. Ta nejmenší, Pemmikan, vznikla ze slovníku. Mám doma starý slovník a říkal jsem si, že je to fajn rozměr, že by se v něm dobře četla i beletrie. Rozměr knihy je podle mě důležitý.
Vyprávění, která v Gnómu! přinášíte, se dotýkají i jiné než lidské perspektivy. Příběh lze podat třeba z pohledu stromu. Jeden takový jste vydal ve výboru Gwilanina harfa a jiné povídky.
Povídku z perspektivy stromu napsala Le Guinová. Ona je specialistka na to, jak bourat antropocentrickou představu o světě. Začala tím, že bourala mužskou představu o světě, hodně experimentovala s tím, z čí perspektivy se dá vyprávět. Přijde mi podstatné, že můžu vydávat příběhy, které narušují zažitá schémata a zavádějí jiné narativy. Každý autor, kterého si vyberu, to v nějakém ohledu splňuje. Pořád mě fascinuje, že se vždycky najde někdo, kdo to zkusí zase jinak. Narativ je důležitý pojem pro tento svět. Všechno je narativ. A má to dalekosáhlé důsledky. Když pan Macinka prohlásí, že právě zrušil klimatickou krizi, je to nějaký narativ, a pro spoustu lidí ji zrušil.
Když už se stromy podílejí na produkci papíru, možná by každá tiskovina mohla mít báseň psanou z pozice stromu. Byl by to takový desátek. Stromy by mohly promluvit a nezůstávaly by jen v pozici suroviny.
To by bylo fajn. Ale taky by bylo fajn, kdyby se nevydávaly blbosti. Mám pocit, že většina knih by tady být nemusela. Z hlediska plýtvání papírem prostě máloco stojí za vydání.
V Nespoutaných od Ursuly K. Le Guin, které jste přeložil, se hrdina pohybuje mezi dvěma světy. Na Anarresu, na rozdíl od Urassu, musejí hodně šetřit papírem.
Tam neměli zdroje a museli rozvažovat, co vydají. Někdy uvažuji, jestli bychom neměli místo vydávání knížek sázet stromy.
Pár titulů, například Vyprávění od Ursuly K. Le Guin, jste vypravil i v druhém vydání. Mám si to představit tak, že když je titul rozebraný, tak vám napíše třeba sto lidí: „Prosím vás, opradu tu knihu potřebujeme.“
Sto lidí nikdy nenapíše. Ale už jsem se takto nechal umluvit. Každou chvíli mi někdo psal, ale bylo jich celkem třeba deset. Ten zájem je, ale není to jako Harry Potter, vrací se to velmi pomalu. Teď už spíš podruhé nic vydávat nebudu. Vyprávění je výjimka. Le Guinová je na vzestupu, i druhé vydání se prodává hodně. To první je už teď pravděpodobně sběratelsky ceněné.
Proč dneska Le Guin rezonuje?
Myslím, že už se vymkla ze sci-fi komunity. Čtou ji například lidi takzvaně levicově orientovaní. Nevím, kolik jich je, ale existují. Jako autorka je zaujala, ale ve sci-fi kabátě by si jí vůbec nevšimli.
Nabídla jiné podoby světa.
Ona celý život vykreslovala společenské alternativy. Když vycházela za komunistů, čtenářstvo si to málo uvědomovalo.
Její texty vycházely v češtině už tehdy?
Ano. Už tehdy měla cejch, že je levicová, takže ji komunisté dovolili. Ale protože to bylo sci-fi, tak ji četli hlavně scifisti. Málokdo si tehdy uvědomoval, že ona je rebelská pro komunisty i pro kapitalisty. Dobře je to vidět v Nespoutaných. Hlavní hrdina tam nezapadá ani do jednoho z těchto dvou světů.
Nabízíte i e-knihy. Je to něco, bez čeho se dnes nakladatel neobejde?
Někteří je vyžadují. A tak jsem je začal dělat, proč bych byl zpátečnický. Nějaké peníze to ročně přináší.
Co musí umět člověk, který je ve vašem redaktorském týmu?
Třeba Martin Svoboda je redaktor, který mi vyhovuje. Moje překlady mi hodně poškrtá, přeorá. Akceptuju to i za cenu toho, že je s tím víc práce. Vím, že vychytává správné věci. Ze začátku to i bolelo. Připadal jsem si, že špatně překládám, ale teď už to beru úplně v pohodě. Redaktor musí být na překladatele přísný. Také je třeba říct, že by se každá kniha dala redigovat donekonečna, každý redaktor najde něco jiného. Některé věci třeba najdou jen ženy. Například Vanda Pokorná má encyklopedické znalosti a všimne si věcí, kterých si my dva s Martinem nevšimneme.
Za těch deset let, co máte Gnóm!, se stala řada změn. Jaká proměna promluvila do knižního světa?
Nedokážu si to příliš uvědomit, těch deset let mi uběhlo v práci. Myslím, že docela velká změna bylo nulové DPH. To se povedlo. Z mého hlediska to asi zvýšilo příjem nakladatelství. Samozřejmě to nesnížilo ceny knih, jak si někteří mysleli. Ono to zase tolik neudělá, protože v knižní branži jsou lidi obecně hrubě podfinancovaní.
Z mého hlediska se také lidé začali více zajímat právě o Le Guinovou. Jedna z prvních knih, které jsem vydal, bylo její Vyprávění. Tehdy jsem zdaleka neměl jistotu, že to prodám. Někdo z fandomu klasického sci-fi mi tehdy řekl, že nemá cenu Le Guinovu vydávat znova, protože ji už všichni mají, třeba Levou ruku temnoty. Přesto jsem ji vydal a jde na odbyt.
Je pro vás velký rozdíl, když tuto autorku čtete v angličtině a v češtině?
Pokud čtu svůj překlad, tak v tom pro mě moc rozdíl není. Ale nevím, jak to vidí ostatní. Než jsem Le Guinovou znal v originále, byly pro mě některé její texty zklamáním. Nevěděl jsem, proč je tak slavná. Pak se ukázalo, že překlady, které jsem četl, byly na můj vkus kostrbaté. Pro většinu lidí takové asi nebyly, většina není princezna na hrášku jako já. Jsem v tom až nesnesitelně přecitlivělý. A u ní to vnímám zvlášť silně. Myslím si, že u ní mají slova velkou váhu, jejich výběr i tón.
Na blogu popisujete záměr poměřovat slovo, které má být vyřčeno nebo napsáno, s tichem. To je docela přísné měřítko.
Je to hodně přísné. Ta úvaha, kterou tam mám, je přísná. Taky mi ji málokdo lajkoval. Upadla v zapomnění. Poměřovat slovo s tichem je absolutní měřítko, které znamená, že kdyby ho každý uplatnil na sebe, nebude psát. Ale jaká by to byla radost, kdyby to tak opravdu všichni udělali. Lidé ukrutně plýtvají slovy. Většina knih bohužel srovnání s tichem nesnese.
Ono možná máloco snese srovnání s tichem.
Dobré knihy to snesou. Jsou to knihy, které se staly klasikou a čtou se pořád znova. Proč se třeba Zeměmoří od Le Guinové vydává nepřetržitě více než padesát let? Co do té knihy dala, že je to tak přitažlivé? To samé platí třeba o Tolkienovi.
Zkouším si představit tu hranu světa, kde už je možná jen to ticho nebo bůhví co, nic.
Ticho je základ všeho. Ale lidi se ho bojí. Ticho znamená, že je člověk sám se sebou. A když je člověk sám se sebou, musí sám sobě rozumět, musí se sebou vycházet. Je to stejné jako s tou smrtí. Lidi se bojí smrti a ticha, protože obojí je konfrontuje s nimi, s jejich životem. Ticho rovná se smrt; rovná se absolutní měřítko.
Člověk se pak zodpovídá sám sobě nebo něčemu v sobě, to není úplně snadné.
To si každý musí určit sám, čemu se zodpovídá. Každopádně je sám se sebou. Je to podobné, jako když se necháte zavřít do černé místnosti, jak se to dnes občas dělá.
V edici Pemmikan vyšel i váš povídkářský debut Na lovu kvizonů, který končí povídkou Stvoření světa. To je váš snový záznam?
Je to taková bizarní vize. Moje povídky většinou vznikly z obrazu, z první věty. Nápady mi přicházejí spíše v obrazech. A tato vize je spojená s Petrem Stančíkem. Už je to dávno, kdy jsme experimentálně psali něco společně a pak jsme sedávali v hospodě. Je to báseň v próze. Jak slova přicházela, tak se báseň odvíjela.
Když může být impulzem k napsání povídky obraz, znamená to, že ho pak prozkoumáváte do větších detailů?
Dá se říct, že například povídka Stařec a omře vznikla jenom ze slova omře.
Z fascinace tím slovem – co za ním může být?
Přesně tak. Představoval jsem si, co by to tak mohlo být.
A to slovo k vám přišlo jak?
Náhodně. Hlavou mi bleskl Stařec a moře od Hemingwaye a nějak se mi to přesmýklo.
Co je to omře? To jsou důležité otázky, které si člověk může klást.
Jakub Němeček je majitel, překladatel a grafik nakladatelství Gnóm!, pracuje také jako hlásná trouba jeho sociálních sítí a obsluha e-shopu. Narozen 1968 v Opavě. Samouk. V 90. letech působil jako sazeč, grafik v různých pražských redakcích a nakladatelstvích, například Divus nebo Mot. Z angličtiny začal překládat kolem roku 2006. Žije v Bubenči.