Zlato v prasklinách
Václav Kuneš, choreograf a umělecký šéf 420PEOPLE, si japonskou tradici zlacení prasklin nese v hlavě dlouho. V Kintsugi z ní udělal ústřední téma celé inscenace. Myšlenku, že se rozbitá místa nemají skrývat, ale naopak zvýraznit, přenesl do tance prakticky beze zbytku. „Ta technika má v sobě hlubší význam a důvod. Praskliny totiž v přeneseném smyslu odpovídají různým životním škrábancům, šrámům na duši, které se nemají schovávat, nemáme se za ně stydět. Naopak, tím, že si je přiznáme, dotvářejí náš charakter, naši jedinečnost. A zpět k porcelánu – třeba šálku se tak vdechne nový život, může se dál používat a zároveň je vidět, že už něco zažil,“ vysvětluje Kuneš.
Slovenská tanečnice Veronika Tököly, která v Kintsugi tančí, si myšlenku spojuje s vlastní zkušeností: „Celá myšlienka Kintsugi mnou rezonuje veľmi. Niečo rozbité, poškodené sa opraví, svojim spôsobom ‚uzdraví‘, venuje sa tomu čas a tak sa nedokonalosť povýši na originálnu krásu. Krásne na tom je to, že praskliny sa nezakrývajú, ale naopak zdôraznia zlatom. Všetci máme určité jazvy, na tele či na duši. Dôležité je prijatie, zmierenie. Ja mám napríklad jazvu, ktorá mi však každý deň pripomína, že vďaka nej mám úžasného a zdravého syna, a tak by som ju teda nikdy nechcela odstrániť. Je to súčasť môjho príbehu.“
Odkud se vzalo Japonsko
Kunešův vztah k Japonsku nevznikl kvůli kintsugi, spíš naopak. Kintsugi je jedním z jeho vyústění. Do Asie jezdil pravidelně už jako tanečník nizozemského souboru a po odchodu odtud strávil téměř dva měsíce prvním sólovým projektem přímo v tokijském New National Theatre, kde spolupracoval s choreografem a tanečníkem Saburem Teshigawarou. Právě z prostředí, kde se křehkost i trvanlivost berou jako samozřejmá součást věcí, si kintsugi jako téma přinesl.
Prázdné jeviště
Na jevišti La Fabriky nebudou pro toto představení žádné velké dekorace. Kuneš, který má jinak k výrazné scénografii blízko, se tentokrát rozhodl jinak: „Posledních pár let byly pro mě dekorace stěžejním prvkem, od kterého se potom choreografie odvíjela. Dekorace často určovala prostor, kompozici. Teď jsem chtěl ‚čisté‘ jeviště, nepopsaný prostor. Prostor a zároveň prázdnotu.“
Prázdný prostor ale neznamená prázdný proces. Kuneš popisuje, jak dlouho vlastně na inscenaci pracují: „Na přípravu přímo na jevišti máme pět týdnů. Měli jsme již jeden týden v květnu na sále, jako takové zahřívací kolo. A minulou sezonu jsme také měli pár dalších týdenních bloků, pracovně jsme jim říkali drift. Cílem bylo společně zkoušet nové přístupy, techniky, kvality, hledat, jak ‚jinak‘ pracovat s dynamikou, energií, v partneřině, ve skupinách. Vždy byli přizváni i další tanečníci, abychom měli i nové impulzy. Během těchto driftů jsem samozřejmě nemohl nemyslet na Kintsugi. Máme tedy pár momentů, které se dají použít, ale tak 80–90 % vznikne až teď v létě.“
Na jevišti se tentokrát potká šest tanečníků – Francesca Amy Amante, Eliška Hulínská, Vendy Kuželová, Veronika Tököly, Filip Staněk a Michal Toman. „Tentokrát bude tanečníků šest. Již dlouho jsme jich tolik v jednom představení neměli. Jinak těch věcí, co ovlivňují choreografii, je samozřejmě více. Třeba hudba. Ta je pro mě asi nejdůležitější a bude tentokrát již existující. Poslední dva tři roky jsem si ukládal hudbu tak nějak do šuplíku, potom jsem si jednotlivé tracky poskládal za sebe a jsou to všechno takové mé srdcovky. Prostě hudba, která mě za ty poslední roky nějak inspirovala,“ říká Kuneš. Počet tanečníků mu zároveň umožňuje pracovat s intenzitou, o které mluví jako o tanci na doraz: „Sám nevím. Jen mám představu velké energie, takové jako vítr. Využít každý centimetr, jak prostoru na jevišti, tak každý centimetr na tělech. A to nemůžete zkoušet hodiny a hodiny. To nikdo nevydrží. Zároveň ale myslím, že i na to se tanečníci těší, mluvíme o tom již dlouho – posunout své hranice, fyzické i kondiční. Aby ale vítr vynikl, musí být i bezvětří. To zase nesmí být statické, bez náboje. A takhle se s tím pracuje.“
I samotné divadlo pro něj hraje roli, byť ne tu, kterou by čekal divák večer v hledišti. „Každé divadlo má v sobě dvě magické stránky. Jednu tu večerní, nasvícenou, plnou lidí na jevišti a v hledišti, tu, co znáte z představení. A ta druhá je přes den, kdy je divadlo prázdné, holé, bez diváků, čekající a nabízející se ke tvoření. To, že můžeme být součástí i té denní magie La Fabriky, je prostě nádherné.“
Světlo místo dekorací
Prázdné jeviště přenáší velkou část odpovědnosti na světelný design, který má na starosti Karlos Šimek. „Bez dekorace nemá divákovo oko kam uhnout. Zůstává jen tělo, kostým a světlo. Vztah mezi nimi se stává jediným vizuálním obsahem,“ popisuje.
S Kunešem řeší Šimek koncepci dlouho dopředu: „U Kintsugi probíhal dialog mezi mnou a Václavem už asi rok předem a v podstatě nikdy nepřestal. Hrubý rámec jsme si vyjasnili relativně brzy, řekl bych, že již při prvních schůzkách. Zbytek se doladí až na zkouškách, v reálném čase s tanečníky.“ Samotný motiv kintsugi – zlacení prasklin – jde podle něj vyjádřit i světlem: „U kintsugi mě spíš zajímá princip. Tedy, že se něco rozbije a to místo zlomu se pak stane nejviditelnějším a nejsilnějším bodem. To je věc, kterou světlo umí.“ Cílem přitom není jeden efektní moment, ale nepřerušený vjem: „Nesnažím se mít ‚svůj‘ moment, spíš naopak. Cílím na to, aby světlo nikdy nevystoupilo jako samostatný efekt, ale aby diváka drželo v jednom nepřerušeném vjemu od začátku do konce.“
Kostým, který dorůstá s inscenací
Zatímco jeviště zůstává holé, kostýmy pro Kintsugi navrhuje Olo Křížová, která k tématu nepřistoupila jako k ilustraci, tedy žádné doslovné zlaté švy či napodobené praskliny. „Ve své volné tvorbě se věnuji kolážím. Právě tento motiv skládání fragmentů do jednoho celku mi byl vodítkem i u oděvní koncepce kostýmů pro Kintsugi. Přímé následování vizuálního charakteru této techniky jsme od začátku necítili jako správný směr. Jde více o filozofii, která je za touto technikou. Navracet něčemu nový život je i v oděvu aktuální téma a právě to se v kostýmech nevědomě promítne,“ vysvětluje.
Kostýmy podle ní nevznikají odděleně od zkoušení, ale postupně s ním: „Směr, jakým se budou kostýmy ubírat, se s Václavem řeší před začátkem zkoušek. Základ je připravený a finální podoba se pak ladí na sále i s tanečníky při zkouškách. Spolupráce s choreografem i tanečníky je pro mě velmi podstatná. U 420PEOPLE je to jiné, nové představení vzniká ve vrstvách, které se postupně skládají v průběhu finalizace, a kostým tak samozřejmě prorůstá nebo vyrůstá v průběhu tohoto tvoření.“
Prázdný prostor podle Křížové neznamená, že by kostým musel převzít roli vypravěče: „To si nemyslím, rozhodně to tak není u Václava a ani já osobně nepovažuji v tanci za přínosné, aby kostým vyprávěl příběh; má splynout se záměrem choreografie, má se stát samozřejmou součástí a podpořit to, co je nosné – a to je tanec samotný. Čistý prostor scény nabízí divákovi ponořit se do pohybu tanečníků a nechat se unášet intimitou, která se rodí v prostoru mezi jevištěm a divákem samotným.“ K materiálům dodává: „Pracuji i s metalickými látkami a lesky, které neodkazují přímo na ‚opravená místa‘, ale na záblesky situací, které se staly a tím formovaly život dál. Jedna barva tady nedominuje, spíše se jedná o barevnou náladu, převažuje element země,“ říká Křížová.
Ráno v sále
Jak vlastně vypadá první fáze zkoušení, než vznikne šedesátiminutové představení? Veronika Tököly popisuje rutinu, kdy celé dílo teprve získává svůj tvar: „Zvyčajně sa stretneme ráno v divadle, porozprávame si novinky a zážitky z leta, rozcvičíme sa a potom si nás Václav zavolá do krúžku a povie niečo k téme. Potom už len musíme proste nejak začat. Václav si vyberie jednu zo scén, povie nám k nej svoje predstavy a my sa ich potom snažíme naplniť tancom, slovami, nápadmi – začíname tvoriť a brainstormovať. Takto postupujeme scéna po scéne a následne vše v nejaký moment prepájame.“
Zkušenost z driftů se podle ní do zkoušení promítá i v tom, jak si soubor důvěřuje: „Ja mám asi v každom z predstavení nejaký moment, kedy idem na doraz, takže asi to nebude nič nové. (smích) Václav a my všetci tanečníci, čo s ním spolupracujeme, máme radi fyzikalitu, posúvanie našich hraníc a skúšanie nových pohybových kvalít, vzorcov a koordinácie. Tentokrát to je však obohatené o to, že tvorivému procesu predchádzali takzvané Drifts, kedy sme sa stretávali počas celej sezóny v Studiu Maiselovka a skúmali, skúšali, improvizovali. To nás ešte viac ako tím spojilo a naučilo.“
Na otázku, jak choreograf, sám bývalý tanečník, vede zkoušky, odpovídá bez váhání: „Maximálne. Je veľmi empatický, rád pracuje produktívne, s nami i naším časom narába veľmi citlivo a efektívne. Vytvára pohodovú, uvoľnenú atmosféru. Veľa sa smejeme, ale potom sa zahryzneme do práce a vieme si poriadne máknuť.“
Co bude v Kintsugi nejtěžší, si zatím netroufá odhadnout ani ona sama: „To nedokážem ešte teraz povedať a myslím, že sa to možno aj bude meniť na základe aktuálneho mentálneho i fyzického rozpoloženia.“ Je to věta, která asi nejlépe vystihuje stav, v jakém se inscenace týdny před premiérou nachází – otevřený, nedopovězený, a přesně proto živý.
Bez očekávání
Co by si měl z Kintsugi odnést divák, který přijde bez jakéhokoli očekávání? Kuneš odpovídá s nadhledem: „Tak hlavně snad aby nenastalo to cimrmanovské ‚očekávání… a zklamání‘. (smích) Jinak je to nejlepší nastavení, myslím, vypravit se do divadla bez očekávání. Divák je potom více připravený vnímat tanečníky, hudbu, atmosféru. Dávno již nevěřím názoru, že na současný tanec musí být divák buď ‚zkušený‘, nebo ‚připravený‘. My vám nabídneme mnoho vrstev, barev, výkonů, nálad, situace k zamyšlení i k pobavení, fajnovou atmosféru v hledišti i na baru. Je potom už jen na vás, co si z toho odnesete. Třeba i to, že se budete chtít vrátit.“
V době, kdy tento text vznikal, měl soubor před sebou ještě týdny zkoušení a mnoho rozhodnutí. Jak představení nakonec vypadá, to si teď může každý ověřit sám. Kintsugi má premiéru 7. září v La Fabrice, reprízy následují 8. a 9. září a poté 10. a 11. října. ○