V rozhovoru pro Reportér magazín jste vyprávěl, jak jste ve třech letech objevil ve skříni staré housle. Takže za všechno může skříň.
V podstatě ano. (smích) Taková rodinná legenda: měli jsme jedny staré housle doma ve skříni a já si je prostě našel a okamžitě se zamiloval. Tatínek je violoncellista České filharmonie, maminka nám zpívala a hrávala na kytaru, takže hudba byla od začátku všude. Je to jako být bilingvní. Někdo mluví dvěma jazyky, já měl od začátku druhý jazyk hudbu. Akorát si mě hudba našla sama, já ji nehledal.
Vás bylo pět sourozenců. Jak vypadalo cvičení v paneláku, kde každý hrál na něco jiného?Bratr Petr to shrnul nejlíp – když spustilo pět Špačků, byl chaos v celém paneláku. (smích) Ale já jsem byl docela disciplinované dítě. Neměl jsem moc problém, když mi rodiče řekli, abych si vzal housle a šel cvičit. Klavír je z pohledu začátečníka přece jen příjemnější, pro dítě i pro rodiče a sousedy. U houslí rok trvá, než se z nástroje povede vyloudit písničku. Ale ty skřípance k tomu patří. Dnes mám doma i vlastní klavír. Koupil jsem ho od České filharmonie, původně byl v Sukově síni. A mám taky dostatečně vysoké stropy, takže pořádáme i bytové koncerty. Je v tom cosi krásně přímého – hudba bez jeviště, bez vzdálenosti.
Pokračujete v hudbě i jako rodina? Hrají sourozenci stále?
My jsme všichni na něco hráli, když jsme byli malí. Profesionálně se z nás pěti teď věnujeme hudbě dva – já a brácha Petr, který je violoncellista. A pak máme ještě jednoho mladšího brášku, který je na konzervatoři a studuje zároveň pedagogiku – takže tam je šance na třetího profesionála v rodině. Rodinné koncerty děláme taky, není jich moc, jen tak dva za rok, ale jsou. Pokaždé to je něco zvláštního.
V devíti letech jste hrál s Josefem Sukem. V osmnácti vás přijali na Curtis Institute of Music ve Filadelfii. V rozhovoru pro Pražský deník to popisujete jako splněný sen. Měl jste tehdy pochybnosti?
Od třinácti do šestnácti jsem jezdil do USA na letní kurzy pro smyčcové nástroje. Hodně studentů tam mluvilo o nejlepších amerických školách a já jako relativně ambiciózní teenager jsem snil o tom, že na té nejlepší škole jednou budu studovat. Profesor Stephen Shipps mi pomohl s přípravou a ve svých sedmnácti, hned po prvním roce na Pražské konzervatoři, jsem byl na Curtis přijat. Říkal jsem si: Tohle fakt vyjde? A vyšlo.
Lucii Výborné jste v Českém rozhlase vyprávěl, jak jste jako student v Americe potkal poprvé Jiřího Bělohlávka. Jak to tenkrát bylo?
Pan Bělohlávek se přišel podívat na jeden ze studentských koncertů v Curtisově institutu. Nevěděl, že v tom orchestru hraju, kdežto já jsem ho poznal hned – pamatoval jsem si ho z Rudolfina, když mi bylo devět. Když jsme skončili, přišel jsem za ním se v uvozovkách znovu představit. On se omlouval, že si ten konkrétní koncert nevybavuje, a pozval mě na večeři do nóbl rybí restaurace. Otevřel jsem menu a četl v něm samé neznámé názvy ryb. Vůbec jsem se v nich nevyznal – kluk z Čech, kde nemáme moře. Poznal bych možná kapra nebo lososa. Takže to jediné, čemu jsem rozuměl, bylo úplně dole roasted chicken. Pan Bělohlávek mi ale řekl: „No tak, Josefe, dejte si něco pořádného.“ Mně vůbec nedošlo, že je ta volba úplně mimo. Když na to zpětně vzpomínám, říkám si, že sám jsem byl takové kuře.
Ve čtyřiadvaceti jste se stal koncertním mistrem České filharmonie. Nejmladším v její historii. Čekal jste to?
Upřímně – ne úplně. Ta pozice se uvolnila, když jsem studoval poslední rok na Juilliardu (The Juilliard School, vysoká hudební škola v New Yorku, pozn. red.). Přemýšlel jsem spíš o sólové kariéře, ale taková příležitost se prostě neodmítá. Konkurz probíhal dvoukolově – první kolo za plentou, naprostá anonymita. Do druhého kola jsem postoupil jen já s jedním dalším uchazečem. A filharmonie to dělá hezky: finálové kolo je jako sólový recitál s orchestrem. Už žádné anonymní posuzování, rovnou ukažte, co umíte.
V rozhovoru pro OperaPlus jste říkal, že jste si už dřív stanovil, že v orchestru nechcete zůstat déle než deset let. Co nakonec rozhodlo o vašem odchodu?
Důvodů bylo víc. Orchestr fyzicky unaví, a to hodně. Udržovat se na nejvyšší úrovni vyžaduje spoustu cvičení a času. A do toho přišly děti. Nejdřív Elenka, pak jsem se dozvěděl, že budeme mít dvojčata. To ve mně všechno dozrálo najednou. Říkal jsem si, že abych měl čas na kvalitu a ne jen kvantitu, musím udělat zásadní rozhodnutí. Všechno to v tu chvíli tak nějak sedělo dohromady.
V orchestru vám vadilo i sezení. To zní jako docela přízemní důvod pro odchod z prestižní instituce.
Je to tak! (smích) Ale na zkouškách bych opravdu nejraději stál. Koukáte pořád do strany ke kolegovi u pultu – noty nejsou přímo před vámi. A z takzvaných dvojáků, dvojitých zkoušek, mě pak vyloženě bolela záda. Naopak když cvičím sólové věci a jsem unavený, prostě přestanu. V orchestru hrát musíte, protože zkouška je do půl čtvrté. Nikdo se vás neptá, jak vám je.
Říkáte o sobě, že jste genetický optimista. To se dá naučit, nebo se s tím člověk prostě narodí?
Myslím, že v tom hraje roli výchova i přirozenost. Vyrůstal jsem v rodině, kde se hodně smálo, hodně muzicírovalo. Optimismus je pro mě způsob, jak přistupovat k životu – ne naivní přehlížení problémů, ale přesvědčení, že věci jdou řešit. V hudbě to funguje stejně. Když šlápnete vedle, nezaseknete se na tom, jdete dál. Houslisté, kteří se nad každou chybou zastavují na minutu, mají na sólové dráze těžký život.
Hrajete teď kolem stovky koncertů ročně. Chodíte pak ještě na koncerty i jako posluchač?Chodím občas, ale přiznám se, že po tolika vlastních koncertech za rok je jít ještě navíc poslouchat někoho jiného už trochu sebemrskačství. (smích)
Jak se na sólový výkon připravujete den předem?
Nejdůležitější je vyladit formu. Spánek je základ – pro regeneraci nejvíc. Mám osvědčenou sadu rozcvičovacích cviků, i když je ne vždy disciplinovaně dodržuji. (smích) A pak záleží na tom, co hrajete. Když hraju náročný houslový koncert zpaměti, sedí tam dva tisíce lidí a národní televize to vysílá živě – tep je na jiné úrovni než v menším sále v malém městě. A bez cvičení mám absťák, to je jednoduché. Tělo si zvykne na pohyb a pak ho vyžaduje.
Po narození dětí se vám prý přenastavila tréma.
Po dětech se člověku přenastaví hodnoty celkově. Najednou mu přijde, že stres před výkonem je takový triviální, banální. Ale tréma úplně nezmizí. Já spíš říkám, že vím, jak s ní pracovat. Je to taková vnitřní kontrola. A adrenalin tam být musí, bez něj to nemá šťávu. Jde o to najít tu správnou balanc – nepřehořet, ale taky nehrát jako na zkoušce.
Říká se, že housle, na které se nehraje, jsou mrtvá věc.
Přesně tak. Na obraz za vitrínou se můžete dívat a vidíte jeho krásu. Ale housle za sklem jsou mrtvá věc. Na nástroj se musí hrát, aby se rozvíjel. Proto mi ta zodpovědnost za mé housle na začátku přišla tak obrovská (nástroj od italského houslařského mistra Guarneriho z první poloviny 18. století, pozn. red.). Když jsem je měl první rok, budil jsem se s hrůzou, kde jsou. Úplně stejně jako první rok po narození prvního dítěte. Housle jsou prostě extra dítě, no.
Jak se dá skloubit rodinný život s neustálým cestováním?
Mám v tomto roce zhruba tři delší turné, každé dva tři týdny. To už je fakt hodně – člověku se stýská. Návrat za rodinou je vždycky nejlepší část cesty, doma je prostě doma. Cestuju ale jenom v takové bublině – dostanete se do centra města, kde je koncertní síň. Na odlehlejší místa se podíváte už méně. Jsem spíš turista v hotelových výtazích.
V rozhovoru pro Český rozhlas jste mluvil o rozdílech mezi publikem v Evropě, Americe a Asii. Vnímáte je i z pódia?
Hodně. V Asii vás vyloženě obdivují, milují muziku, ale nejsou tak hluční – spíš vřelí, takovým tišším způsobem. V USA publikum neuvěřitelně burácí, ale někdy máte pocit, že k vám nechová takový respekt, jako by byl výkon víc show než hudba. Evropa má publikum nejpoučenější. Klasická hudba na tomto kontinentu vznikala a je tady zakořeněná. Tady publikum poslouchá jinak, více se soustředí. A to poznáte okamžitě, jakmile vstoupíte na pódium.
Troja Festival vznikl proto, že jste se přistěhoval do Troji a zjistil, že tohle místo si žádá hudbu.
Přesně. Říkal jsem si, že by bylo škoda tady nic neudělat. Troja je unikátní – i když leží kousek od centra, zachovává si vesnický ráz. Lidi sem vždycky jezdili za rekreací, pryč od ruchu velkoměsta. A přitom tu jsou fascinující místa jako zámek, zoo, Botanická zahrada, starý trojský pivovar. Zrovna v pivovaru je úžasná akustika – vypadá napůl jako stodola, ale funguje parádně. To mám rád – místo, které překvapí.
Říkáte, že inspiraci k vlastnímu festivalu jste čerpal odjinud.
Ano. Přes léto jezdím na jiné letní festivaly komorní hudby a musím říct, že právě ty byly tím spouštěčem – inspirací, abych něco takového dal dohromady i u nás. V Česku takových festivalů není mnoho, můžeme je spočítat na prstech jedné ruky. A přišlo mi škoda, aby naše prostředí o takový typ akce přicházelo.
Jak se to rozjelo?
Říkal jsem o tom svojí manažerce Martině Výrkové a pak jsem potkal pár sousedů, včetně Petra Dvořáka, bývalého ředitele České televize, který tady taky bydlí. Nadchli jsme se pro tu myšlenku a dali se do toho. První ročník jsme brali jako zkušební, říkali jsme mu nultý. Byl to velký úspěch, tak jsme ho přejmenovali na první. Zpětně si říkám, že ten nultý název byl zbytečně skromný, ale opatrnost je ctnost.
Proč komorní hudba, a ne velká symfonie?
Komorní hudba je pro mě nejvyšší forma muzicírování. Je intimní – malé ansámbly, blízkost mezi muzikanty a publikem. A muzikanti to milují, je to jako dovolená, muzicíruje se od srdce, bez hierarchie orchestru. Hrát komorní hudbu v Dvořákově síni Rudolfina, to znám hlavně z pozice sólisty nebo orchestrálního hráče. Ale hrát tam tria a kvartety s přáteli je prostě fantazie. Troja Festival dělá totéž, jen v odlišném prostředí a bez smokingu. A navíc je to festival, který přináší propojení publika s umělci na úplně jiné úrovni než v klasickém sále. Je to v pravém slova smyslu sousedský festival, který nabízí umění nejvyšší třídy.
Stará čistírna odpadních vod v Bubenči jako koncertní sál – kdo to vymyslel?
Já byl přesvědčen hned, jakmile jsem tam vkročil – takže kdo za to může, jsem já. (smích) Akustika je tam fantastická, vyniká nejen mezi čističkami, ale i mezi mnohými klasickými sály. To není nadsázka. Industriální prostor, trochu tajemný, trochu drsný, a najednou tam zazní komorní hudba. To je přesně ten kontrast, který hledáme. Lidé přijdou s tím „čistírna?“, a odcházejí nadšení.
Letošní ročník nese podtitul Mezi nebem a zemí. Jak jste na to přišli?
Letos jsme to udělali jinak než dřív. Vždycky jsem nejdřív měl téma a pak do něj vybíral skladby. Tentokrát jsem to obrátil – nejdřív program, pak hledání společné linky. A nejlíp k tomu sedělo právě Mezi nebem a zemí. Velkou roli v tom hraje planetárium.
Planetárium jako koncertní sál, to zní skoro jako zážitkový park.
Chápu, proč to tak může znít, ale já to vnímám jinak. Je to pro nás úplná novinka, ještě jsme tam nehráli. Festival tam otevíráme 18. června. Zazní Haydnovo Stvoření, komorní úprava Straussova Also sprach Zarathustra – to je ta melodie z Vesmírné odysey, každý ji zná, i když si to možná neuvědomuje, a k tomu virtuální let do vesmíru. Víme, že tam je suchá akustika, takže budeme řešit ozvučení. Na to se těším ze všeho nejvíc z celého festivalu.
Kde leží hranice mezi dramaturgií a show?
Hudba musí být vždy ta hlavní věc. Vše ostatní – místo, atmosféra, projekce – slouží k tomu, aby posluchač byl víc přítomný, aby tu hudbu prožil hlouběji. Jakmile by show přebila hudbu, bylo by to špatně. Ale u nás k tomu nedochází. Repertoár vybíráme v symbióze s atmosférou každého místa.
Program letošního ročníku…
… každý večer je jiné místo, jiná nálada. Po planetáriu Trojský pivovar se světově uznávaným klavíristou Denisem Kožuchinem, pak čistírna v Bubenči, zoo, kde hrajeme za doprovodu pelikánů, sýčků a žab, což jsou velmi aktivní dramaturgové. (smích) A závěr v Císařském sále trojského zámku s klavíristou Lukášem Vondráčkem. Festival zakončíme na svatojánskou noc cimbálkou a vínem na vinicích Botanické zahrady. Myslím, že to bude výjimečný večer.
Na cimbálovém večeru ale vy sám nehrajete.
Ne! A to je ten nejlepší pocit z celého festivalu. Na každém jiném koncertě se někde objevím – housle, někdy i viola. Ale ten poslední večer si konečně sednu, naliju si sklenku vína z místní vinice a užívám si to jako normální člověk. Poprvé za celý festival. Je fajn, že je to až úplně nakonec, jinak bych asi nevydržel. (smích)
Cimbálka zní jako trochu netradiční tečka za festivalem komorní hudby.
Je to tradice, a já bych řekl, že víno a cimbál prostě patří k sobě. Je to spíš moravská tradice a já pocházím z Moravy, takže tohle mi sedí přirozeně. Navíc ten viniční dům v Botanické zahradě s výhledem na Troju a Stromovku je prostě nádherný. A letos budeme mít Lajose Sárközyho, který spojí klasiku, jazz i tradiční romskou hudbu. Bude to zakončení, na které jen tak nezapomenete.
Festival dává prostor i mladým českým umělcům, nejen světovým jménům.
To je pro mě velmi důležitá část dramaturgie. My v našich kruzích už víme, kdo jsou ti skuteční talenti, kteří mají kariéru teprve před sebou. A dáváme jim prostor. Takže přijdete na Troja Festival a možná poprvé uslyšíte někoho, kdo tu bude příštích dvacet let velkou hvězdou. To je přidaná hodnota našeho festivalu.
Pořádat festival je zjevně jiná disciplína než hrát.
Ohromně jiná. Za festivalem stojí neuvěřitelné množství práce, od fundraisingu po produkci na místě. Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi, kteří zvládají exekutivu. Já se soustředím na to umělecké – sestavuji dramaturgii a kontaktuji muzikanty. A pak hned po skončení festivalu si sednu a začínám přemýšlet, jaký bude repertoár příští rok.
Co byste řekl někomu, kdo má pocit, že klasická hudba není pro něj?
Přijďte na Troja Festival. Opravdu. Většina lidí si pod klasickou hudbou představí Rudolfinum, velký symfonický orchestr nebo operu. Ale málokdo si to spojí s komorní hudbou. A právě komorní hudba je ten první krůček k objevení klasiky pro sebe. Troja Festival je přesně pro takového člověka. Nepožadujeme dress code, nemusíte přijít v kvádru ani ve večerní róbě. Je to odlehčené, venkovní, přátelské. A hudba je přitom té nejvyšší třídy. Vážná hudba vybízí ke zklidnění a k zamyšlení, a myslím, že je důležité k tomu společnost vést. V Česku to děláme docela dobře.
Kdybyste měl doporučit nějakou nahrávku někomu, kdo s klasikou teprve začíná, co by to bylo?
My jsme obklopeni hudbou od narození a hodně z ní slýcháme ve filmech, aniž si to uvědomujeme. Film bez hudby by vůbec nepůsobil, jak nakonec působí, zkuste si to někdy. Takže bych začal tím, co člověk možná podvědomě zná. Pro české publikum bych doporučil Dvořákovu Novosvětskou nebo Smetanovu Mou vlast. Garantuju, že tu melodii znáte. A pak Beethovena…
Co vám Beethoven dává, co jiní skladatelé ne?
Beethoven je pro mě hrdina v pravém slova smyslu. Byl hluchý, a přesto skládal největší hudbu světa. To je něco naprosto nepochopitelného a zároveň fascinujícího. Ale i hudebně. V každé jeho skladbě cítím tu vůli, tu sílu, to neustálé hledání. Není pohodlný. Vyžaduje od hudebníků i od publika soustředění.
Stane se vám při velkém koncertu, že si najednou uvědomíte, kde jste?
Někdy, velmi zřídka. Najednou zjistíte, že hlava pracuje jinak, a říkáte si, co bude dneska doma k večeři. Nebo si najednou uvědomíte, kde sedíte, jaký sál to je, a na vteřinu vás to překvapí. A pak se zase vrátíte. Většinou to trvá zlomek sekundy. Pokud déle, je to problém. (smích) Ale mívám spíš opačné momenty. Najednou si uvědomíte, kde jste, a to vás nakopne. Říkáte si: tohle je něco.
Co byste si přál, aby si návštěvníci z letošního ročníku Troja Festivalu odnesli?
Aby odcházeli naplnění. S pocitem, že zažili něco, co jinde nezažijí. S úsměvem na tváři a s prohřátým srdcem. A ideálně aby se vrátili příští rok a přivedli kamarády, takové publikum už máme a moc si ho vážíme. Doufám taky, že si trochu víc uvědomíme, že se nemusíme pořád za něčím honit. Že se prostě můžeme zastavit, sednout si do přírody a nechat na sebe působit hudbu. To je luxus, který si dopřáváme čím dál míň.
Slyšel jsem o vás, že relaxujete při jízdě na kole. Co vás na něm baví víc než na houslích?
Na kole přemýšlím. Hlava se pročistí a najednou vidím věci jasněji. Dokážu na kole klidně naplánovat celý festival. Já a pianista Stanislav Galina jsme natočili dokument, kde jedeme na kole spolu. Vždycky si říkáme, že jedeme na pohodu. Ale ono to na pohodu nikdy není, pokaždé se hecujeme a sedřeme. A s hudbou je to vlastně úplně stejné. Člověk si řekne, že si to jde užít, ale pak do toho stejně vyleje celé srdce. Prostě to jinak nejde. Já to neumím. Mimochodem – jednou bych rád propojil festival s výletem na kole. Jsme tady přímo u cyklostezky, vedle Vltavy. Takové myšlenky mi v hlavě kolují.
Kdybyste měl jednou větou popsat svůj vztah k hudbě dříve a dnes?
Ten vztah byl odmalička. On tam prostě byl přirozeně, od kolébky. Já bych ani neřekl, že rostl. Spíš se prohluboval a měnil tvar. Ale základ zůstal stejný. Je to radost. Pořád.
Josef Špaček (*1986, Třebíč) studoval na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii a na Juilliard School v New Yorku, kde byl žákem Itzhaka Perlmana. V letech 2011–2020 zastával funkci koncertního mistra České filharmonie jako historicky nejmladší v jejích dějinách. Hraje na housle Guarneri del Gesù z roku 1732. Je uměleckým šéfem a dramaturgem Troja Festivalu.
Troja Festival
Festival klasické hudby letos nese podtitul Mezi nebem a zemí a proběhne od 18. do 23. června. Koncerty se neodehrávají v tradičních sálech, ale v neformálním prostředí v úzkém propojení s okolní krajinou. Během šesti večerů zazní na šesti magických místech komorní hudba inspirovaná jevy či časoprostorem mezi nebem a zemí. Hudební zastavení čekají posluchače v Planetáriu Praha, Zámku Troja, Zoo Praha, Staré čistírně odpadních vod v Bubenči, Botanické zahradě i v areálu Troya Praha.
Program
- 18. 6. 20.00 Na počátku… (Haydn – Ysaÿe – Fišer – Strauss), Planetárium Praha
- 19. 6. 20.00 Síla osudu (Šostakovič – Dvořák), Troya Praha
- 20. 6. 20.00 V záři slunce (Mozart – Čajkovskij), Stará čistírna odpadních vod
- 21. 6. 19.00 Lehkost bytí (Cello Republic), Troya Praha
- 21. 6. 21.45 Snění (Saint-Saëns – Debussy – Strauss), Zoo Praha
- 22. 6. 20.00 Mnoho podob lásky (Rachmaninov – Prokofjev – Schubert), Zámek Troja
- 23. 6. 20.00 Cimbálka a víno (Lajos Sárközy & Cimbálová kapela Josefa Feča), Botanická zahrada Praha