Pravidelně přispíváte do Hobuletu v rubrice Advokát radí. Sepisujete ji na základě reálných dotazů?
Není to tak, že bych kopíroval skutečné dotazy, je to spíš kompilát z reálných dotazů, které se k nám dostanou. Z nich pak sestavím modelový dotaz pro rubriku. Je ale potřeba zdůraznit, že my se zaměřujeme na určité oblasti, takže i dotazy reflektují právě ty oblasti, kterým se primárně věnujeme.
A jaké oblasti to jsou?
V Iuridicum Remedium se věnujeme dvěma oblastem: naše vlajková loď jsou digitální práva a svobody, to znamená vztah lidských práv a moderních technologií. V této oblasti vyhlašujeme každý rok Ceny Velkého bratra. A pak je druhá větev, která je možná vidět méně, ale považuji ji za neméně důležitou: zajištění bezplatné právní pomoci lidem, kteří na tu komerční nedosáhnou. Zaměřujeme se zejména na seniory a témata spojená s dluhy, exekucemi, nájemním bydlením a částečně i s pracovním právem. To jsou hlavní oblasti našeho poradenství. A určitým průnikem, který nám z těchto dvou větví vychází, je téma digitálního vyloučení, dopady digitalizace na lidi, kteří nepoužívají moderní technologie. Třeba u seniorů se velice často setkáme s tím, že zdrojem jejich problémů je jednoduše to, že neumějí něco vyplnit on-line, otevřít datovou schránku a podobně.
Nedávno byl ve vaší rubrice příklad seniora, který čelil exekuci právě proto, že si neotevřel datovou schránku…
Bývá to teď poměrně častý případ, i proto, že byly zavedeny povinné datové schránky pro všechny živnostníky, včetně těch, kteří mají živnost pozastavenou a už třeba ani nevědí, že jsou stále vedeni jako živnostníci, protože reálně dávno nepodnikají. Ale i jim byla před dvěma lety zřízena datová schránka a úřady často nedodržují jednotlivé role – do podnikatelské datové schránky mají posílat pouze to, co se týká podnikání. To znamená, že když máte živnost přerušenou, do podnikatelské schránky by v podstatě nemělo chodit nic. Úřady ale často zásilky posílají špatně a i dokumenty určené fyzické osobě pošlou do podnikatelské datové schránky. Jenže dotyčný se to vůbec nemusí dozvědět a vzniká z toho spousta problémů.
Dotazy do právní poradny k vám chodí písemně, telefonicky, nebo klienti přicházejí i osobně? Jak to funguje?
Poradnu máme osobní, takže se dotyčný jednoduše objedná. Je potřeba zavolat předem a domluvit si osobní schůzku. Máme ale i telefonickou a taky webovou poradnu, kde lze pokládat dotazy on line. Tyto dotazy pak anonymně zveřejňujeme, pokud s tím tazatel souhlasí. To slouží i dalším lidem, kteří tak mohou odpověď na svůj vlastní dotaz najít dřív, než ho vůbec položí. Takže to má nějaký osvětový efekt, řekněme.
Obracejí se na vás výhradně senioři, nebo se může objednat kdokoli?
V současné době máme projekty, které jsou určené pro seniory v oblasti dluhů a exekucí, ale třeba v oblasti nájemního bydlení jsme letos získali projekt, v jehož rámci poskytujeme poradenství bez omezení věku.
Takže se objevují dotazy třeba i z řad studentů a mladších ročníků?
Ano, teď je toho spousta, protože nájmy se řeší neustále a stále je kolem nich řada nevyjasněných otázek. Nájemní smlouvy mnohdy nejsou dostatečně konkrétní, takže strany nevědí, jaká mají práva a povinnosti.
Z vaší rubriky si vybavuji dotaz, kdy nájemnice protestovala proti určitým položkám, které měla podle vyúčtování pronajímateli uhradit…
Právě toto bývá mezi pronajímateli a nájemníky asi nejčastější sporný bod – služby a účtování služeb, kdy pronajímatelé do služeb nájemníkovi pravidelně započítají vše, co jim přijde, například platby pro SVJ. Jednoduše vyúčtování vezmou a přepošlou nájemníkovi. Pak jsou v něm ale zahrnuty i položky, které pronajímatelé nemůžou přeúčtovávat, jako jsou například právě odměny pro členy SVJ, odměny za správu, budování fondu oprav a tak dále.
Takový problém bývá asi poměrně častý.
Troufl bych si říct, že to dělá víc než padesát procent pronajímatelů, zejména ti menší, kteří vlastní třeba jen jeden byt, který zrovna nepotřebují. Je dobré, aby o tom nájemníci věděli a podávali proti takovému vyúčtování námitky.
Může hrát roli i to, že mnoho lidí se vlastně nezajímá o to, jaká mají práva a na co mají nárok?
Většina lidí jsou právní laici, takže mají nějakou představu o tom, co právo je, ale ta představa se nemusí úplně scházet s tím, jak je to doopravdy. Navíc do toho vstupuje umělá inteligence. Když dnes zadáte dotaz do Google vyhledávače, dostanete jako první odpověď umělé inteligence. Někdy může být celkem správná, ale velmi často je zavádějící nebo AI i naprosto halucinuje. Lidé pak často vycházejí z toho, že je to realita, ale přitom to s realitou nemá společného nic.
Další problém, třeba právě u nájmů, je, že mnozí nájemci mají krátkodobé smlouvy, a byť mají nějaká práva, která vyplývají z právních předpisů nebo z nájemní smlouvy, bojí se je uplatnit, protože se obávají, že pronajímatel jim za rok smlouvu neprodlouží. Což je bohužel v dnešní pražské realitě celkem pochopitelná obava.
Bytová krize situaci určitě neprospívá…
Je to tak. Právo vztah nájemník–pronajímatel reguluje poměrně dobře, ale problém je, že se u nás v současné době nesetkává míra nabídky s mírou poptávky a vyjednávací pozice nájemníků ve chvíli, kdy má o byt zájem dvacet lidí, je v podstatě nulová.
Řešíte kolem bydlení i jiné problémy? Dovedu si představit, že se k vám mohou dostat i pro vás třeba úsměvné příběhy.
Spousta dotazů se týká stavu bytu a občas se skutečně nestačím divit, v čem lidé bydlí. Některé byty jsou ve strašném stavu a pronajímatel je přesto nechce opravit nebo zrekonstruovat – to bývají spíš smutné než veselé příběhy. Já jsem současně s právem studoval historii a zabýval jsem se 19. stoletím a předměstskými obcemi tady v Praze a tam se tehdy řešilo například to, že lidé bydlí ve sklepních bytech a že je třeba to vymýtit. Takže počet sklepních bytů postupně klesal. A teď mi přijde, že dnes je naopak boom ve výstavbě sklepních bytů a lidé opět ve sklepech bydlí čím dál víc. V tomto ohledu by se tedy dalo říct, že se vracíme do 19. století. A bydlet ve sklepě samozřejmě není zdravé – třeba proto, že tam je vlhko, plísně, v lepším případě jen malé okénko někde u stropu apod.
Jak jste se vlastně dostal k působení v Iuridicum Remedium?
Práva nebyla moje úplně první volba, protože jsem měl rád historii a chtěl jsem ji studovat na filozofické fakultě, ale současně jsem se dostal i na práva, tak jsem si řekl, že zkusím obojí, a obojí jsem nakonec vystudoval. (úsměv) Během studia práv mě začala zajímat zejména oblast lidských práv a mezi nimi pak práva zaměřená primárně na jednotlivce, nikoli ta kolektivní – právě tak jsem se dostal třeba k právu na soukromí. Ještě na škole jsem začal na částečný úvazek pracovat na Úřadu pro ochranu osobních údajů, který mimochodem také sídlí na Sedmičce, a díky tomu jsem se ponořil do tématu ochrany soukromí. Pak už to byl k IuRe jen krok. Tady jsem se primárně věnoval nejprve digitálním právům a kampaním prosazujícím právo na soukromí. A pak jsem si řekl, že by bylo dobré rozšířit to i o tu druhou větev, to znamená i o to praktické právo, kdy máte, řekněme, docela dobrý pocit, když někomu s něčím konkrétním pomůžete.
Přibývá vám s narůstající digitalizací hodně práce?
My jsme se v IuRe snažili vždy být tak trochu vizionáři a hledat v rozvoji technologií trendy, které mohou být problematické v budoucnu, ostatně to je i filozofie našich anticen. Například o rozpoznávání tváří jsme hovořili třeba už před deseti lety, kdy ještě dnešní systémy, které používá i česká policie, byly jen hudbou budoucnosti. Na druhou stranu, když se třeba podívám patnáct let dozadu, když jsem do IuRe nastupoval, tak tehdy jsme se věnovali také věcem, které by nám dnes už ani nepřišly problematické, protože se mezitím vyskytly mnohem důležitější problémy. Tehdy jsme třeba prosadili anonymní Opencard. Přitom z dnešního pohledu je to, co o nás sbírají čipové karty, zcela nepoměrné s tím, co sbírá třeba mobil a aplikace v něm.
Technologie se v každém případě rozvíjejí stále zběsilejším tempem. Třeba AI je technologie, která se v dějinách lidstva nyní rozvíjí asi vůbec nejrychleji. Zatímco ostatní technologie se vyvíjely desítky či aspoň jednotky let, u AI to jsou týdny, možná dny a peláší stále dopředu. Takže je skutečně potřeba soustředit se jenom na ty věci, které považujete za nejproblematičtější.
A když se vizionářsky podíváte do budoucnosti dnes, bojíte se? Jak se podle vás bude situace v kontextu digitalizace a ochrany lidských práv vyvíjet?
Technologie jdou dopředu obrovským tempem. Trochu se obávám narativu, že Evropa zaostává za světem. Je potřeba zdůraznit, že Evropa jako jedna z mála řeší lidská práva ve vztahu k digitálnímu prostředí. U nás máme poměrně slušnou regulaci, a právě v regulacích je Evropa lídr. Mnohým to zní pejorativně, ale já to myslím spíš v pozitivním slova smyslu. Třeba na GDPR spousta lidí nadává, za mě ale jde o velmi slušný právní předpis, který mimochodem od nás převzala velká část světa. Inspirací byl pro Japonsko nebo třeba pro Brazílii. A myslím si, že podobně to může být i s aktem o umělé inteligenci (AI Act), který má AI regulovat. Samozřejmě s tím bude spojena určitá výhoda pro firmy, které se těmito předpisy neřídí, nemyslím si ale, že by tohle pro nás mělo být jediným kritériem, s nímž k využívání AI nebo obecněji k podnikání v informačních technologiích budeme přistupovat.
To jsem ale trochu odbočil – a abych se vrátil, tak ano, hrozby budoucnosti jsou velké. Už dnes jsou data, která jsou o nás sbírána, tak komplexní, že asi nepřeháníme, když řekneme, že o nás jejich držitelé vědí leckdy víc, než my víme sami o sobě.
Co třeba?
Už před lety se například z pohybu kurzoru na obrazovce v kombinaci s některými nákupními daty dalo zjistit, že žena, která kurzor používá, je těhotná, a to ještě dříve, než to věděla ona sama.
Jak to jde zjistit z pohybu kurzoru?
Jedná se samozřejmě o nějakou míru pravděpodobnosti, ale těhotná žena zřejmě kurzorem s větší pravděpodobností pohybuje nějakým jiným způsobem. Ale to je jen jeden příklad za všechny. Chci tím říct, že nejde jenom o to, že někdo zná naši adresu, telefonní číslo a podobně, ale že kvalita sesbíraných dat a jejich hloubka, možnosti propojení a analytických výsledků jsou pro nás velmi těžko představitelné.
A pak nám algoritmy mimo jiné podbízejí reklamu a články…
Algoritmy navíc pracují s daty, která nejsou veřejně dostupná. A nakonec i to propojení méně podrobných veřejně dostupných informací nás může překvapit. Vlastně si to každý může vyzkoušet. Existuje třeba webová stránka Pimeyes.com, tam nahrajete svou fotografii, Pimeyes projede celý web kromě sociálních sítí a vyplivne vám podle rozpoznávání tváře, kde všude jste se na webu kdy ocitli. Je to docela zajímavá cesta do minulosti, pozná to i obličej z různých úhlů, ve stínu a podobně. Původně byl ten nástroj vytvořen proto, aby si lidé uvědomili, jak mohou být data propojitelná, ale časem se z něj stal nástroj ke špehování leckoho, protože tam můžete nahrát nejen svou fotografii, ale i fotografii někoho jiného. Budoucnost samozřejmě do jisté míry půjde tím směrem, že i nadále bude o naše data velký zájem a bude se prohlubovat jejich citlivost a současně se budou technologie zlepšovat ve vyhodnocování těchto dat.
Ale na druhou stranu pozoruji trend, který je za mě poměrně důležitý – lidé jsou ohledně svých dat ostražitější, mají čím dál víc potřebu digitální hygieny, nějakého odpojování od technologií.
Plánujete za IuRe nějaké novinky?
Spouštíme teď zážitkové workshopy. Jsou dostupné na novém webu Digiuklid.cz – umožníme lidem zážitkovou formou poznat přínosy digitální hygieny a dáme jim tipy, jak se od digitálního světa odpojovat, ale zároveň nepřijít o výhody, které přináší. Jde tedy o nalezení určité rovnováhy. Do budoucna bude tato potřeba určitě sílit, protože i u mladých lidí je vidět, že křivka času, který stráví v on-line prostředí, se láme. I mladá generace si už uvědomuje, že digitální svět může být velmi zrádný – přináší spoustu uspokojení, ale zároveň nám krade neuvěřitelné množství času a to má pak dopad na náš celkový život.
Často se mi zdá, že nám on-line svět krade nejen data, ale svým způsobem i duši. Člověk chvíli projíždí Instagram a má pomalu pocit, že ho polyká černá díra – uteče hromada času a po hodině ani nevíte, co jste celou dobu dělal. Digitalizace má pochopitelně obrovské výhody, ale ta odvrácená strana věci je asi vidět čím dál víc…
Na individuální úrovni je opravdu nutné najít balanc a klidně k sobě přistupovat jako k člověku, který je závislý. Přiznejme si, že řada z nás prakticky neustále kouká po mobilu, jestli tam není nějaká nová notifikace, jestli někdo v té stovce hromadných skupin na WhatsAppu zrovna nenapsal něco, na co bychom měli reagovat. Je opravdu fajn naučit se od toho odstřihnout a nastavit si jasná pravidla. Jinak to není dlouhodobě udržitelné a má to vliv jak na psychické zdraví, tak třeba i na pracovní výkonnost, osobní štěstí a vztahy. Dospělí čas strávený na mobilu rádi regulují u dětí, ale často zapomínají na sebe.
Přitom oni jsou tím vzorem…
Ano, dítě se učí tím, co vidí, nikoli tím, co slyší.
Nebo se stačí projet městskou hromadnou dopravou a zjistíte, že všichni koukají do mobilu. Když se na to člověk zaměří, je to až děsivé.
Já si pamatuji, jak jsem byl v roce 2012 na konferenci v Soulu v Jižní Koreji. V té době u nás ještě chytré mobily nebyly zdaleka tolik rozšířené. Jel jsem tam metrem, kde právě všichni koukali do mobilů, a říkal jsem si, jak je to bizarní a jestli tohle je i naše budoucnost. A ano, je.
Zároveň se tak každý uzavírá do svého vlastního světa, kde mu algoritmy podsouvají přesně to, co chce slyšet. A těch důsledků je hodně – třeba dnes už viditelné štěpení společnosti.
Je dobré si uvědomit, že dnes má každý člověk internet skutečně personalizovaný. Nemáme stejný internet, všechno už je přizpůsobené naší osobě podle toho, co nás zajímá, a jediný cíl je udržet naši pozornost a prodat nám ještě víc reklamy.
Dá se podle vás říct, že dnes žijeme v době, kdy nás sleduje „velký bratr“?
Když vezmu toho orwellovského Big Brothera, tak tam se jedná o nějakou centrální sílu, stát, který sleduje své lidi. To do jisté míry platí. I třeba bezpečnostní složky o nás mají spoustu informací, nepoměrně víc, než měly v minulosti. Ale asi jako mnohem větší „velký bratr“ dnes fungují soukromé společnosti. Třeba už jen to, jak jsme dnes nuceni mít všechno v aplikacích v mobilu.
Když byla slevová kartička do obchodu dříve plastová, tak se sice vědělo, že Jan Vobořil nakupuje to a to, jestli má doma dítě, jak se stravuje nebo kdy nakupuje. Díky tomu bylo možné cílit reklamu, slevové nabídky apod. Ale dnešní aplikace o vás sbírají mnohem víc dat. Není to už jen o nákupech, aplikace získá vaši polohu, informace o dalších aplikacích v mobilu, vaše kontakty. O tom, k čemu jsou tato data používána, můžeme často jen spekulovat. Je dobré mít přehled o tom, jaká data o vás aplikace, které jste si nainstalovali, sbírají – zjistíte, že velice často jde o data, která k provozu samotné aplikace vůbec nejsou potřeba.
Letos právě jednu z vašich anticen získala nějaká aplikace, pokud si dobře vzpomínám.
Udělili jsme anticenu všem obchodním řetězcům hromadně. Udělali jsme si audit a zjistili jsme, že ve větší či menší míře je to problém všude a zákonem vyžadované informování zákazníků o sběru dat je velmi problematické. Ale mimochodem i na tuto situaci odpovídá takový roztomilý hacking. Existují stránky Nocard.cz, kde si lidé mohou zobrazit QR nebo čárové kódy ze slevových aplikací jiných lidí, kteří je na stránky nahráli. Nakupování tak není propojeno s vaší identitou. Můžete tam karty měnit a používat je místo aplikace, ale není to propojené s žádnými vašimi daty. Tu slevu dostanete, ale vaše body se načtou někomu jinému a stejně tak vy můžete čerpat body a výhody nasbírané cizími lidmi. Moje žena takhle nedávno nakupovala v drogerii a najednou jí řekli: „Jé, vy máte narozeniny, dáme vám slevu dvacet pět procent.“ Ale narozeniny neměla, měl je někdo jiný. (smích)
Co bylo impulzem pro vytvoření Cen Velkého bratra?
IuRe vzniklo v roce 2001 a ceny vyhlašuje od roku 2005. Impulzem ke spuštění vyhlašování anticen byly první vlaštovky digitálního sledování, které se pojí už s druhou polovinou 90. let. Sběr dat pak výrazně posílil po teroristických útocích v USA v roce 2001. Současně sílilo i sledování soukromými společnostmi – pokud vím, takový Facebook vznikl v roce 2004. Problémy se vyvíjejí s dobu, ale máme tu i evergreeny, které řešíme už od roku 2005. Třeba data retention – sběr provozních a lokalizačních údajů. Operátoři, protože jim to ukládá zákon, o nás shromažďují údaje o tom, komu jsme volali a kde jsme se zrovna v tu chvíli nacházeli. A mobil nás lokalizuje prakticky kdykoli, stačí být připojený k internetu. Takže o každém z nás tady půl roku nazpět existuje velmi přesná stopa. Právě proti tomu v IuRe už dvacet let bojujeme. V roce 2011 jsme vyhráli u Ústavního soudu a na chvíli se to zrušilo. V roce 2019 ale stížnost neuspěla a i teď vedeme další spor – zatím jsme vyhráli u Městského soudu v Praze, který souhlasil, že tento sběr dat je v rozporu s evropským právem. Ministerstvo se ale dovolalo k Nejvyššímu soudu, který zatím nerozhodl.
Je dobře, že jmenujete konkrétní úspěchy, aby bylo jasné, že Ceny Velkého bratra nejsou jen o „zábavě“.
To vyhlašování samotné se snažíme dělat zábavnou formou, ale zároveň chceme, aby to působilo dostatečně naléhavě. Za výběrem „vítězů“ samozřejmě stojí odborná porota a spousta práce. Mohli bychom klidně anticenu každý rok udělovat sociálním sítím, ale nám pochopitelně nejde o žádného „zlatého slavíka“, který se bude stále dokola opakovat. Poselstvím této soutěže má být upozornění na nové trendy a nová nebezpečí. Zároveň je to pěkná příležitost k setkání různorodých názorových skupin. Naši příznivci jsou z rozličných okruhů, pokud jde například o politickou orientaci. Což značí, že na těchto tématech se lidé shodnou v podstatě napříč celým politickým spektrem. Možná tato problematika dokonce nabízí trochu jiný úhel pohledu na současné dění a nefunguje zde ta klasická dělicí linie mezi pravicí a levicí nebo konzervativci a liberály.
Jsou Češi ve vnímání digitalizace, ale i ochrany osobních údajů jiní než ostatní národy?
Myslím, že velkou roli hraje totalitní zkušenost. Oproti státům, které ji nemají, nebo jí ani nebyly historicky blízko, jsme my, Němci, Rakušané nebo i celý východní blok, například Poláci, na ochranu soukromí poměrně citliví. Přesto se i zde často objevuje „oblíbený“ výrok, který v rámci Cen Velkého bratra v různých obměnách pravidelně oceňujeme: „Pokud nic špatného nedělám, nemám se čeho bát.“ Tohle je ale velmi zavádějící a vůbec to nereflektuje realitu, protože sběr citlivých dat na nás může dopadnout skutečně i tehdy, kdy neděláme nic špatného. A od sběru dat je k jejich zneužití obvykle velmi blízko. Ani kybernetické útoky dnes nemusí být cíleny jen individuálně, nýbrž plošně a mohou zasáhnout kohokoli, u koho se najdou otevřená vrátka v zabezpečení. Chránit data by si měl vážně každý. Ale abych se vrátil k otázce – třeba v porovnání s Velkou Británií, která je skutečně prošpikovaná kamerami s pokročilými analytickými funkcemi, a přesto je tam proti rozpoznávání tváří mnohem menší odpor, jsme my na ochranu soukromí určitě citlivější.
Takže se podle vás v této oblasti nezrcadlí typicky švejkovský postoj k věcem?
Taky je to častý postoj: „Sledují nás všichni, tak proč bojovat zrovna proti tomuto konkrétnímu?“ Nedávno jsme úspěšně vedli kampaň proti rozpoznávání tváří v rámci kamerového systému na Letišti Václava Havla. Systém policie porušoval jak GDPR, tak nový AI Act a policie to vůbec nereflektovala a vypnula tento systém až teď v srpnu. Spoustě lidí na letišti biometrický kamerový systém nepřijde nebezpečný, ale my vidíme problémů hodně – nejsou jasně daná pravidla, neodpovídá to právním předpisům a samozřejmě platí, že jak si to nastavíme teď, co umožníme teď, to tu bude i v budoucnu. A nepochybně budou přibývat snahy rozšiřovat biometriku a rozpoznávání tváří do dalších kamer ve veřejném prostoru.
Například v Židovském Městě v Praze 1 chtěla policie kamery na rozpoznávání tváří instalovat už v roce 2019 – tehdy se to podařilo zastavit a je potřeba od začátku trvat na tom, aby podmínky provozu byly přísné. Když se podíváme třeba na Ameriku nebo Británii, kde jsou tyto systémy využívány mnohem víc, tam dochází k řadě falešných shod. A vzhledem k tomu, že je to už rutinní proces, u něhož chybí dostatečná lidská kontrola, lidé tam pak klidně končí ve vězení jenom proto, že je nějaký algoritmus vyhodnotil jako někomu podobné. Obvykle se to nakonec vysvětlí, ale sedět pár dní ve vazbě má taky na člověka negativní dopad. Další potíž je v tom, že mnohem horší jsou výsledky u některých minorit a většina lidí, kteří se takto falešně ocitnou v nějakých problémech, jsou třeba Afroameričané. Přidává se tak k tomu i etnický rozměr, který pak vede k diskriminaci.
To už opravdu zní jako z dystopického románu.
Tak v určité dystopii už v dnešní době v podstatě žijeme.
Nedávno vstoupila v platnost takzvaná sociální superdávka, oficiálně dávka státní sociální pomoci, která nově nahrazuje mimo jiné i příspěvek na bydlení a sjednocuje všechny sociální dávky do jedné. Narážíte u klientů na nějaké problémy s tímto přechodem?
Základní změna je v tom, že dřív u příspěvku na bydlení nebyl žádný majetkový test. Když to přeženu, mohla byste vlastnit deset zámků na Loiře a klidně pobírat v Čechách příspěvek na bydlení na základě aktuálně nízkého příjmu. Teď už to nejde, u nové dávky majetkový test už je. I tak je to síto stále relativně mírné a například člověk, který vlastní jeden byt a chatu nebo má úspory do dvou set tisíc korun, na příspěvek stále může dosáhnout. Ale jakmile máte úspory větší nebo vlastníte třeba víc aut, tak už je problém. Teď se ukázaly případy, kdy celá široká rodina přepsala svoje auta na zdravotně postižené, protože z toho mohli čerpat nějaké daňové výhody. Jenže najednou tyhle osoby nedosáhnou na dávky, protože je na ně napsáno třeba pět aut, která nikdy neviděli a třeba už ani fyzicky neexistují.
Napadá vás nějaké právo jednotlivce, o kterém lidé obvykle nevědí, ale měli by?
V případě nájmů má být ze zákona do čtyř měsíců po konci zúčtovacího období, obvykle do dubna, poskytnuto nájemníkovi vyúčtování služeb. Ale ve spoustě případů nájemníci žádné vyúčtování nedostanou a přímo ze zákona pak vyplývá pokuta za pozdní dodání vyúčtování. Pokud si to promítnete třeba tři roky zpátky, což je obecná promlčecí doba, tak to už máme nějakých tisíc dnů a ze zákona je pokuta padesát korun za den. Takže pronajímatel vám klidně může dlužit padesát tisíc. Tohle naše klienty vždycky překvapí. (úsměv)
Dobrý přivýdělek.
Často se tady setkáváme s tím, že se pronajímatel obrací na nájemníka s tím, že mu dluží třeba nějaký sporný nedoplatek, ale oni se pak mohou vytasit s tím, že pronajímatel jim zase dluží třeba osmdesát tisíc za nedodané vyúčtování. Neříkám, že by to měli nájemníci vždy hned vymáhat, ale určitě se tím zlepšuje jejich vyjednávací pozice.
Co dalšího by si lidé měli podle vás zapamatovat?
Lidé mají často představu, že jsou v právu, protože vše udělali správně a mají pravdu. A automaticky očekávají, že systém, tedy například soudy, jim musí umožnit si tu pravdu prosadit. Jenže zapomínají, že cílem soudnictví není pouze dosahovat spravedlnosti, ale třeba to taky dělat v nějaké přiměřené lhůtě. Nakonec mohou klidně zvítězit formální požadavky celého procesu jen proto, že nedodržíte lhůtu. Takže lidé prohrávají soudy proto, že nereagovali včas, nevyzvedávali poštu, nepodali včas odvolání. Je tedy potřeba pamatovat na to, že musím jednat v rámci stanovené lhůty a informovat se. A taky přebírat poštu! Často se setkáváme s tím, že lidé si včas nevyzvedli poštu nebo se nepodívali do datové schránky. Nebo se bojí otevírat dopisy. Občas k nám dojde člověk se štosem dopisů a řekne: Já už nemám nervy to otevírat. Tak to pak otevíráme společně a v řadě případů je už na nějakou reakci pozdě.
Co by stát měl podle vás udělat, aby digitalizace nepoškozovala seniory a zranitelné skupiny?
Základní filozofie by měla být taková, aby lidé do digitalizace nebyli tlačeni. Je samozřejmě perfektní, že si můžete zažádat o dávku on-line z domova, i pro mnoho seniorů, kteří mají třeba problémy s chůzí, je to obrovské ulehčení, ale pro mnohé je digitalizace konečná stanice a nevědí si rady. Takže by vždy měla existovat nějaká alternativa, síť asistenčních míst, která pomohou s digitálními překážkami třeba na úrovni Czech pointů, ale zejména reálná možnost přijít na úřad a vyřešit problém osobně. Zvlášť třeba v sociální oblasti, kde logicky o dávky žádají lidé, kteří nejsou majetní a s technologiemi častěji neumějí pracovat nebo k nim nemají přístup, může být digitalizace bez ohledu na tyto potřeby spíše kontraproduktivní.
Mgr. et Mgr. Jan Vobořil, Ph.D. (*1980), vystudoval práva a hospodářské a sociální dějiny na Univerzitě Karlově v Praze. V současnosti působí jako advokát v Praze. Od roku 2009 spolupracuje s nevládní organizací Iuridicum Remedium na watchdogových a advokačních projektech v oblasti vztahu lidských práv a moderních technologií. Je rovněž jako advokát zapojen v právněporadenských projektech IuRe zaměřených zejména na seniory. Od roku 2010 rovněž spolupracuje s Právní poradnou APAS, kde se specializuje na trestněprávní a občanskoprávní aspekty spojené s užíváním drog. Je členem Výboru pro lidská práva a moderní technologie a Výboru pro práva starších lidí Rady vlády pro lidská práva a řady dalších odborných pracovních skupin.
Iuridicum Remedium
Nevládní organizace Iuridicum Remedium (IuRe) se zaměřuje zejména na problematiku lidských práv ve vztahu k moderním technologiím, konkrétně pak na oblast ochrany osobních údajů a soukromí či na problematiku digitálního vyloučení. V programu Digitální svobody IuRe prosazuje právo na soukromí i právo na analog. Jako jediná česká organizace je členem European Digital Rights (EDRi), která zastřešuje neziskové organizace zaměřující se na digitální práva. V programu Právní pomoc IuRe zajišťuje bezplatné právní poradenství potřebným v oblasti dluhů, exekucí nebo bydlení. Už dvacet let organizuje Ceny Velkého bratra (Big Brother Awards.) Tyto anticeny jsou nazvány podle postavy z románu George Orwella 1984 a jsou určeny pro nejvlezlejší firmy, úřady či technologie. Tito slídilové s chutí zasahují do našeho soukromí: sledují nás kamerami, shromažďují naše data v databázích a využívají je k dohledu či k ovlivňování našeho chování.
→ Máte zájem naučit se chránit svá data a zároveň najít rovnováhu mezi on-line a off-line světem zážitkovou formou? Zakoupením workshopu zároveň přispějete na fungování organizace IuRe. Více informací najdete na webových stránkách www.digiuklid.cz.