Začněme v dolních Holešovicích, což je váš rajón. Jak dobře je znáte?
V Holešovicích jsme patnáctým rokem. Původně jsem z Dejvic, Holešovice mi ale postupně přirostly k srdci mnohem víc. Teď bydlíme kousek od Libeňského mostu. V posledních letech se s rodinou vztahujeme k městské divočině, která je podél břehů Vltavy, kolem Libeňského mostu a přístaviště. Člověk tam může utíkat do tajemných zákoutí. Říkáme jim konec světa, byť tam v posledních letech přibyla zástavba i počet procházejících. Tak možná budeme časem utíkat do jiných částí.
Někdy v těchto místech i pracujete, je to součást vaší výtvarné činnosti.
Snažím se o to. U řeky jsme se loučili se zimou, vyhazovali jsme Moranu. Často tam chodím také na sběr různých rostlin, se kterými pracuju například v Elpidě, kde připravuji různá tvůrčí setkání. Když se vracím na jedno místo, dostávám ho jakoby do oka. Vím, kde hledat třezalku, kde najít zlatobýl, ostružinu nebo vyplavené škeble. Člověk si ten malý prostor vlastně osahá. Mimochodem v letošním roce se mi dokonce podařilo vypěstovat si třezalku ze semínek na balkoně.
Všimla jsem si na vašem profilu na Instagramu, že vytváříte z květin a jejich okvětních lístků přímo v pražské krajině i instalace, obrazce.
To byla Božítělová posejpka na Rohanském ostrově. V letošním roce jsem vykročila do tohoto prostoru, kde člověk tuší rozpadlé kanceláře, jsou tam zbytky dlaždičkové podlahy zarostlé mechem. Ale i toto místo v posledních dvou letech jakoby mizí. Dělala jsem tam fotografie, které slouží jako pozvánka na masopustní tvůrčí setkání, která pravidelně připravuji pro Atrium na Žižkově.
Jaké masky v žižkovském kulturním centru vytváříte?
Každý rok se k tomu snažím přistoupit z trochu jiného směru. Jednou se obracíme k šumavským děsivým maskám, jindy jde o inspiraci Mexikem. Ta ostatně silně prostupuje celou mou prací.
Jak se vám v městském prostředí daří vnímat běh roku? Pomáhají přitom právě tradice, už ozkoušené staletími, které nám připomínají rytmus, jenž se odráží z přírody?
Díky nim má rok svou strukturu. Svátky jsou pro mě možnost zastavit se, vystoupit trošku stranou z každodenního rytmu a vztáhnout se k minulosti. K řadě zvyků si ale buduju osobní vztah a přístup. Myslím, že by se k tradicím nemělo přistupovat skanzenově. Jde mi spíše o autentický přístup k nim než o přesnost. Tento můj osobní pohled se pak v řadě případů překlápí do veřejného prostoru, kde mám možnost vztahovat se k okolí. Pak jsou pro mě tradice a svátky také o hledání důvěry a otevřenosti k setkáním.
Jde tedy i o důvěru v druhé lidi?
Je to jedno z mých důležitých témat, i když je v mojí tvorbě a práci trochu schované. Tvůrčí dílny, které připravuji, jsou pro mě možností, jak se setkat s lidmi, se kterými bych se asi v běžném životě jen tak nesetkala.
S jakými organizacemi napříč Prahou spolupracujete? Kde k takovým setkáním dochází?
V pražském prostředí zanechávám nejvýraznější stopu v Centru Elpida, ať už jde o budovu na Smíchově nebo holešovickou pobočku Přístav. Na těchto místech pracuji se seniorkami. Pak také zmíněné Atrium na Žižkově nebo vršovický Vzlet a Městská knihovna v Praze, kde jsem spolupracovala s několika pobočkami. Nedávno jsem v opatovské Artotéce měla rodinnou dílnu Moje první postýlka. Pracovala jsem tam se svou osobní vzpomínkou na malovaný nábytek po babičce.
Vaše dílny oslovují děti i starší generace?
Baví mě pracovat mezigeneračně a oslovovat širší spektrum a publikum. Na řadu dílen chodí jenom dospělí.
Je v Holešovicích nějaké zákoutí, drobné místo, kam směřujete svůj pohled, přání či díky? Něco jako zastavení k duchovnímu usebrání?
V minulosti jsem měla v Holešovicích pronajatou vitrínku, kde byla instalace s názvem Vzpomínka na Varšavu. Právě ve Varšavě mám velice ráda čtvrť Praga, která ukazuje předválečnou tvář Varšavy. Během druhé světové války tam na řadě dvorků vznikaly kapličky, které se snažím při návštěvách Varšavy fotograficky dokumentovat.
Díky tomu jsem byla u toho, když při opečovávání jedné kapličky starší paní vyhazovala umělé květiny, které jsem si přivezla a včlenila do své pražské vitrínky. Instalovala jsem tam také protějškové obrazy Panny Marie a Krista. Čtyři roky byla tato vitrínka na ulici Komunardů. Podle jednotlivých svátkových okruhů jsem se ji během roku snažila trošku obměňovat. Teď je tato kaplička-vitrínka jakoby putovní. V létě jsem se s ní na chvíli vrátila do Varšavy, dále je její osud otevřený. Budu tedy ráda za tipy na opuštěné vitrínky.
Pokud pomineme kostely, nemusí být ve městě, jako je Praha, snadné, aby si člověk našel vlastní kout, kam by se mohl uchýlit s nějakou prosbou, poděkováním.
Prostor, kam mohu směřovat své vnitřní prosby, jsem si vybudovala doma. Nemám nutkavou potřebu utíkat do institucionálně daného prostoru. Pro mě je důležitá vnitřní modlitba a prosba. Snažím se ji přenášet do výšivek nebo vyšívaných textilních objektů, které začaly vznikat chvilku před covidem. Dotýkaly se prožité bolesti, se kterou jsem se potřebovala a potřebuju vypořádat.
Práce s různými textilními technikami se výrazně promítá i do vaší spolupráce s organizací Elpida. Na Smíchově v ulici Na Bělidle jste letos na podzim představili pátou část výstavního cyklu Archeologie zaniklého systému. Jaký příběh tam spolu se seniorkami z Elpidy vyprávíte?
V holešovickém Přístavu se v Elpidě věnujeme různým kulturám: od Japonska přes africké země až po Mexiko. Oproti tomu stojí Smíchov, kde se zabýváme přímo místní lokalitou, kde jsme pevně zakotveni, a vztahujeme se k budově, která bývala nejstarší smíchovskou školou. Právě tady nyní sídlí Elpida. Při práci se teď soustředím hlavně na období první poloviny 20. století, kdy v budově byla Odborná škola pro ženská povolání. V takovém projektu mohu být otištěná v různých úrovních: od přípravy tvůrčího cyklu přes historickou rešerši i jako kurátorka. Celý projekt nese název Neviditelná vlákna. Právě neviditelnost je prvek, který je přítomný ve všech mých pracích. Je to úroveň, která nás přesahuje.
Co odkrýváte? Prostřednictvím čeho se vztahujete k historii?
Pracujeme s technikami barvení textilu, ale také se starožitným textilem a příběhem, který vypráví. Jako současní obyvatelé domu tak navazujeme na ztracenou nit, paměť školy. Honza Bartoš, vedoucí Centra Elpida, celý cyklus zarámoval skvělým názvem Archeologie zaniklého systému. Archeologie je o odkrývání vrstev. Každá další vrstva nám tu již odkrytou vrstvu může ukázat v jiné perspektivě.
Cyklus o smíchovské škole tedy pokračuje dál?
Od letošního září pracujeme na novém výstavním projektu, který by měl být k vidění v září 2026. Věnuji mu obrovskou energii. Podařilo se nám propojit se s rodinami dvou absolventek smíchovské školy. Díky tomu se ke mně dostala část pozůstalosti obou žen i jejich rodinný fotografický archiv. Což je ústřední téma příběhu, jež aktuálně zpracováváme.
Už máme za sebou několik tvůrčích setkání, kde pracujeme právě s fotografiemi, které jsme získali. Budeme tvořit hodně kolektivně, vyrábět tapiserie, závěsné textilní obrazy. Objevuje se nám tam také téma háčkovaných deček, prostírání, zkrátka textilního dědictví po předcích. Jestli takto mohu oslovit čtenáře, budu ráda za možnost propojit se i s dalšími rodinami někdejších absolventek smíchovské Odborné školy pro ženská povolání.
Jak souvisí jméno smíchovské ulice, kde Elpida sídlí, s pamětí místa?
Název Na Bělidle je novodobý, ale vztahuje se k minulosti této lokality. Ženy tam kdysi chodily prát prádlo k řece a pak ho nechávaly bělit na slunci. K tomuto místu odkazuje dům na rohu ulic Lidické a Svornosti, který dodnes nese stejnojmenný nápis. Celý náš výstavní cyklus je proto i poctou textilu. Titul úvodní smíchovské výstavy Sedimenty paměti dobře pojmenovává proces, který silně vnímám v kontextu všech dosud realizovaných projektů. Zvířené částice paměti se postupně usazují, sedimentují, a my pak můžeme minulost smíchovské budovy vidět v ostřejším světle.
V listopadu obvykle připravujete také dílny, které se vztahují k Dušičkám. Čím tento svátek upoutává vaši pozornost?
Tématem paměti a vztahováním se k minulosti, i k té rodinné. Jednu z jeho vrstev pro mě tvoří vztah s mým otcem, který byl poměrně komplikovaný. Jeho urna není uložená oficiálně na hřbitově, ale na chatě na Berounsku. S postupem času se táta symbolicky stává součástí mých oltářků nebo instalací, které připravuji.
Kromě českých Dušiček pracuji také s tématem mexického Dne mrtvých. Můj táta v Mexiku byl. Jako děti jsme vyrůstali mezi zvláštními objekty z Jižní a Střední Ameriky. A já jsem byla minulý rok oslovena Dorkou Bouzkovou, která je napůl Mexičanka a připravuje mexické Dušičky v Nebušicích. Loni jsem tam vytvořila oltář, který byl věnovaný mému a jejímu otci. Na základě příběhu, který mi byl svěřen, věřím, že se oba museli kdysi dávno v Mexiku potkat. Byl to příklad mojí práce, kdy překračuji osobní vzpomínky a vstupuji s nimi do veřejného prostoru.
A jak to vypadalo v Nebušicích na mexických Dušičkách letos?
Letos jsem připravila vyšívaný oltář s Pannou Marií Guadalupskou pro zbloudilé duše zemřelých. Mám toto téma spojené také s blešími trhy, kde nechtěné rodinné paměti končí ve výprodeji, v banánových krabicích. Ráda bych zachránila všechny staré portrétní fotografie zapomenutých duší zesnulých, které čekají, až si na ně někdo vzpomene.
Hrály i na tomto oltáři svou roli květiny?
Natrhala jsem na břehu Vltavy stvoly žlutě kvetoucího vratiče. Má výraznou kořenitou vůni a je spojovaný se šťastným návratem z cest a k milovaným. Právě kytice vratiče se kdysi dávaly zesnulým na cestu na onen svět. Společně s trsy afrikánů ukazovaly cestu ztraceným duším. Když se podíváme do literatury 19. století, tak i naši předci věřili, že se duše v předvečer svátku zemřelých vrací. A lidé se jim různými zvyky snažili ulehčit od trápení. Ráda na svých dílnách zdůrazňuji, že mexické Dušičky nám mohou připomenout to, co jsme možná pozapomněli nebo se toho trochu bojíme.
Na jakou další inspiraci jste narazila, když jste se věnovala hřbitovní estetice a zvykům?
U nás se dříve na hřbitovy připravovaly třeba různé dekorace z krepových papírů. Vytvářely se růže, květiny, obrovské věnce. Aby se zamezilo jejich rozpadu nebo ztrátě barvy, namáčely se ve vosku. K tématu těchto efemérních květin jsem našla fotografie ze 60. let minulého století ze slovenských hřbitovů. Jsou na nich neuvěřitelné květinové instalace.
K záhrobním světům se vztahují i některé vaše výtvarné dílny v žižkovském kulturním centru Atrium. I tam prosákla mexická stopa?
I tam jsme se dotýkali mexické tradice. Během dílny jsme pracovali například s tématem tance kostlivců nebo se symbolikou lebek. Ty se v Mexiku kladou na vyzdobené oltáře, darují se blízkým – když si někoho vážím, daruji mu cukrovou lebku. Pro nás takový zvyk může být překvapující. Atrium je pro mě ale zajímavé také z hlediska lokality. Využívá totiž prostory někdejšího morového hřbitova a barokního kostela. Je to místo, jehož paměť se k těm zemřelým přímo váže. Těší mě, že se tam daří navazovat na paměť lokality a pracovat s ní.
Když se posuneme od světa zemřelých k času Vánoc, máte tyto svátky a dobu adventu spojené s nějakou konkrétní výzdobou nebo přímo ozdobami?
Téma vánočních ozdob prostupuje koherentně skrze celý můj život. Byla jsem jimi uchvácena už jako malá. Doteď si i vybavuju různé vánoční ozdoby, které jsme vyráběli ve škole nebo i potom doma. Některé z nich dodnes máme. A na tuto tradici se snažím navazovat, každý rok je v rodinném kruhu vyrábíme. Snažím se vztahovat hlavně k těm starožitným.
Ale nejsou to ty slaměné nebo korálkové z Poniklé. Jsou to ozdoby z vaty nebo právě ze zmíněného krepového papíru. Ozdoby se mi prolínají také s tím, že naše rodina má částečně také polské vazby. Takže i tady můj zájem přesahuje hranice České republiky. Může to být překvapivé, ale i vánoční ozdoby mohou být z vejdunků, z vyfouklých vajíček. V letošním roce vyšla krásná, asi sedmikilová kniha, která zpracovává historii polských vánočních ozdob. Moc se těším, až si k ní s rodinou sedneme a budeme společně tvořit.
Ozdoby vyrábíte během adventu?
U nás je celý prosinec spojený s výrobou vánočních ozdob. Vánoční stromeček zdobíme poměrně brzy, obvykle už na začátku adventu. Jen pak narážíme na to, že těch ozdob máme moc.
Máte nějakou ozdobu, kterou na stromku musíte mít za každou cenu?
Možná to jsou postavy andělů. Jejich tělo je udělané z vaty. Jednoho z nich dáváme na špičku stromečku. A potom máme soubor skleněných vánočních ozdob z mého dětství. Část se jich tam snažím zavěsit, ale potom se bojím, aby se nerozbily. Mám k nim silný citový vztah.
Jaký máte rodinný vánoční zvyk?
Je to vánoční vycházka, která je pravidelně směrovaná k betlému u Panny Marie Andělské u Lorety. Tuto tradici mám odmala, nejdřív jsem tam chodila s rodiči. Potom, když jsem se provdala, začala jsem tam chodit s vlastní rodinou. Je to barokní betlém. Jeho součástí je ovečka, a když se do klobouku hodí mince, ovečka zabečí. Z dětství si vybavuju vodu, která tekla mezi pastýři, ta je tam dodnes. Součástí interiéru kostela jsou vždy také jednoduché smrčky, na jejichž větvičkách visí zvonečky z vosku.
Zároveň u nás doma také trochu přežívají zvyky z Polska, kde se na Vánoce láme posvěcená oplatka. Jednotliví členové rodiny si pak ty kousky vzájemně předávají. Někde jsem si přečetla, že to může být i příležitost říct v klidném prostoru tomu druhému, co mi na něm třeba vadí.
Když už jsme byly u Lorety, mohly bychom také sestoupit k Vojanovým sadům, kterým jste věnovala několik příspěvků na sociálních sítích. Jaké příběhy odečítáte v těchto místech?
Celý tento rozhovor se odehrává ve vztahu k objektům a místům, které jsou provázané s mým dětstvím. Vojanovy sady jsou další prostor, ke kterému mám silný vztah. Jezdila jsem tam celé dětství. A potom znovu, když jsem měla malé děti. Pokud bychom chtěli správně číst zákazy, co tam jsou, tak by se na trávník mezi stromy nemělo chodit. Ale v době sklizně tam řada lidí chodí pro ořechy a hrušky.
Na Vojanových sadech je zajímavá historie jejich prostoru. V našich představách žijí odděleně od klášterního kostela svatého Josefa, který má přístup z druhé strany. Ale sady vlastně navazují na někdejší klášterní zahradu. I když kostel a sady dnes vnímáme jako dva oddělené světy, původně to byl jeden organismus. Sady byly součástí kláštera a v jedné zahradní výklenkové kapli byla pohřbená Marie Elekta od Ježíše, řeholnice a převorka kláštera bosých karmelitek na Malé Straně.
V příspěvku na sítích jsem zmiňovala, že její tělo bylo při odkrytí pozůstatků zachovalé, nedotčené rozpadem. A já jsem se v této souvislosti snažila rozehrát nebo rozvést příběh nalezení zachovaných hrušek pod hrušní z někdejší klášterní zahrady a narážela jsem také na jejich neporušenost. Je v tom pro mě určité vztahování se ke spiritualitě.
K nějaké duchovní úrovni světa?
Ke zdejšímu životu a k tomu, co nás přesahuje. Veškerá moje činnost, naše činnost není uzavřená sama v sobě, ale má přesah. Všechno, co dělám, někde, v nějakých vrstvách rezonuje. A asi můžu použít i to slovo – ve vyšších sférách. Takže celý ten projekt z Vojanových sadů spočíval ve sběru obrazů, ve fotografickém souboru, ke kterému vznikl i text s titulem Sladkost v ústech. A celé je to určitou metaforou mého konání a mé činnosti, kterou sdílím se společností. Je to moje možnost vztahovat se k tomu, co je nad námi i pod námi.
Propojil se vám příběh Marie Elekty ještě s jinou vrstvou?
Je tam pro mě i italská nota. Marie Elekta od Ježíše pocházela z Itálie. Ve Vojanových sadech je mnoho italských turistů. Já totiž v každém městě, kde v ten okamžik jsem, hledám jiné město. V Praze hledám Varšavu, když jsem ve Varšavě, tak tam zase vidím Itálii. V tomto ohledu pro mě byl hodně důležitý text knihy Neviditelná města od Itala Calvina. Zviditelňovat neviditelné je pro mě zásadní téma. Jde mi o vlákna, která jsou mezi lidmi nebo v přírodě mezi mnou a rostlinami… Je to asi jediná možnost, jak tady na tomto světě být a působit v něm.
A paměť vnímáte jako něco, o co se člověk může opřít, aby nějak mohl obstát v přítomnosti nebo sám před sebou?
K tématu paměti se vztahuji z různých stran. Může to být textem, instalací, příběhem. Může to být tvůrčí dílna nebo výstavní projekt. A proč je téma paměti pro mě důležité? Teď se zase vracíme do dětství, k mým nejranějším vzpomínkám na počátek mého života.
Malé dítě nemluví, a tak si někteří dospělí mohou myslet, že si nic nepamatuje. A mně byly mé první dva nebo tři roky života později předkládány v jiné podobě, než jaká byla skutečnost. Ta byla odsunuta do pozadí, měla jsem od ní být odstřižená, ale stejně nějakým způsobem prosakovala do reality, v určitým momentech jsem cítila její přítomnost. Z tohoto období jsem neměla fotografie, objevovali se na nich totiž lidé, které jsem si neměla pamatovat.
Při práci na příběhu smíchovské školy jsem si uvědomila, proč je pro mě téma paměti tak důležité. Potřebuju se vrátit k té své. Najít paměť, kterou mi někdo vzal. Ještě to není ukončené, aktéři, kteří v tom byli zapojení, se k tomu nechtějí postavit. I já jsem si až s velkým odstupem času zformulovala, proč je pro mě právě paměť tak důležitá, proč se v řadě projektů snažím objektům, lidem či místům vracet právě paměť. Je to pro mě možná i určitá forma terapie.
Nebo vysvobození. Dovedu si představit, že paměť nebo to, co je za námi, může být svazující. Ale často ve chvíli, kdy to dokážeme nějak nahlédnout a uchopit, se to mění.
Byla to nepřítomnost něčeho, co jsem tam tušila, ale nikdy to nebylo zformulované, i když to bylo uložené v mém těle. A pak dochází ke sporu, co jsem opravdu zažívala, a jak se k tomu vztáhla celá rodina.
Tento princip asi funguje na osobní rovině, ale i na rovině společnosti nebo města.
Toto jsou momenty, kdy člověk vidí objekty, které nesou nějakou paměť, ale už tam není jejich nositel.
To je poměrně dobrá univerzální předvánoční zpráva. Teď bychom se mohly ponořit do přítomnosti. Zrovna teď máte na sobě vyšívanou halenku.
Folklorní prvky nebo prvky lidových krojů mě baví právě na běžném oblečení. Mám malou sbírku součástí polského kroje, nějaké zástěry, výšivky. Mám ráda také halenky z 80. let, které mají límečky. No, téma límečku je zase spojené se zmiňovanou smíchovskou Odbornou školou pro ženská povolání, kde se ve 30. letech všechny absolventky fotily v šatech, které mají připínací límečky. A tak se ke mně teď jejich límečky dostávají jako součást pozůstalostí.
S krojem jste pracovali i přímo v Elpidě, že?
Odborná škola pro ženská povolání na Smíchově působila na počátku 20. století až do 50. let. Když se podíváme na školní výuku, její primární zájem byl zaměřený na lidovou kulturu, kam patřil i lidový kroj. Žákyně školy se tedy učily různé druhy výšivek. Ty zdatnější si potom byly schopné vytvořit celý kroj. Z toho máme k dispozici i různé fotografie, kde se absolventky fotí právě v krojích, které si ušily.
A to mě vedlo k tomu, že jsme pro již minulou výstavu Atlas ručních prací připravili takzvaný smíchovský kroj. Jeho jednotlivé díly jsou převážně z papíru. Tady můžeme udělat drobnou pozvánku do žižkovské Galerie Atrium na výstavu věnovanou stáří, kde je instalován i tento kroj včetně fotografií a obrazového zinu. V mezičase se mi podařilo dohledat i skutečný smíchovský kroj z konce 19. století. Ke kroji se tedy vrátíme ještě ve školním roce 2026, ale budeme ho zpracovávat v trochu odlišné formě. Bude to náš tvůrčí dialog s historií.
V Elpidě pod vašima rukama vznikl dokonce celý set krojů a krojových prvků. Co je pro ně příznačné?
Asi bohatost technik, které jsme si mohly vyzkoušet. Pracovaly jsme s frotáží, vystřihovánkami, plástvovým papírem, který má hodně vrstev a se dá se s ním pracovat v objemu. Pracovaly jsme také se starožitnými perličkami a vytvořily korunky. Máme tam i límečky z pergamenového papíru. Zajímá mě buď určitý motiv nebo to, jak přenést tradiční historickou techniku do jiného kontextu, takže je to poměrně hravé.
Možná vznikne časem i nějaký holešovický novodobý kroj.
S tématem kroje jsem vlastně pracovala i v holešovickém Přístavu. Během prvního roku, když začala válka na Ukrajině, jsem připravila projekt Pocta ukrajinským ženám. Tam bylo téma ukrajinských svatebních čelenek. Šlo o výstavní projekt, který bylo možné vidět ve Vitrínkách na Palmovce, kterými se Elpida vztahuje k veřejnému prostoru.
Co je ve Vitrínkách na Palmovce teď?
Navážu pozvánkou na výstavu, která poběží do začátku ledna. Má název Vyšívané příběhy. Když slova nestačí. Jde o výstavní projekt, jenž vznikl v souvislosti s pilotním ročníkem Tvůrčí letní školy, uskutečněný letos v Elpidě. Spolu s ostatními autorkami jsme vytvořily soubor textilních tapiserií, které formulují téma svobody a volnosti. Jsou tam vyšité poměrně silné osobní příběhy, které mi byly svěřeny. Svoboda je interpretována jako svobodný osobní prostor, kam lze unikat a kde je možné setrvávat v blízkosti rodiny.
Navazovaly jsme tím na chilskou tradici vyšívaných tapiserií arpilleras, které se vážou k období diktatury Augusta Pinocheta. Tehdy arpilleras zajišťovaly neoficiální finanční příjem a podporu pro nezaměstnané chilské ženy. A také specifickým způsobem poukazovaly na porušování lidské svobody a lidských práv, na tamní nesvobodu během 70., 80. a 90. let 20. století. V těchto projektech získávaly v Chile obživu ženy, které přišly o muže. Vyšívaly svoje příběhy, přitom se často potýkaly s nedostatkem materiálu, a zpracovávaly na ně proto dostupný textil, jako byly utěrky, roztrhané haleny nebo textilie po blízkých rodinných příslušnících, kteří zmizeli a o kterých tyto ženy neměly žádné zprávy. A tuto svoji bolest předávaly autorky arpilleras do výšivky. Byť třeba člověk některým mikrodějům nebo textům ve španělštině z výšivek úplně nerozumí, jde o příběhy, které jsou silné i pro nás. Odehrává se tam bezpráví nebo je znázorněna nepřítomnost manžela a ta žena pracuje se svojí bolestí. To je něco, co jednotlivé příběhy přesahuje.
Z realizace našeho projektu, který navazuje na tento kus historie Chile, mám radost, protože v něm řada autorek citlivě zpracovala svůj osobní příběh a rodinnou historii. Jsem moc ráda, že jednotlivým tapiseriím byla věnována náležitá péče a čas. Obdivuji jejich materialitu a individuální rukopis. Tak to je pozvánka k Vitrínkám na Palmovce. Najdete je ve vestibulu metra Palmovka ve směru do ulice Na Hrázi.
Zase jedno takové místo, kde člověk může nahlédnout něco, co není obvykle viditelné.
→ Autorka s uměleckým jménem kosmo_nauty se ve svém uměleckém výzkumu dlouhodobě zabývá tématem paměti a vzpomínek. Vytváří instalace, vyšívané objekty, scénografie, texty a výstavy. Za scénografii pro loutkovou inscenaci Třetí ruka uváděnou v letenském Alfredu ve dvoře získala 2. místo v kategorii scénografie Cen divadelní kritiky za rok 2023. Dlouhodobě spolupracuje s kulturními a vzdělávacími institucemi, komunitními centry nebo divadelními festivaly. Její doménou je zejména práce s textilem či papírem. Vystavuje v Česku i zahraničí. S rodinou žije v Holešovicích, pravidelně se vrací do Polska.