Chtěli jsme s vámi udělat rozhovor už dříve, ale rekonstrukce planetária se nakonec protáhla…
Původně jsme plánovali, že budeme otevírat na podzim roku 2024. To se ale teprve rozbíhalo výběrové řízení na dodavatele hlavní technologie a my jsme netušili, že samotné výběrové řízení se protáhne na rok. Soutěžily dvě firmy, z nichž jedna měla poměrně agresivní taktiku a neustále se někde odvolávala, stěžovala si a tak dále. Nakonec to stejně projela, ale nás to stálo zbytečný půlrok navíc. A když neznáte dodavatele hlavní technologie, stojí celý projekt, protože nemůžete dělat ani spoustu dalších věcí, které na tom jsou závislé – chlazení, rozvody a další. Je to samozřejmě škoda, nicméně planetárium i tak muselo zůstat zavřené, protože tehdejší projekční systém už zkrátka nepromítal, nedokázal vyloudit obraz, za který bychom se nestyděli. A tak se celý proces posunul o půl roku.
Jak to vypadá teď? A co to obnáší pro vás?
Je to těžké. Otevření pro veřejnost plánujeme na sobotu 14. června. To je datum, které se snad dá stihnout, nicméně je k tomu přidružená spousta věcí, které nejsou na nás a nemáme je úplně v rukou. Kdyby se ještě někdo ve výběrku opět odvolal, stojíme další měsíc. Každopádně projekční systém už funguje a promítá. V sále se začíná instalovat vlastní vybavení, to znamená koberce, sedačky, větrání, světla a další nezbytnosti. Zároveň se připravují nové prvky do foyer, ze kterého jsme vykuchali původní výstavu. Teď bude prostor čistý, po stěnách budou rovněž LED panely, časem s interaktivní výstavou a samozřejmě s informačním systémem. Případně tady bude prostor pro klienty, kteří si planetárium pronajmou pro svoje akce.
Co bylo hlavním cílem rekonstrukce?
Tahle rekonstrukce je ještě daleko komplexnější. Je to největší investice, jakou planetárium za dobu své existence od roku 1960 zažilo, protože například kompletně předěláváme systém a rozvody vzduchotechniky a na ně napojené chlazení a vytápění. A jelikož rekonstrukce samozřejmě směřuje k vyšší návštěvnosti, rozhodli jsme se otevřít nové prostory, aby ty davy, které tady očekáváme, šlo nějak rozptýlit. (smích) Nově bude planetárium průchozí jednosměrně. Výstup bude z bývalého suterénu, kde byly původně dílny a technické zázemí. To technické zázemí částečně přesouváme na ochoz planetária. A prostor bývalé dílny, část atomového krytu, který tady je, a část bývalých skladů přestavujeme pro veřejnost. Vznikne tam velký prostor se simulátory vesmírných letových prostředků. Bude tu také nové sociální zázemí a v prostorách bývalé dílny nový gift shop, přes který se vyjde z planetária zadem do sadu po nové cestě, kterou tam budujeme.
Tak rozsáhlá přestavba musí být logisticky náročná. Jaké schopnosti to od vás vyžaduje?
Je to samozřejmě náročné manažersky, protože je tady spousta prací, které na sebe navazují. Ve chvíli, kdy objevíte v projektu chybu a něco se musí předělávat, je nutné hned dělníky nebo firmy směrovat někam jinam, abyste ušetřili jak čas, tak peníze. Takže náročné to je. Nicméně mám tady na to velmi schopné lidi, kteří se hodně těší, až po dvou letech otevřeme, a na měsíc zmizí na dovolenou. (úsměv)
Sestavil jste si po nástupu do funkce ředitele kompletně nový tým?
My jsme jeden podnik s hvězdárnou na Petříně a hvězdárnou v Ďáblicích. Já jsem od roku 2004 vedl petřínskou hvězdárnu a myslím, že svému nástupci jsem ji předal ve stavu zajištěném i personálně. Tady ta situace byla podstatně horší. Tým se skutečně musel v podstatě znovu vybudovat. A ty, kteří tu zůstávali, jsem musel nějak nově motivovat, zejména ke spolupráci v rámci celého podniku Planetum.
Když jsem ho přebíral, jednotlivá střediska mezi sebou víceméně soupeřila. Což považuji za zločin, protože ona se můžou naopak úplně nádherně doplňovat. Když je hezky, lidé můžou vyrazit na hvězdárny. Když je ošklivo, můžou jít do planetária. Od doby, kdy jsme změnili koncepci celého podniku, jeho návštěvnost vzrostla asi o 50 % za čtyři roky. Což byl myslím jeden z faktorů, které přesvědčily Radu hlavního města Prahy a zastupitele, že máme obrovský potenciál, který je nevyužitý, a že se do nového projekčního systému opravdu vyplatí investovat. Celá rekonstrukce vychází asi kolem 300 milionů korun, což na Prahu nejsou až tak veliké peníze, ale pro podnik našeho zaměření jsou to peníze velmi neobvyklé. Takže jsme za to vděční a je teď na nás, abychom dostáli slibu, že návštěvnost a vytíženost planetária se zvedne.
Předtím byla návštěvnost nedostatečná?
Historicky se struktura návštěvnosti obrovsky změnila. V 60. a 70. letech bylo planetárium součástí Výstaviště, tehdy Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Drtivou většinu jeho návštěvníků tvořily školní výpravy. Když jsem zabrousil zpátky do výročních zpráv, které se tehdy nazývaly „komplexní rozbor činnosti a hospodaření“, zjistil jsem, že až do konce 80. let měly pražské školy návštěvu planetária zadarmo. Protože to měly ve školních osnovách. Školní mládež sice na jednu stranu zajišťovala přísun klientů, na druhou stranu to z dlouhodobého hlediska bylo trošku škodlivé.
Mezi veřejností se totiž uchytila premisa, že do planetária se chodí jenom se školou. Když jsem někomu řekl, že pracuju v planetáriu, první, co jsem od toho člověka slyšel, bylo: „Jé, tam jsem byl naposledy se školou!“ A já jsem si umínil, že tuhle větu zkrátka vymýtím. Chci lidem ukázat, že planetárium má dneska úplně jiné projekční možnosti, než mělo před dvaceti nebo třiceti lety. A že má cenu chodit sem v podstatě co rok. Náš záběr teď bude mnohem širší a návštěvník se nemusí soustředit nutně jenom na vesmír. Myslím tím ten astronomický vesmír. Může zažít cestu do nitra sopky, výlet pod mořskou hladinu nebo dokonce dovnitř lidského těla. Zkrátka cokoliv, co si dneska na počítači vymodelujeme nebo vyrenderujeme. Kromě toho bych planetárium rád viděl jako průsečík kultury, vzdělání, výzkumu a zábavy. Tohle všechno se tady může krásně potkat. To znamená, že se tady mohou konat koncerty nebo nějaká speciální performativní představení, divadla…
Proč se ale zajímat o vesmír, když život tady na Zemi přináší dostatek problémů k řešení?
Když se na to podíváme z hlediska různých konzumentů naší nabídky, u dětí a mládeže je cíl jasný: ukázat jim všechna zákoutí výzkumu a zkusit je pro něco nadchnout. Protože na výzkumu stojí celý vývoj lidstva už od dob prehistorických. Člověku, který je už takzvaně hotový a má spoustu starostí, zase nabízíme spojení vzdělání, zábavy a kultury – každý si může vybrat to, co mu sedí. Co se týče nového planetária, tam je důvod návštěvy úplně zřejmý: nikde jinde na světě takové nepotkáte. Rozhodně ne v Evropě. V Evropě jsme první a jediné LED planetárium. Dvě menší LED planetária v současné době fungují v Japonsku, nicméně jsou postaveny na technologii, která je podle mě slepou větví vývoje. Obraz, jaký jsme viděli tam, ani zdaleka nedosahuje kvalit, které najdete tady. Pak jsou dvě takové instalace funkční v Americe, ale nejsou to planetária. Jsou to vlastně multifunkční haly zaměřené primárně na přímé přenosy sportovních utkání. Což je mimochodem jedna z věcí, které naše planetárium taky umí. Cokoliv, co nabereme širokoúhlým objektivem, se tady dá v reálném čase pouštět. Do budoucna plánujeme, že toho určitě využijeme, ať v rámci sportovních přenosů nebo kulturních představení, anebo pro to, co sem původně patří, tedy třeba pro přímý přenos z mezinárodní kosmické stanice nebo z nějakého raketodromu, kde bude startovat raketa. Možnosti jsou obrovské. Přiznávám, že cestu teprve hledáme. A nejenom, že to přiznávám, ale zároveň vybízím kohokoliv, kdo by měl nějaký nápad na projekt, ať se určitě ozve.
Vy jste vystudoval matfyz?
Byla to dlouhá peripetie, ale nakonec se mi to povedlo, studoval jsem velmi důkladně! (úsměv) Mezitím jsem studoval i jiné obory, třeba chemii. Ale nakonec se mi podařilo v pokročilém věku vystudovat matfyz, nejenom v základním studiu, ale udělal jsem i doktorát z astrofyziky.
Co je pokročilý věk?
Letos mi bude padesát. Magistra jsem končil v roce 2011, tedy v šestatřiceti.
Je výhoda studovat ve vyšším věku?
Když to správně pojmete, což jsem myslím udělal, výhoda to být může. Zaprvé, chovají se k vám samozřejmě trošku jinak než k těm „zobákům“, to je úplně jasné. Druhá věc je, že přece jenom už má člověk něco odžito. Mou velkou výhodou bylo, že vím, jak jednat s lidmi. V tom mi pomohlo právě moje zaměstnání. Všechny tyto instituce pracují s člověkem jako základním prvkem, na který jsou zaměřené. Víte, co si ke komu můžete dovolit, víte, kde koho jak pochválit, znáte spoustu triků, jako přejít z jedné otázky na druhou. Nevýhodou samozřejmě je, že pokud tohle nezafunguje, tak musíte studiu věnovat kvantum času, které jednoduše nemáte, protože máte rodinu a musíte vydělávat. Myslím, že spousta lidí nevěřila, že se mi povede matfyz dálkově vystudovat, protože co si budeme povídat, není to úplně nejlehčí škola. (smích)
Měl jste pocit, že když studujete později, mozek už není tak tvárný jako zamlada? Mnoho lidí se domnívá, že po třicítce se už nic nového nenaučí.
To je pověra a především lenost. Mimochodem je to jedna z věcí, které jsem si vštípil z přednášek Marka Váchy (český teolog, biolog, spisovatel aj., pozn. red.). Přednášel o takzvaných smrtelných hříších, což jsou hříchy, u nichž nejde o to, že by si zasloužily smrt, ale vedou k záhubě. Jako jeden z nejtěžších hříchů je historicky jmenována právě lenost. Není tím ale myšleno to, že se mi teď nikam nechce, tak si vlezu na gauč a budu si číst knížku. Leností se myslí neudělat ze sebe to, čím můžu být. Takže když máte vůli, zjistíte, že i v pokročilém věku vám to do té hlavy vleze. Jasně, třeba už si toho tolik nepamatujete nebo to snadněji zapomenete, ale zase máte jiné věci, které nemají ti mladí. Znáte určité životní příměry, máte něco odžito. To ten mladý člověk nemá, do něj všechno lijete jako do otevřené nádoby. Po třicítce těžko hledáte důvod, proč se učit. Ale jde to.
Hraje třeba roli, že jako starší jste schopen rozlišit, co je důležité a co ne? Dokážete školou projít efektivněji?
To určitě. Jedna z věcí, na které jsou mladí zvyklí a vytrénovaní, je, že něco dostanou do ruky, prostě se to naučí a nazdar. Já ale například dokážu odhadnout, na co se bude zkoušející ptát. Když byly státnice, podíval jsem se, koho u zkoušek budu mít, a zaměřil jsem se na jejich odbornosti. To spoustu mladých studentů nenapadne, představit si zkoušku a představit si, na co se mě dotyčný asi bude ptát. Pravda, jednou jsem se docela sekl, protože jsem netušil, že člověk, který se specializuje na termodynamiku, je současně radioamatér. Zeptal se mě na otázku z elektrotechniky, kterou jsem totálně vypustil. Takže tam jsem myslím utekl hrobníkovi z lopaty.
Nesl jste těžce, když vám jako dospělákovi chtěli dát špatnou známku?
U mě šlo spíš o to, že ten náš rybníček je opravdu malý a já jako člen vedení známé astronomické instituce jsem měl strach, abych ze sebe neudělal blba. Aby si neřekli, že ta hvězdárna je teda pěkná odkládárna zoufalců. Z toho plynul obrovský stres, což můžou potvrdit všichni moji rodinní příslušníci. (smích)
To je jistě další důvod, proč lidé ve vyšším věku nejdou studovat. Už mají v životě určitý status a udělat ze sebe případně blbce je těžké…
Je to tak. Na druhou stranu člověk zažije spoustu humorných příhod! Já jsem samozřejmě musel absolvovat úplně všechno, včetně tělocviku, na který jsem dlouho nechodil. A on se pak nahrazoval plaváním. Nakonec mi zbýval týden, ve kterém jsem musel odplavat asi šestnáct hodin. Pamatuji si, že jsem prostě ráno přišel do bazénu a ten člověk, který mě tam hlídal, řekl: „Tak plav.“ A večer mě vylovili. (smích) Nebo jsem musel absolvovat laborky. Tam jste vždycky měla za úkol něco naměřit. Vše se zapisovalo do protokolu, který jste si následně odnesla s sebou domů a na základě toho jste vypracovala tu práci. Nicméně aby se s tím nepodvádělo, tak ty naměřené hodnoty v laborce vám musel podepsat tamní asistent. A protože jsem věkem byl mnohem blíž k asistentům než ke studentům, chodili za mnou studenti, abych jim ty výsledky podepsal. A protože jsou to matfyzáci, někteří jsou trošku zvláštní. Jednomu kolegovi tak nestačilo, že jsem mu dvakrát řekl, že mu to nepodepíšu, protože jsem student stejně jako on. Když ke mně přišel potřetí, tak jsem mu to prostě už podepsal. Nevím, jak s tím potom naložil, ale prostě jsem mu to podepsal. (smích)
Musel jste v sobě jako „introvert z matfyzu“ při průvodcování v hvězdárně nebo planetáriu probouzet exhibici? Nevylučuje se to?
Já se na jednu stranu rád předvádím. Dělá mi dobře, když mi lidi tleskají, když se při mých přednáškách smějí. Ale pak přijdu domů a žena se mě na něco ptá. Ona tedy pracuje tady o kancelář vedle, ale i tak se mě doma na něco ptá a já se snažím mlčet a říkám: „Neptej se mě na nic, já chci mlčet, já si chci číst nebo tady něco dělat na počítači.“ (smích) Třeba za covidu jsem na rozdíl od většiny lidí vůbec neměl problém s izolací, naopak. Byl jsem šťastný. Investoval jsem čas do sebe a do dcery. Řekl bych, že nejsem klasický matfyzák, společné s nimi mám ale nutkání o všem přemýšlet. Zajímá mě, proč věci fungují tak, jak fungují. Miluji chemii, miluji jakékoliv přírodní vědy. Zajímá mě, jak funguje svět a vesmír, jak funguje člověk. Zkouším představit si sebe v kůži druhých. Což je samozřejmě důležité například pro funkci manažera. A o tom je ředitelování především. K tomu, aby byl člověk ředitelem veřejné astronomické instituce, nemusí být nutně astronom. Musí mít nějaký vztah k přírodním vědám, to ano. Ale určitě tady po zaměstnancích nechceme, aby všichni měli matfyz, protože to by bylo hrozný. (smích) To by veřejnost nebyla moc nadšená.
Jak by to asi vypadalo?
K matfyzákům mám jednu příhodu, když jsme s kamarády vzali děti na vodu. Děti už spaly ve stanu, a protože se tam nesměl rozdělávat oheň, ale my jsme měli pro děti takové ty svítící tyčinky, měli jsme je tam nalámané a udělali jsme si z toho ohýnek. A přišlo k nám nějaké děvče a říká: „Můžu se tady ohřát u toho vašeho astrálního ohýnku?“ My řekli, že jo, a dál jsme se spolu bavili o něčem nematfyzáckém. A to děvče se po chvíli zeptalo: „Nejste z matfyzu?“ My jsme se na ni vyděšeně zadívali a ptáme se, jak to poznala. „No, já pracuju s autisty.“ (smích)
Věnujete se mimo jiné popularizaci vědy. Je složité vědu zjednodušit?
Popularizace vědy se musí dělat podle toho, pro koho ji děláte. Začínáme s dětmi, které jdou právě do školy. Pro děti od první do třetí třídy máme na hvězdárně astroškoličku, což je kroužek jednou za 14 dní. Někdy vám přijde rodič, který si samozřejmě myslí, že má to nejgeniálnější dítě, a řekne: „Podívejte se, on je geniální! On umí vyjmenovat všechny měsíce Jupitera.“ A dítě vychrlí 60 měsíců. Já jich znám šest. V astroškoličce ale děti neučíme, jaké měsíce má Jupiter. Vysvětlíme jim, jaké skupenství má voda, ukážeme si to. A pak se ptáme, proč na Marsu být voda nemůže. Učíme je souvislosti.
Potom máme kroužky pro mladší a starší žáky základní školy. Tam už začínáme hledat talenty, které bychom potom pustili do dvouletého astronomického kurzu. Všichni moji kolegové, kteří pracují na programových pozicích, jsou bývalí absolventi tohoto kurzu. Dnes kurz vedu já, přede mnou ho snad čtyřicet let vedl inženýr Pavel Příhoda. Pro starší generaci velmi známé jméno, taky bydlí na Sedmičce, na Letné. Kurz je vlastně líheň našich budoucích spolupracovníků anebo se jeho účastníci uplatní jinde. Když se podíváme do přírodovědných institucí, ředitel Fyzikálního ústavu Michal Prouza je můj spolužák z kurzu. Ředitel Astronomického ústavu v Ondřejově Michal Bursa je zase můj bývalý kolega – demonstrátor. Asi právě proto, že si prošli popularizací, umějí to předávat dalším. Myslím, že zářným příkladem je profesor Petr Kulhánek, u něhož se posluchači shodnou, že je schopen přístupnou formou popularizovat mimořádně obtížná témata.
Navíc si myslím, že dnešní doba je popularizaci docela nakloněná, dá se dělat za velmi slušných podmínek a zájem je opravdu veliký. Na druhou stranu bych si v 90. letech, kdy jsem kurz absolvoval, nemyslel, že přijde doba, kdy budeme lidem vysvětlovat, že je Země kulatá. Mysleli jsme si, jak popularizaci vědy a poznání pomůže internet, kde si všichni všechno najdou. Jenže tam jsou najednou lidi, kteří nevěří tomu, že člověk přistál na Měsíci nebo že Země je kulatá. A jsou schopní být kvůli tomu agresivní. I s takovými tady máme zkušenosti.
Přijde vám sem nějaký konspirátor a začne s vámi diskutovat?
Nebo nám píšou. A když se jim dostatečně nevěnujeme, tak i vyhrožují. Nevím úplně přesně, kde se tohle bere. Přemýšlím, jestli to není nějaký přirozený vývoj, jestli se třeba příroda nebrání tomu, že jsme se jí vlastně tak trochu vymkli v posledních dejme tomu dvou tisících letech. Jestli nás…
… nechce zničit?
Nebo vrátit tam, kam patříme – do role zvířat. Nevím. Ale je to fenomén, který si určitě zaslouží výzkum.
Často se mluví o cyklech, kdy společnost dosáhne vrcholu a začne se rozpadat. Těžko říct, kde se právě nacházíme…
Samozřejmě tomu velmi přispěla doba covidová. Mnoho lidí od té doby hledá alternativu k vědě. Přestávají věřit nejenom systému, ale i vědě, která je vlastně jeho součástí. To je myslím klasický příklad toho, že popularizace někde selhala. K odborným otázkám se totiž začali vyjadřovat buď neodborníci, nebo lidé s jinou specializací. A zjistili, že jim dělá strašně dobře, když se jich někdo na něco ptá nebo když jsou ve večerních zprávách. A mnohdy jednoduše vykládali bludy, čímž vědě strašně ublížili.
Před rozhovorem jsem se začetla do knížky o vesmíru, kterou jste překládal. První mě zaujal heliocentrismus a Galileo, který bojoval s tehdejším systémem, jemuž vládla církev. Věděl, že má pravdu, ale trvalo dalších několik stovek let, než byla jeho pravda uznána. Jak jsme na tom s tím, co si myslíme, že víme, dnes?
Myslím, že oproti těmhle průkopníkům vědy máme jednu obrovskou výhodu. Dnes totiž víme, jak věda funguje. Nevíme, jak funguje vesmír, ale víme, jak funguje věda. Mnohokrát jsme si dokázali, jaký postup – takzvaná vědecká metoda – funguje. Mám teorii, na základě teorie vymyslím nějaký experiment, ten experiment nějak dopadne a buď teorii potvrdí, nebo vyvrátí. A takhle se jede stále dokola. Tak to funguje a vede to k cíli. A zdá se, že vědecké teorie k sobě i nějakým způsobem konvergují. Není to o tom, že bychom si vymysleli něco, co tady nikdy nebylo, a najednou se taková teorie ukázala jako správná. Tedy jsou takové výjimky, ale většinou docházíme k podobným výsledkům. Například když měříme stáří našeho vesmíru, měříme ho stále novými a novými metodami, ale dostáváme podobná čísla. Ty výsledky k sobě konvergují.
Nechci říkat, že jsme si jistí, protože ve vědě si nemůžete být jistá nikdy. Ale jsme přesvědčení o tom, že třeba teorie velkého třesku je prostě správná. Na ni je samozřejmě nabalená spousta věcí, které nevíme. Tohle ti průkopníci vědy jak v období renesance, tak zejména v antice prostě neměli. Až si kolikrát říkáte, jak to?! Jak to, že Aristoteles tvrdil, že hvězdy jsou vidět ve dne, když si vlezete do studny? Proč to nevyzkoušel, aby zjistil, že to není pravda? Nebo proč lidé tvrdili, že když potřete magnetovec česnekem, přestane mít magnetické účinky? Proč to nevyzkoušeli? Tohle trvalo 2000 let, než někoho napadlo ty teorie ověřovat. Je to strašně zvláštní a zajímavé. V tomto měli průkopníci vědy ten chleba opravdu tvrdý. Nejenom proto, že byli teprve tvůrci vědecké metody, ale ještě navíc stáli proti dogmatům, předsudkům a pověrám. A domnívám se, že v tomhle smyslu se to trošičku vrací.
Není to nějaká lidská tendence, která souvisí třeba i s tou leností? Je snazší něčemu jednoduše věřit než jít a ozkoušet si to ve vlastní praxi.
Jistě, protože svět není jednoduchý, je složitý. A my objevujeme stále větší a větší složitosti. A to možná v některých lidech vzbuzuje odpor.
Nebo strach.
Nebo strach, přesně tak. A pak prostě začnou věřit tomu, že když se nechají očkovat, stane se z nich kukuřice. To, že takoví lidé existují, asi není nic překvapivého. Ale že se takoví lidé dostanou do čela společnosti, to už překvapivé je.
Co všechno je ve vesmíru hmota? Když si tady teď spolu povídáme, povídají si dvě hmoty?
Víte, zrovna včera jsem studentům něco vysvětloval… Začínali jsme první přednášku druhého semestru o astrofyzice. A povídal jsem jim o takovém schizofrenním přístupu – že někdy se na záření díváme jako na vlny a někdy jako na částice. A že to není tak, že by se ta věc chovala jako obě dvě tyhle entity. Ve skutečnosti ani jedno není pravda. My máme nějaké zkušenosti. A na základě těch zkušeností si vysvětlujeme věci, které nejsou viditelné. Záření, světlo, rádiové vlny – nic z toho nevidíme. Vidíme jenom projevy. Vesmír ve skutečnosti funguje úplně jinak, než jak je člověk běžně zvyklý. Naše zkušenosti jsou založené na pozorování makrosvěta. Ale vesmír je řízen procesy, které jsou hluboko uvnitř hmoty, hluboko uvnitř nás. A ty procesy jsou selským rozumem nepochopitelné. Tam se svět chová úplně jinak, úplně paradoxně. Existuje celá řada kvantových paradoxů, kdy nemůžete přesně určit, kde některá částice je. Prostě je to všechno nějaký rozmazaný! Ani to není částice, není to tadyhle hrnek, je to jakési klubko, nějaký vlnový balík energie. A někdy to může být energie, někdy to může být hmota, někdy se to chová jako vlna, někdy se to chová jako částice. Jde to matematicky popsat, ale ve chvíli, kdy o tom chceme spolu mluvit lidsky, musíme se dopustit chyb.
A samozřejmě největší paradox je v tom, že my jsme fixovaní na hmotu, která ovšem tvoří jenom nějakých 4–5 % vesmíru. 25–27 % vesmíru tvoří něco, čemu říkáme temná hmota. Ale hmota tomu říkáme jenom proto, že jiný termín pro to nemáme. Je to něco, co způsobuje gravitaci. A my nemáme nejmenší tušení, co to je. A ze zoufalství tomu říkáme temná hmota. A úplně nejvíc je tady něčeho, čemu říkáme temná energie. Je to něco, co může za to, že se náš vesmír rozpíná, což je nepopiratelné. Ale my nevíme, proč se rozpíná. Máme řadu teorií. Problém je, že řada těch teorií jsou teorie v tom smyslu, že zatím nemají žádný experimentální výstup. Nelze je ověřit, neexistuje experiment, který bychom mohli provést. To jsou například strunové teorie, kterým se věnuje seriálový Sheldon. (úsměv)
Dá se říct, že předpokladem pro rozvoj našeho vědomí je schopnost rozšířit svoje vnímání a jít tam, kam vlastně jít nelze?
No ano, současná fyzika na teorii vesmíru a teorii toho, co vlastně s vesmírem bude, prostě nestačí. A jediný způsob, jak objevit novou fyziku, je svrhnout tu starou. Strašný problém nám dělá obecná teorie relativity položená vedle kvantové teorie. To jsou dva zcela neslučitelné pohledy na vesmír. My je potřebujeme nějak skamarádit a oni nechtějí. A my máme tendenci říct, že když to nejde, tak je to asi špatně, tudíž musíme buď objevit novou teorii gravitace, nebo novou kvantovou teorii. Jenže ono se to nedaří. Pořád do toho šijeme, do obecné teorie relativity střílíme sto let a ona odolává. Přitom zatím není náznak toho, že by byla špatně. Ale my víme, že dokud nesvrhneme jedno nebo druhé, nedostaneme se dál. Zkoušejme vychovávat lidi, kteří řeknou, že to, co jsme my vymysleli, není pravda. Takhle nějak věda funguje.
Takhle ale asi běžný školní systém zatím nastavený není…
Nejsme totiž stroje. Představte si, že jste novodobý Einstein, něco vymyslíte, dostanete za to nobelovku a za deset let přijde nějaký cápek a začne vám říkat, že vlastně nemáte pravdu. Pokud budete dobrý fyzik, tak řeknete: „Jo, jdi do toho.“ Pokud jste egoista a bude to student, tak ho vyhodíte, protože co si to dovoluje? Chtě nechtě se do toho proplétá…
… lidské ego?
To, že jsme lidi, a ne stroje. Samozřejmě zase uvidíme, co s tím udělá třeba umělá inteligence, která se vyvíjí obrovsky rychle a ve chvíli, kdy vznikne agregovaná umělá inteligence, opravdu bude otázkou, jak si vedle ní bude člověk stát.
Na umělou inteligenci hledíte s nadějí?
Jsem si samozřejmě vědom toho, jak je nebezpečná. Zneužít se dá skoro všechno. A koneckonců, když se podíváte do lidské historie, tak cokoliv šlo zneužít, zneužito bylo. Takže o tom, že bude zneužita umělá inteligence, není pochyb. Jde o to, aby tady byl dostatek lidí, kteří ji budou využívat, a ne zneužívat. A v tomhle jsme zatím myšlením dost pozadu. S tím, co ta věc dneska umí, by pětinu práce ve státní správě klidně mohly počítače dělat úplně samy. Někdy mě až zaráží ta neochota, když vidíme, kolik se do umělé inteligence investuje v zahraničí, konkrétně v Asii. U nás se s umělou inteligencí setkáváme sotva ve školách a většinou ji děti mají zakázáno použít, což je prostě špatně.
Ony ji asi stejně použijí…
Ano, ale vede to jenom k tomu, že ji používají buď blbě, anebo že ji používají k nějakým podvodům, což je nesmysl. Naopak, zadejme úlohy, které jsou umělé inteligenci šité na míru. Dcera dostala za úkol udělat komiks o Schrödingerově kočce. Tak přece nebudeme kreslit postavičky! Jako příběh jsme použili známý vtip a nechali jsme to nakreslit umělou inteligenci. A samozřejmě to pak profesor dával jako příklad krásného využití umělé inteligence.
Jakub Rozehnal (*1975) vystudoval obor astronomie a astrofyzika na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1996 se stal odborným pracovníkem Štefánikovy hvězdárny, od roku 2004 působil jako její vedoucí. Od roku 2018 je ředitelem sdružení Planetum. Mezi jeho odborné zájmy patří především malá tělesa sluneční soustavy, zejména studium rodin planetek a studium rozpadu malých těles. Zabývá se rovněž popularizací astronomie, fyziky a příbuzných věd, proslovil mnoho desítek popularizačních přednášek a je autorem nebo spoluautorem řady vzdělávacích pořadů a několika populárně vědeckých knih. Je členem sdružení Aldebaran Group for Astrophysics, České fyzikální společnosti a Americké astronomické společnosti. Překládá též populárně naučnou literaturu z angličtiny a francouzštiny. Rád hraje na housle a je držitelem licence na odpalování ohňostrojů.
Planetárium Praha je součástí sdružení Planetum, jež dále zahrnuje Štefánikovu hvězdárnu na Petříně a Hvězdárnu Ďáblice. Slovo „planetárium“ označuje projektor určený k promítání hvězd, Slunce, Měsíce, planet a dalších vesmírných objektů. Přeneseně se pak označení „planetárium“ používá i pro budovu (nebo i jen sál či místnost), kde se projekce pomocí planetária odehrává. Simulovanou (promítanou) oblohu lze sledovat v planetáriu za každého počasí. Digitální planetárium disponuje unikátní technologií pro prostorové zobrazení vesmíru. Planetárium Praha je od 1. července 2023 uzavřeno a přechází na unikátní LED Dome technologii, díky které se stane nejmodernějším planetáriem na světě. Otevření je naplánováno na sobotu 14. června 2025.