archivní článek, informace již nemusí být aktuální

Dolní Holešovice byly v minulosti enklávou s velkou koncentrací průmyslu. Některé z firem přežily i znárodňování a fungovaly zde pod změněným názvem i po druhé světové válce. Z továrny na výrobu žárovek Osram se stala Tesla, z instalatérství Páv Zukov, z Ferry Ferona. Jednou z oněch pověstných výjimek potvrzujících pravidlo je obchodní zastoupení firmy SKF (Svenska Kullagerfabriken). I přes turbulentní události 20. století – znárodňování a postupný ústup průmyslové výroby se pod stejným názvem v Holešovicích drží už více než devadesát let.


Sídlo československého zastoupení SKF v Holešovicích, v pozadí patrná část objektů holešovického pivovaru


Historie firmy SKF se začala psát na počátku 20. století ve švédském Göteborgu. U jejího zrodu stál inženýr a vynálezce Sven Wingquist (1876–1953), který vymyslel dvouřadé kuličkové naklápěcí ložisko, jež díky své konstrukci umožnilo naklápění hřídele. Wingquist s dalšími společníky založil firmu SKF, které tento a další patenty umožnily prudký rozvoj. Na počátku první světové války měla firma obchodní zastoupení v 27 zemích. Od roku 1916 se její produkty nabízely i v Čechách, a to prostřednictvím vídeňské kanceláře firmy. Rok po vzniku samostatného Československa byla otevřena v Praze místní pobočka, v Česku tak SKF letos slaví už 100 let své existence. V kancelářích ve starobylém domě U Zlatého kola v Rytířské ulici tehdy pracovalo šest lidí, byl zde sklad i reprezentativní prodejna. Hlavním nabízeným artiklem byla valivá ložiska, která se používala především při výrobě mlýnských, dřevoobráběcích a cukrovarnických strojů. V průběhu dvacátých let rostlo množství prodaného zboží i obrat, zdejší pobočce se velice dařilo. Tehdy ji vedl a z Prahy další zastoupení ve východní Evropě řídil Švéd Harald Hamberger, který se později stal šéfem celého koncernu SKF. Kvůli velkému zájmu o ložiska i další výrobky se síť prodejních míst v Československu rozšiřovala, zvlášť v oblastech se silným zastoupením průmyslu – v Brně, Plzni, Ostravě a Liberci, později přibyly i filiálky v Bratislavě nebo Hradci Králové. V roce 1929 se díky akvizicím mateřské firmy dostala do majetku firmy i továrna v Pernštejně u Klášterce nad Ohří (dříve Fichtel a Sachs) a nově vzniklá společnost dostala název Československá továrna na výrobu kuličkových ložisek SKF a.s.

Ve švédském rytmu
S nárůstem zájmu o švédské výrobky a vzhledem k omezeným prostorám v centru města bylo třeba řešit i nové pražské sídlo společnosti. Na jaře 1927 proto firma zakoupila pozemek nedaleko Prvního pražského měšťanského pivovaru v Holešovicích, v místech, kde na počátku dvacátých let stály dílny továrny na výrobu a opravy letadel Alma, resp. Avia. Vypracováním architektonického návrhu i provedením vlastní stavby s rozpočtem půldruhého milionu tehdejších korun byla pověřena firma  architekta a stavitele Josefa Blechy. V hlavní, dvoupatrové budově sídlilo ředitelství pobočky, administrativa, pokladna a účtárna. O tom, jaký důraz kladla firma na svou propagaci, svědčí hned čtyři kanceláře, které v novostavbě obsadili pracovníci reklamního oddělení. Do jejich náplně práce patřilo mj. i vydávání vlastního firemního časopisu. V sídle firmy pracovali inženýři-konstruktéři, kteří zpravidla navrhovali zákazníkům, jak konkrétně implementovat pořízená ložiska. Ve dvoře objektu stály přízemní sklady, odkud se zboží distribuovalo. Po období hospodářské krize, kdy se objem obchodovaného zboží propadl o polovinu a firma byla nucena redukovat platy zaměstnanců, nastala v druhé polovině třicátých let krátká konjunktura, která souvisela s tehdejším horečným zbrojením. Po mnichovských událostech přišla společnost o továrnu v Pernštejně a byla nucena změnit název na SKF, kuličková ložiska a.s. Během války přijala firma několik studentů z uzavřených vysokých škol, sedm mladých pracovníků muselo odejít nuceně na práci do Německa v rámci totaleinsatzu (totálního nasazení).

Zaměstnanci pražského zastoupení SKF v roce 1924

V roce 1940 vznikl Klub úředníků SKF, jehož cílem bylo organizovat nejrůznější aktivity pro zaměstnance i veřejnost. Na Letenské pláni si klub pronajal volejbalové hřiště a tenisový kurt, v roce 1942 pak vznikl fotbalový tým SKF. Spolek se ale angažoval i na poli kulturním, pořádal např. mikulášské besídky v sále letenského hotelu Belvedere či kulturní večery. Na konci války pracovali ve firmě manželé Svobodovi, původně profesionální herci z olomouckého divadla, kteří pro zaměstnance hráli na improvizovaném jevišti přímo v holešovickém sídle společnosti.
Po skončení války se firmě vrátily pobočky v zabraných Sudetech stejně jako továrna v Pernštejně. Té se však nedostávalo zaměstnanců, ti původní byli vesměs odsunuti a strojní zařízení bylo válkou poničeno. I tak se ale firma výrazně podílela na poválečné obnově průmyslu, v holešovické centrále se denně vyřizovaly stovky objednávek, mířily sem kamiony z Göteborgu doslova napěchované zbožím. V roce 1946 neslo 95 % ložisek prodaných na československém trhu logo SKF.

Hubená léta
Stejně jako celou společnost, i SKF zasáhla po únoru 1948 změna režimu. Na rozdíl od tisíců firem ale československá pobočka SKF nebyla jako jedna z pouhých šesti společností znárodněna. Mohla tak fungovat prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Kovo, přes který bylo možné objednávat ložiska a další výrobky. Tento systém obchodování skrze prostředníka fungoval prakticky až do roku 1989. Zdejší vládci si dobře uvědomovali, že produkty, které nabízí SKF, nedokáže vyprodukovat žádný výrobce nejen v Československu, ale v celém východním bloku. Oceňován byl také propracovaný systém distribuce výrobků, i když všechny filiálky v regionech byly postupně uzavřeny. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let SKF vyráběla také rejdovací kladky a volnoběžná kola v několika plzeňských podnicích. V roce 1952 skončil ve vedení pobočky poslední švédský ředitel, od té doby podnik fungoval pod kuratelou podniku zahraničního obchodu Kovo a jeho nástupců.    

Dominantní postavení na československém trhu začala SKF ztrácet v druhé polovině padesátých let. Příčinou byly zvýšené nákupy od jejího německého konkurenta FAG, ale především vznik národního podniku ZKL (Závody kuličkových ložisek). Navíc místní národní výbor nařídil SKF vyklidit druhé patro její holešovické budovy, kam se pak nastěhovala Obvodní vojenská správa pro Prahu 7 a později ji vystřídal podnik Stavební obnova. Šedesátá léta se nesla ve znamení střídavých nárůstů a propadů v prodejích výrobků SKF, ke zlepšení a trvalejšímu růstu se vývoj obrátil až na přelomu dekády. V roce 1970 otevřela firma vlastní obchod pod hlavičkou podniku zahraničního obchodu Tuzex v Revoluční ulici. Jeho sortiment cílil na majitele zahraničních a předválečných vozů, uzavřen byl po 15 letech v roce 1985. V osmdesátých letech se do tehdejší ČSSR z produkce SKF dovážely především produkty, které zdejší průmyslové podniky nebyly schopné vyrobit a odběratelům byly distribuovány z holešovického skladu.

Události v roce 1989 přinesly velké změny i v SKF. V roce 1991 byl z druhého patra budovy vystěhován vnucený podnájemník a vzniklo zde první školicí centrum SKF ve východní Evropě. Kompletní rekonstrukce objektu proběhla v první polovině roku 1996. V roce 1998 byla po sedmdesáti letech ukončena distribuce zboží z holešovické centrály, skladové prostory a expedice se v následujícím roce proměnily ve vzdělávací středisko a místnost pro pořádání celofiremních akcí. V srpnu 2002 zasáhla areál společnosti stejně jako celou oblast povodeň. Přízemí budovy bylo vyklizeno a objekt evakuován. Již po několika dnech se podařilo provoz obnovit. Společnost SKF poté věnovala bezplatně množství ložisek a dalšího zařízení, které bylo použito na opravu vodou poničeného pražského metra.

Příběh pražského zastoupení firmy SKF je skutečně unikátní. To, že firma přežila 40 let socialistického hospodářství, je opravdu výjimečné. I když se zde nikdy nevyrábělo, jedná se pravděpodobně o jedinou stále fungující pamětnici zlaté éry holešovického průmyslu před druhou světovou válkou.     


Reklama na výrobky SKF z roku 1932