V bytě paní Kornelie Němečkové v Letohradské ulici se cítím jako na návštěvě u hodné královny. Málokdo by neznal animovanou znělku televizního cyklu Zpívánky, jíž je autorkou. Třiaosmdesátiletá valašská výtvarnice, skautka, babička a manželka autora legendární prolézačky Sputnik ve Stromovce Zdeňka Němečka mi poskytla srdečný rozhovor.

Vaše vystřihované grafiky, koláže, ilustrace, poštovní známky nebo tapiserie jsou plné ptáčků, hnízd na stromech, tance, koní, krojů, koček, květů, úsměvů a veselých očí. Působí nesmírně jarně. Proč právě tyto motivy?
Vy mi dáváte otázky… (směje se). Já jsem se nad tím nikdy nezamýšlela. Asi to vychází z podstaty a povahy člověka. Já bych těžko dokázala vymyslet nebo udělat něco surrealistického, něco, co by na člověka padalo, co by v něm vzbuzovalo nechuť nebo hrůzu. Já tohle v sobě prostě nemám. Ráda se dívám na věci pozitivně, a proto ta barevnost. Třeba červená je pro mne nejpozitivnější a nejpříjemnější barva, i když samozřejmě mám ráda i jiné. Myslím si, že moje podstata je takový mírný optimismus, a z toho to vychází. Jinak jaro je mé nejoblíbenější období, zvláště na začátku, když ptáci začnou stavět hnízda na ještě holých stromech.

Na to vystřihování jsem se dala úplně náhodně, najednou přišel takový nápad. Já sama jsem velmi jednoduchý člověk, a proto asi i ráda vyjadřuji jednoduché věci. Nepatřím mezi intelektuály nebo mezi lidi, kteří se s věcmi „babraj“, mám ráda věci jasné. Moje tvorba je taková syntéza toho, co jsem zažila a co stále zažívám. Už od svých mladých let jsem milovnice folkloru, a tam je tolik pozitiv – v písních, tancích – že to z toho nějak vyplývá samo. To slovo folklor nemám ani moc ráda, protože dnes si pod ním většina lidí představí hlavně tanec, zpěv a kroje. Ale pro mě je folklor to, co patřilo a patří vždy k životu obyčejného člověka – to znamená práce, materiály ze dřeva, proutí, papíru nebo jiných věcí, duchovní život a svátky, to vše je pro mne jeden celek. Pro mne je folklor samozřejmou součástí běžného života, i když je různě komerčně využíván. Když přijedete třeba na Slovácko, tam to žije. Tam můžete vidět, jak se to přirozeně přelévá z těch starých lidí na ty nejmladší děti jako živá voda.

Narodila jste se ve Vsetíně. Jak jste se z Moravy dostala na Sedmičku?
My jsme se sem přistěhovali s manželem v roce 1954, když jsme skončili střední výtvarnou školu ve Zlíně. Byli jsme spolužáci a vzali jsme se již na škole. Byli jsme takoví naivní a netušili jsme, jak to tu s těmi byty vypadá. Ale manžel byl aktivní člověk a věděl si se vším rady. Takže jednoho dne jsme naložili všechno, co jsme měli, a přijeli do Prahy. Kamarádka měla skladiště ve dvoře v Haštalské ulici. Druhá kamarádka nám zatím poskytla přístřeší v ulici V Háji. Nikdy jí to nezapomeneme. Bydlela v malém dvoupokojovém bytě s manželem, dvěma dětmi a sestrou, která sem přijela studovat, a ještě vzala k sobě nás dva. Od té doby se celý život snažím, když je někdo v úzkých, lidem vypomáhat tak, jako nám pomáhaly tyto dvě spolužačky. Krátce nato měl muž imatrikulaci AVU v kině Veletrhy a tam nějaká soudružka studenty vyzývala, aby se na ni obrátili, kdyby měli nějaké problémy. Zašel hned za ní a ona mu dala seznam asi osmi dislokovaných prostor k bydlení tady v Holešovicích. Poslední z nich byla v Heřmanově ulici, kde na dvoře stála taková provizorní šopa (valašsky bouda – pozn. redakce), původně sklad uhlí a pak prádelna. Měla dvě místnosti, skoro tam netekla voda, bylo tam vlhko a nesmělo se tam topit. Ale nám se to zdálo nebetyčně nádherné, byl to takový malý domeček na dvoře. S pomocí příbuzných, spolužáků a bezvadných sousedů jsme si ho upravili a žili jsme tam pak celých osm let. Marně jsme celou dobu žádali o přidělení skutečného bytu. Až když pak nastoupil nový prezident Novotný, napadlo mne, podle rčení nové koště dobře mete, napsat přímo jemu, a opravdu se nám díky tomu podařilo získat konečně byt u mostu Barikádníků. Tam jsme strávili osmnáct let. Ale zase jsme si tam oddělali záda, protože dům byl bez výtahu a my museli nosit uhlí do pátého patra. Plynové ani elektrické vytápění nám nepovolili. V prádelně vedle bytu jsme měli bednu na brikety. Když můj muž na čtyři roky onemocněl, tak jsem je ze sklepa v plechové krosně tahala i já. S pomocí našich malých dětí, které je nosily v plechovkách od okurek. Nicméně byli jsme tam velmi šťastni, byl to krásný dvoupokojový byt, měli jsme se rádi a ještě k tomu děti. Myslím si, že jsem prožila hrozně šťastný život. Svého muže jsem milovala, obdivovala jsem ho, za strašně moc mu vděčím. Pak jsme bydleli v Jankovcově a od sedmdesátých let tady na Letohradské.

Čím je podle vás naše čtvrť specifická, v čem tkví její kouzlo?
Vy si myslíte, že je nějak extra originální? To si já moc nemyslím, ale bezesporu je dobré, že je tak zaplněná, že už se mezi to nedají stavět nějaká monstra. Jako třeba to na Argentinské. Tím, že je to prostě malá čtvrť – dokonce si myslím, že je v Praze nejmenší – a byla taková dělnická, tak právě v tom má svoje kouzlo. Škoda, že i ty Zátory už jsou pryč. Přijde mi taková sousedská, více nežli ty ostatní čtvrti. Kéž by se to zachovalo. Praze, včetně Sedmičky, bych přála více zeleně. Jsou tu ulice, které jsou úplně bez ní. A méně psích výkalů. Když vyjdu z domu a projdu jenom o tři domy dál, tak napočítám třeba jedenáct psích hromádek. To je zoufalé.

Co byste přála seniorům na Praze 7?
Mezi seniory zde bohužel nechodím, ani nevím, zda tu mají nějaké srazy. Až budu potřebovat, tak si to zjistím. Třeba na Praze 1, tam mám pocit, že mají daleko více akcí pro důchodce a ti jsou s nimi velmi spokojeni. Ale nechtěla bych křivdit. Zatím jsem u nás využila jenom výborný kurz práce s počítačem pro začátečníky. Nabídka plavání pro seniory je také zajímavá, ale já nejsem moc vodomil. Připadá mi, že se tu důchodci zatím málo schází. Pro maminky s dětmi už se toho udělalo opravdu hodně, mohou se všelikde setkávat a je to výborné. Ale těch akcí pro starší lidi by mohlo být víc. Dělaly se tu takové povánoční akce pro seniory na Vltavské (směje se), kde jste dostali chlebíček anebo kousek bábovky a kafe, o což člověk vůbec nestojí, zahrála vám muzika, a to ještě vůbec ne pro staré lidi, a zpěvačce nebylo rozumět. Byla jsem tam jednou a už víckrát jsem tam nešla. Protože jak se neznají ti lidé, pro které to bylo, tak je to strašně o ničem. Možná to organizátoři mysleli dobře, ale asi šetřili. Nebylo to důstojné ani zábavné. Vyhozené peníze na zbytečnou akci.

Připomínáme si výročí ukončení druhé světové války. Jak vzpomínáte na tu dobu?
 Kdyby byly ženský samy u moci, tak by války nebyly. U nás na Valašsku se tolik nebojovalo, byli jsme daleko od Prahy. Němci se chovali neskutečně pansky. U konce války se jim pak někteří lidé hrozně mstili, viděla jsem to. Po osvobození jsme byli všichni vděční za mír a plní naděje, že teď nastane svět bez válek a sporů. Měli jsme naději a všichni lidé to tak cítili. Ale lidé jsou asi nepoučitelní.

Váš syn Jan, designér, tvoří vlastním, odlišným rukopisem…
 Jan se po střední škole ještě vyučil uměleckým pasířem. Hluboce ho spolu s námi zasáhla smrt naší Zuzanky, starší sestry, kterou nesmírně respektoval. Oba chodili tady na školu Františka Křížka. Vzalo mu to nadlouho jeho veselost. Po přijímačkách na gymnázium měl jako vodák vážný sportovní úraz. Paní doktorka nám tehdy řekla: „Jestli si chcete zachovat při životě ještě jedno dítě, dejte mu absolutní volnost.“ Jako osmnáctiletý se tedy po maturitě rozhodl nastoupit do učení. Prostě nechtěl být žádným umělcem, nechtěl být jako my rodiče – a najednou, když končil učiliště, nám řekl: „Rodiče, já vám musím něco říct.“ Bála jsem se, že nám teď poví, že čeká s přítelkyní dítě. Řekl nám ale: „Přihlásil jsem se na UMPRUM.“ A přijali ho na design. Z recese pak s kamarádem založil skupinu Olgoj Chorchoj, která úspěšně funguje dodnes. Už pětadvacet let.

 S vaším manželem jste prožila šťastně v manželství celých 42 let (téměř půl století). Jaký je váš recept na lásku?
Aby na sobě ti dva neviseli a neomezovali se. Potom zůstává úcta a ta počáteční vzácnost prvního setkání a sblížení. Je to jako se psy a kočkami. Nespoutávejte nikoho do obojku a nechtějte, aby k vám vzhlížel. Pak jde o tu pravou svobodu a trvající lásku.