I když vybudování výstaviště provázely četné problémy – katastrofální povodeň v září 1890, zřícení konstrukce budoucího Průmyslového paláce nebo několik stávek stavebních dělníků – podařilo se nakonec prostor pro výstavu připravit tak, že právě 15. května mohla být otevřena.
Celá událost vzbuzovala velký zájem už před zahájením, na onen pátek před 130 lety se chystala doslova celá Praha. Zájem tehdejších médií, tedy tisku, odpovídal významu celé události. Přenesme se tedy o třináct dekád zpět, do Prahy konce 19. století a nechme promluvit tehdejší denní tisk.
V den zahájení výstavy byla Praha slavnostně vyzdobena a ulice byly plné lidí, zejména hrdých členů profesních nebo zájmových spolků. Výstavu měl slavnostně zahájit člen rakouské císařské rodiny arcivévoda Karel Ludvík (mladší bratr císaře Františka Josefa). Součástí ceremoniálu byl slavnostní průjezd arcivévody a jeho doprovodu pražskými ulicemi. Celou kolonu doplnily i vozy s dalšími významnými osobnostmi – například tehdejším starostou Prahy Dr. Jindřichem Šolcem nebo českým místodržitelem Františkem knížetem Thunem. Slavnostní průvod zamířil z Pražského hradu kolem Národního divadla až k Prašné bráně na tehdejším Josefském náměstí. Cestu hostí za mostem Františka Josefa (stával zhruba v místech dnešního Štefánikova mostu, tedy v ose Revoluční třídy) až na výstavu popsal reportér listu Národní politika následovně:
Za mostem stál u stanice lanové dráhy (tehdy novinka vybudovaná kvůli výstavě – lanovka svahem k Letenskému zámečku – pozn. aut.) personál a dělnictvo tohoto podniku a vagon připravený k prvé jízdě byl umístěn na dolní části kolejí. Dále v třídě Bělského (dnes Dukelských hrdinů, resp. nábřeží kpt. Jaroše) seřadily se dělnické spolky karlínské s prapory, členové Strojnické besedy s odznaky na prsou, Spolek kotlářů parních kotlů, První spolek vzájemně se podporujících dělníků karlínských s praporem, První spolek vzájemně se podporujících dělníků státní dráhy, Spolek obchodníků a živnostníků v Bubnech s praporem a vlastní hudbou, Beseda čtenářská v Holešovicích-Bubnech, Beseda občanská v Bubnech – Holešovicích, „Boleslav“ zpěvácký spolek v Šárce, „Kolár“ zpěvácky spolek v Karlíně, spolky „Špaček“, „Svatopluk“, „Václav“ a „Vlastimil“ v Holešovicích – Bubnech, spolek vzájemně se podporujících Vlast v Libni s praporem a hudbou, společenstvo kovářů, společenstvo zámečníků s praporem, Čtenářská beseda v Bubnech, vzájemné podpůrný spolek Vesmír z Libně, v jehož čele kráčeli dva praporečníci v originálním kroji, Spolek dělníků kovářských a První vzájemně podpůrný spolek slévačů z Prahy a okolí.
Před slavnostní branou přímo u výstaviště bylo vykázáno místo spolku tesařů, které vedl starosta společenstva p. Bílek. Členové spolku byly opásáni koženými zástěrami a třímali v pravicích mohutné širočiny (speciální tesařské sekery – pozn. aut.), jichž rukojeti byly opleteny červenobílými stužkami. V čele jich stáli dva mistři odění ve starodávný historický kroj pražských tesařů; jeden měl zelenou vestu s bílými rukávy a vysokou beranici, druhý červenou vestu a huňatou čapku zvláštní podoby. Oba pak byli oblečeni v krátké sametové spodky a bílé punčochy, jež sahaly až nad kolena; na nohou měli střevíce.
V bráně samé se nalézali zřízenci výstavní v úhledných oblecích a čapkách ze šeděmodrého sukna, zdobených rudými výložkami, a nahoře na ochozu brány bylo rozestaveno osm heroldů (znalci erbů, resp. ceremoniáři – pozn. aut.) ve krojích z tmavomodrého sukna a poděbradkách s dlouhým péry sokolími.
Sta a sta ekypáží sjíždělo se od osmi hodin z rána k výstavišti třemi nepřetržitými řadami a nekonečný trojnásobný proud povozů ubíral se ke třetímu vjezdu až téměř do okamžiku, kdy ekypáže vysokých hostí k hlavní bráně přibyly. V tu chvíli zahřměly s Mariánské bašty výstřely, a brány zahlaholila fanfára heroldů a členové císařské rodiny za hlučného volání slávy nadšených zástupů vjely do výstaviště.
Jak je u podobných akcí zvykem, i Jubilejní výstava začala projevy VIP osobností. První řeč pronesl nejvyšší zemský maršálek Jiří kníže Lobkowicz a oficiálně výstavu zahájil. Česky pronesenou část projevu zakončil slovy: „Tento nový podnik jest určen k tomu, by podal věrný obraz, co možná nejskvělejší, o vysokém stupni, kterého dosáhlo království české ve všech odborech vývoje hospodářského a pokroku duševního; by tím byl proveden důkaz, že v moderním boji soutěžném zaujímáme místo vždy čestné a mnohdy skutečně vynikající.“
Skutečně – Jubilejní výstava skončila až nečekaným úspěchem – navštívilo jí více než dva miliony osob a vzbudila pozitivní ohlas nejen po Čechách, ale i v zahraničí. Není třeba pochybovat o tom, že akce a vznik výstavního prostoru pomohl i Praze 7 a přinesl jejímu rozvoji novou dynamiku. Zvlášť když další velké výstavní akce následovaly – Národopisná výstav českoslovanská (1895), Výstava architektury a inženýrství (1898), První dělnická výstava (1902) nebo Jubilejní výstava obchodní a živnostenské komory (1908) a další. Praha 7 byla díky Výstavišti až do padesátých let centrem veletržního ruchu v tehdejším Československu.
Jak to bývá, i Výstaviště během své existence zažívalo lepší i horší časy – celonárodní výstavy vystřídaly za „první republiky“ pražské vzorkové veletrhy, během druhé světové války se sem nastěhovala zbrojní výroba. Po válce se zde konaly velké akce – Slovanská zemědělská výstava (1948) nebo výstava Československo (1960), vyrostla zde moderní aréna pro zimní sporty a koncerty – Sportovní hala. V padesátých letech vzniká „Julda Fulda“ neboli PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka). Po krátkém vzedmutí na počátku šedesátých let spojené s umístěním objektů z československé expozice z výstavy EXPO58 v Bruselu, následuje postupná degradace celého areálu. Ani úpravy spojené s neúspěšným pokusem navázat na velké výstavy v podobě Jubilejní výstavy v roce 1991 nevedly ke zlepšení. Neutěšený stav areálu pak prohloubily škody po povodni v roce 2002 a série podivných požárů, které vyvrcholily vyhořením levého křídla Průmyslového paláce v říjnu 2008.
Teprve v posledních letech je patrná snaha nového vedení Výstaviště otevřít a zatraktivnit celý areál pro Pražany a návštěvníky hlavního města. I když doba velkých výstav je nenávratně pryč, je evidentní, že Výstaviště má velký potenciál stát se oblíbeným místem pro širokou škálu volnočasových aktivit. Nezbývá než popřát Výstavišti, aby brzy získalo opět svůj dřívější lesk a stalo se tak oblíbeným, jako bývalo před sto třiceti lety!